O Hunted: The Demon’s Forge se psalo jako o nejnovějším počinu Briana Farga, tedy chlápka, co se podílel na peckách typu Planescape Torment či Fallout. S Fargovým “domovským žánrem” však hra nemá příliš společného, jedná se o jakýsi fantasy klon Gears of War. To v praxi znamená, že namísto pušky se chopíte luku a šípů, namísto motorové pily popadnete jednoruční meče, palcáty… a obranu zajistí štít. Jestliže zatím poslední počin Brianova studia, RPG Bard’s Tale, nenaplnilo vložená očekávání, pak ani Demon’s Forge se nedokáže vymanit z pomyslné kategorie “docela to ujde, ale mohlo to být mnohem, mnohem lepší.”
Abyste věděli, HtDF je tzv. “buddy” akcí, která stojí a padá s ústřední dvojicí, Caddocem a E’larou. Nesourodé duo vystupuje navenek chladnokrevně a nekompromisně; oba hrdinové se tváří, jakoby je zajímaly jenom žluťoučké penízky a vlastní prospěch. Nikoho tím však neobalamutí: v jádru se jedná o měkkosrdcaté dobráky, kteří potírají zlo a chrání nevinné. Elfka E’lara ráda řeší problémy násilím, je horkokrevná a impulzivní; Caddoc naopak drží emoce na uzdě, nad problémy uvažuje: ztělesňuje rozvážnější polovinu vražedného dua. Ač se povahově rozdílní hrdinové neustále špičkují a popichují, tvoří efektivní tým, jenž představuje nejsilnější lákadlo jinak nepříliš výrazné hry. Faktem totiž je, že studio inXile dalo svým protagonistům charisma, vložilo jim do úst uštěpačné hlášky, ale nedalo jim moc co na práci. Kdybych měl HTDF zhodnotit dvěma slovy, byla by to tato: promrhaný potenciál.
E’lara nosí šatičky, které nenechají žádného násilníka chladným (jsou tak titěrné, že byste před soudem uspěli s obhajobou typu “dyť si o to koledovala”). Caddoc je zase – nikoli překvapivě – korbič s vyvinutou muskulaturou; člověk si až říká, jestli tento holohlavý hrdina náhodou nemá zkušenosti se syntholem. Pak je tu ještě NPC jménem Serafína: vyfintěná dcera starosty slouží jako katalyzátor prostinkého děje, vystupuje z tajemných portálů a udílí hrdinům pokyny; vypadá přitom, jako by vás chtěla svléknout, spoutat a poškádlit bičíkem. Významné postavy – nejedná-li se o monstra – jsou moc krásné a sexy: skoro až zamrzí, že se inXile ani jedinkrát nepokusilo oprostit od naddimenzovaných mužů na jedné straně a žen s proklatě nízkým BMI na straně druhé.
E’lara spoléhá na elegantní likvidaci nepřátel z dálky, příroda jí dala do vínku rychlost a mrštnost a luxusní dvojky. Bouchač Caddoc preferuje souboje zblízka, monstra kosí s použitím sečných zbraní. Třebaže se protagonisté neomezují na jedinou specializaci a v případě potřeby dovedou zastat obě role – Caddoc vezme do rukou kuši, elfka meč – vyplatí se ponechat jim roli, kterou zamýšleli tvůrci. Platí totiž, že v průběhu hry nalézáte zvláštní krystaly, za něž lze vylepšovat schopnosti: E’lařiny lučištnické a Caddocovy soubojové. Schopností nemají hrdinové zrovna moc – kupříkladu Elara umí vypouštět výbušné, ledové či štít prorážející střely – ale jsou efektivní a nemá smysl nevyužívat je.
Tak, a to by asi bylo všechno, co se dá o HtDF napsat. Tedy… vše, co stojí za zmínku. Hra se totiž utápí v jednotvárnosti, z letargie vás vytrhnou leda dialogy. Ne že by ve zbylých ohledech bylo HtDF špatné, jen mě nechávalo lhostejným, nezaujatým. Kráčíte kupředu, kosíte monstra, und das ist alles. Pokud si teď říkáte, že předchozí věta není spravedlivá – vždyť podobně by se dala sesumírovat prakticky každá akční hra – máte nepochybně pravdu. Jenže tam, kde jiné tituly dovedou navodit atmosféru, vyvolat pocit vzrušení a touhu neustále pokračovat dál, Hunted… no, Hunted nedělá vůbec nic.
Jedná se ovšem o čistě subjektivní “poznatek”, byl bych proto rád, kdybyste jej tak i brali. Nelze koneckonců popřít, že tvůrci se snaží nabídnout jistou přidanou hodnotu a ozvláštnit vaše putování: občas se dá sejít z příběhové cesty (což postavy vždy oznámí) a vrhnout se do temných zákoutí hledat dobrodružství. Tyhle odbočky jsou bez výjimky krátké a jasně označené, nabízejí marginální prodloužení herní doby a primitivní hádanky založené na Caddocově síle a Eľařiných lučistnických dovednostech. Protože se nepovinná intermezza odehrávají v tomtéž prostředí, v jednotvárných chodbách, jimiž se trmácíte větší část hry, nemohu je označit za výrazné plus.
Shovívavěji se snad dá posuzovat snaha studia udržet přízeň hráčů automatickým vylepšováním postav. Za každou stovku (tisícovku atd.) pobitých enemáků získáte určitý upgrade. Navýší se vám hitpointy, zvýší se počet slotů pro léčivé či manové lahvičky, vaše útoky způsobí větší poškození… Což by bylo fajn, kdyby se to nějak výrazněji podepsalo na hratelnosti.
Na soubojích by se rovněž dalo leccos vylepšit. Potíž zde spočívá v tom, že tvůrci opomněli učinit šarvátky atraktivními. Což je zjevně chyba, když bojujete v jednom kuse. Pochopím, že u lučištnice se toho moc vymyslet nedá, ale u Caddoca bych ocenil, kdyby dokázal své údery řetězit a nepřátele odrovnávat efektními komby. Teoreticky lze kombinovat schopnosti hrdinů – např. Caddoc pozvedne enemáky do vzduchu, odkud je E’lara efektně sundá – ale k takovým okamžikům nedochází příliš často. AI parťáka (mimochodem, postavy můžete střídat u speciálních stanovišť) totiž není ideální: hrdinové plýtvají a manou své schopnosti užívají i ve chvílích, kdy jich není zapotřebí. Uvedené potíže odstraňuje kooperativní multiplayer, zde ale zamrzí absence funkce drop-in, která umožňuje připojit se k již probíhajícím sólovým hrám. Podobně jako u nedávno recenzovaného Daggerdale nicméně platí, že co-op drasticky zlepšuje dojem ze hry.
Hunted nabízí tři rozdílné konce, přičemž – následuje drobný spoiler – k tomu jedinému dobrému se dopracujete pouze v případě, když nikdy nepozřete tzv. Patok. Patok je nápoj, který svému konzumentovi dočasně dodá obrovskou sílu a učiní jej téměř nezranitelným. Pokaždé když na mísu s Patokem – hra je mimochodem opatřena povedeným českým překladem – narazíte, máte jistotu, že se vzápětí odevšad vyrojí neskutečné hordy enemáků. Vtip spočívá v tom, že když se napijete, upíšete se zlu. Hra vám to sice prozradí, ale jen tak mezi řečí, a bohužel při první příležitosti, kdy se setkáte s Patokem, vám nikdo nedá jasně najevo, že nepřátelé přestanou nabíhat, i když se Patoku nenapijete…
Zklamala mě grafika: nevelká úroveň detailů i při maximálním nastavení, zastarale vyhlížející interiéry. Hunted občas vypadá docela k světu, většinou však působí nečekaně lacině, a tyto momenty se pravidelně střídají. Rozplizlé textury ve spojení s nepříliš atraktivním prostředím na náladě nepřidají. Zejména úvodní části se tvůrcům vymkly z rukou. Prolog odehrávající se v bažinách i následné kapitoly v podzemních kobkách vás o kvalitách Demon’s Forge nijak zvlášť nepřesvědčí. Teprve planoucí scenérie podpáleného města Llyr dokáže zaujmout, nezlobil bych se, kdyby v podobném stylu pojalo inXile celou hru.
Hunted sám o sobě není špatný titul – hlavně v kůži E’lary se jedná o zábavnou oddychovku, nelze se však ubránit dojmu, že kdyby si pan Fargo a spol. dali více záležet, výsledek by dopadl podstatně lépe. Vizuální stránkou počínaje, komplexnějším zpracováním soubojů a chytřejší AI konče. Neuškodila by ani pestřejší herní náplň, hra přitom působí, že implementace nových prvků by nenarušila její ráz, tzn. dosavadní (ne zcela uspokojivý) stav by se dal vylepšit, aniž by to vyžadovalo výrazné zásahy do designu. Nicméně inXile se spokojilo s nepříliš záživnou third person akcí, vybočující z průměru jen díky ústřední dvojici. Zůstává otázkou, zda se s tím spokojí i zákazníci. 55 %
