HOMEFRONT

Občas si to tvůrci umí načasovat, či spíš jim k tomu vzhledem k dlouhému vývoji hry pomůže štěstí a náhoda. Jak jistě víte, kolem severní Koreje se to pěkně mele. Jenže v poslední době je tam horko ještě o to větší, protože soudruzi ze severu vybombardovali ostrůvky na jihu a Amerika si na oplátku s jihem dělá kousek od jejího území vojenské cvičení. S “nejmilovanějším” vůdcem Kim Čong-ilem to navíc po zdravotní stránce nevypadá moc a jeho syn Kim Čong-un začíná přebírat moc do svých rukou. A právě v této době, kdy jsou Američané stále ještě hodně citliví na korejskou a následně vietnamskou válku, přijdou tvůrci s hrou, kde Korejci napadnou Spojené státy Americké. Tomu říkám skvělé načasování.

    

Ale ponořme se z trpké skutečnosti do herní přítomnosti. Jaký příběh pro nás autoři tentokrát vytvořili? Kim Čong-il brzy skoná a jeho nejmladší syn po něm převezme vládu. Za několik dalších let se mu povede brilantní kousek – sjednotí severní a jižní Koreu v jeden stát, přičemž se usadí do role největšího vůdce. A protože s jídlem roste chuť, podrobí si za několik dalších let i Japonsko. A tím konečně získá dostatek prostředků, aby mohl uskutečnit plán, o kterém sní celé generace severních Korejců – napadne severní Ameriku. Ta je totiž už delší dobu v krizi, díky nedostatku ropy a obrovské inflaci. Nemůže si tak dovolit udržovat systém GPS, který chátrá. Korea tak pod záminkou jej nahradit, vypustí nad Ameriku nový komunikační satelit. Ten ve skutečnosti nese jadernou hlavici, kterou ve značné výšce nad Amerikou odpálí. Díky elektromagnetickému šoku tak vyřadí energetické rozvody a v podstatě i většinu elektroniky. Samotná invaze začíná.

    

S tímto příběhem jste obeznámeni hned na začátku hry, takže se nemusíte obávat, že bychom vám něco důležitého prozradili. Zápletka je to povedená, i když značně přitažená za vlasy, ale od toho tady ty hry přece taky máme. Budete prožívat příběh bývalého vojenského pilota vrtulníku Roberta Jakobse. Ač by se to nemuselo podle dosavadního popisu zdát, hra je čistokrevná střílečka a na nic dalšího nemá tendenci si hrát. Co musím vyzdvihnout je hutná atmosféra, kterou autoři dokázali vykreslit. Je vidět, že se inspirovali mimo jiné i ve hře Half-Life 2, protože dlouhé cut scény, kdy moc nemáte možnost zasahovat do děje, jsou velmi časté. To by mohlo některým hráčům vadit, protože hra je v podstatě táhne za ručičku a přesně jim přikazuje, co mají dělat.

Jenže ruku na srdce. Pokud byste žili v malém městečku a obsadila vás po zuby ozbrojená armáda, nebyli byste spíše němými svědky toho, co se děje kolem vás? HOMEFRONT je tak v podstatě hra na partyzány, kdy spoustě situací budete pouze přihlížet. Mě tento způsob hraní vyhovoval a přijal jsem úlohu, kterou mi hra nabídla. Pokud se někdo bude snažit její daná pravidla měnit a chce pořád jen mačkat tlačítko pro střelbu, tolik spokojen už zřejmě nebude. Ale zpět k našemu pilotovi. Tak jako ostatní obyvatelé jste násilím vyvedeni z domu a kvůli své vojenské minulosti naloženi do autobusu a odváženi do koncentračního tábora. Tím na vás hned na začátku naplno dolehne ta tížívá atmosféra. Lidé na ulicích jsou mláceni, konají se veřejné popravy, nebo vidíte drastické scény, kdy Korejci zastřelí rodiče bránící své dítě, které následně brečí nad jejich mrtvolami.

    

Jak se dalo předpokládat, ne všichni se ovšem takové okupaci podrobí dobrovolně a okamžitě se vytvořilo hnutí odporu. A jedna taková buňka vás osvobodí, protože přesně vyplňujete políčko v jejich plánu. Hodlají totiž dopravit do San Franciska cisterny s kerosinem a vy jim v tom musíte pomoci, protože bez letecké podpory je šance na úspěch mizivá. Od začátku tak víte, co je vaším úkolem a co se po vás žádá. Mezitím samozřejmě vyvstanou další problémy, musíte se k cisternám dostat, musíte někde sehnat štěnice pro jejich pozdější sledování a hlavně někde schrastit samotný vrtulník. Příběh tak drží velmi dobře pohromadě a v meziscénách, kdy se nic neděje (nestřílíte po všem, co se pohne), se toho vlastně děje strašně moc. Po celou dobu vás někdo doprovází. Od drsňáka Connora, který se i do té nejbláznivější akce vrhá po hlavě, přes krásnou Riannu, která jen s největším sebepřekonáním dokáže zabít někoho jiného než okupanta, až po Hoppera, který ač Američan, platí nemalou daň za svůj korejský původ.

    

HOMEFRONT je ale pořád stará dobrá střílečka se vším, co k tomu patří. Pro mě si bohužel bere až moc věcí třeba z posledních dílů Call of Duty, a i když jsou některé nápady zajímavé, až moc scén už jsme mohli vidět jinde. Tím myslím třeba zpomalený čas po vykopnutí dveří, kdy musíte co nejrychleji sejmout partičku “žluťáků”. Je tam ale úplně zbytečně navíc a působí spíš rušivě. Stejně tak se autoři mohli vyhnout kýčovitým přeletům formací stíhaček, zvlášť když leteckého benzínu mají zoufale málo. Stejně tak nějak navíc působí akce v bitevním letounu, kdy jako operátor ovládáte palubní kanóny a ničíte všechno, co se pohne. Zbraně se ale špatně zaměřují a celá akce trvá jen pár desítek vteřin. Zkrátka tyto situace úplně evokují představu, že si někdo řekl, tyhle cool věci byly v Call of Duty, tak je tam musíme mít taky.

    

Samotné přestřelky přitom nejsou vůbec špatné. Akce je totiž velmi rychlá, takže ani moc nevadí, že nepřátelé nijak zvláště netaktizují, ale jsou schopní se přesunout na výhodnější pozici a využívat překážek. Jedna věc se autorům povedla na výtečnou. Skoro pořád vás nutí měnit zbraně. Těch je celá řada, ale munice bývá málo. Musíte tak velmi často využívat toho, co po sobě zanechají vaši nepřátelé, a v podstatě pořád střídáte různé zbraně, jen výjimečně se vám stane, že byste jen s jednou dokončili celou misi. To se vám povede například těsně před ukořistěním vrtulníku. Ten je totiž v rukou militantních povstalců, kteří si z toho dělají vlastní válku a ostatní nenávidí jen o trošku méně, než okupanty. Dojde tak i na střílení do vlastních amerických řad. Tato mise patří mezi tzv. stealth, která opět jakoby povinně nesmí chybět skoro v žádné hře. Tentokrát jsem se u ní výrazně nenudil, protože procházíte táborem, kde se jeho obyvatelé baví popravami zajatců a u toho si občas pocvičíte i přesnou mušku přes sklo zaměřovače.

    

Nakonec dojde i na vaše pilotní schopnosti, v krátké misi si zalétáte s vrtulníkem a sprovodíte ze světa nemálo “čongů”, díky nekonečné zásobě raket a další munice. Tahle letecká mise mě nijak zvlášť nenadchla – znič co se objeví u cisteren, uhni raketám, znič, uhni… Závěr hry je pak až příliš hektický. Pokusíte se dobít známý most v San Francisku. Tvůrci na vás ovšem začnou pouštět zástupy nepřátel v rychlém sledu, takže vyvolání dojmu epického závěru je doprovázeno ztrátou zábavnosti. Podrobnosti o konci samozřejmě nebudu prozrazovat. V jeho souvislosti se ovšem musím zmínit o herní době. Na střední obtížnost jsem hru dokončil za nějakých 5 hodin. To už je dneska bohužel standardem, jenže hra se dobře rozjela, a i když mi bylo podvědomě jasné, že je konec, uvítal bych kdyby se jednalo pouze o uzavření první kapitoly a následovaly alespoň další tři. Jenže to se bohužel spíš dočkáme HOMEFRONTU 1 a 2.

Vyzkoušet můžete i multiplayer, který si bere to nejlepší z Call of Duty, respektive při prvním spuštění jsem měl chuť protřít si oči, zda jsem náhodou poslední Call of Duty nespustil. Nabízí tedy postupné levelování postavy, uvolňování nových zbraní podle zkušeností a perky, dočkáte se i vozidel, včetně tanků. Map je sice jen 7, ale jsou velmi dobře udělané a obrovské. Hra je tak celkově daleko příjemnější, je totiž pomalejší a klade se větší důraz na to být pozorný, kde může nepřítel být, než na co největší rychlost a přesnost reakcí. To mě jako občasnému hráči multiplayeru vyhovovalo. Někteří hráči si stěžovali na různé problémy, jako trvale snížený počet snímků a lagování. Nic podobného jsem nezaznamenal. Bohužel mě na dodané originální kopii ve Steamu postihla jiná nemilá věc. Po pár odehraných hodinách multiplayeru se mi další den hra odmítla spustit a okamžitě jsem dostal hlášku o nefungujícím programu. Po různém laborování jsem přistoupil ke kompletnímu odinstalování a nové instalaci včetně stažení všech dat znovu ze Steamu. Ani to ovšem nepomohlo a hru již nemohu spustit, což může být pouze ojedinělý případ.

    

Neberte prosím výše popsané chyby jako důkaz, že hra za nic nestojí. Nezapomínejte, co bylo napsáno v úvodní části článku. Hra má perfektní atmosféru a celkově je zábavná a moc dobře se hraje. Na můj vkus sice bohužel až příliš často sahá k situacím, které dobře působily v jiných hrách, protože se tam objevily poprvé, ale tady je to spíš rušivé. Celkově je hra povedená, v singleplayeru nabídne 5 hodin solidní zábavy, u které se budete dobře bavit, ale neukáže nic, co by vás vyloženě posadilo na zadek. Hra je navíc obdařena českými titulky, u kterých jsem narazil na pár chyb, ale šlo jen o drobné překlepy. Potěšeni budou i majitelé slabších počítačů, na sestavě s čtyřjádrovým procesorem a GeForce 275 hra šlapala na vysoké detaily a v rozlišení 1920×1200 bez problémů, počet snímků se pohyboval stabilně přes 50 za vteřinu. Za vyzkoušení rozhodně stojí i multiplayer, který je mixem Call of Duty a Battlefieldu a oslovit by mohl především casual hráče. Hodnocení 75 %