Hellgate: London

Král je mrtev, ať žije král? Všichni fandové Diabla a akčních RPG vůbec se teď jistě ptají, zda je dlouhodobá hegemonie dosavadního vládce žánru konečně zlomena. Hellgate: London byl ostatně často přezdíván jako Diablo 3, byť téma i části konceptu se hodně liší. Celkové podobnosti se ale nelze vůbec divit, vždyť za Hellgate stojí studio Flagship, jehož vedení se rekrutuje z řad Blizzardu. Většina zaměstnanců se potom výrazně přičinila o úspěch Diabla 2. Situace je tak zdánlivě jasně daná – hra nemůže dopadnout špatně. Na první pohled určitě, jenže pokazit se nakonec může úplně vše. I hodně očekávané hry mohou být zklamáním. Zda to náhodou není i tento případ, prověří naše recenze.

 

Po vytvoření postavy a zhlédnutí krásného renderovaného intra se ocitnete přímo uprostřed zdecimovaného Londýna. Ten byl přepaden obří invazí démonů, která vyvraždila většinu lidstva a na co přišla, to zdecimovala. Jen někteří přežili a ti nyní tvoří odbojové skupiny v podzemí. Ačkoliv Hellgate: London není příběhovým RPG jako třeba Zaklínač, ale jde v něm především o drsnou akci, není od věci vyprávět sice jednoduchý, ale tažný děj. To se sice děje, nemůžeme se však ubránit pocitu, že by to mohlo být mnohem lepší. Navnaděni intrem jsme čekali další podobná videa, ovšem marně. O dalších událostech se tak dozvídáte výhradně od vypravěče a také přeživších lidí, kteří se při zadání úkolu vždy tak nějak rozpovídají. Až na několik nicneříkajících výkřiků se ale jako velká vada ukazuje fakt, že postavy nemají své hlasy, tedy že nejsou nadabovány. Jednak to ubírá na atmosféře – při rozhovorech panuje nepřirozené ticho, jednak jsme u sebe zaznamenali lenost všechny zprávy číst. Poslouchat je vždy mnohem lepší.

  

Četbě nenapomáhá ani to, že valná většina informací jsou zbytečné plky, pouze některé poodhalují pozadí světa a jen naprosté minimum je opravdu důležitých. Brzy se tak přistihnete při proklikávání dialogových oken, protože to podstatné – zadání úkolu si stejně přečtete v patřičném okně. I když jsme se ale pro účely recenze snažili číst opravdu poctivě, stále nám unikala řada souvislostí. S vysvětlováním reálií se tu autoři očividně nepárali a trochu neférově si tím dávají malou domů. Ku příležitosti vydání hry se totiž na trhu objevil i komiks, jenž se zabývá právě tím, co herním událostem předcházelo.

Vraťme se však ještě před samotný rozjezd. Tam totiž čeká navýsost důležitá tvorba postavy, respektive vybrání jedné ze šesti tříd. Ptáte se, proč mluvíme o šesti, když jsme ještě před nedávnem v novinkách a preview psali pouze o templářích, lovcích a kabalistech? Vysvětlení je snadné: každá z těchto tří frakcí se totiž dělí na dvě další třídy, jež jsou společné jen v opravdu hrubých obrysech a valnou většinu schopností i zaměření mají zcela odlišnou. Takže na počátku se dočkáte vskutku luxusního výběru z málo vídaného počtu šesti charakterů. Popravdě jsme hodně dlouho váhali, s kým se do hry pustíme, protože všechny třídy působí nesmírně lákavě. Nakonec jsme zvolili možná nejobyčejnějšího, na druhou stranu pro akční RPG naprosto příznačného Blademastera (Pána mečů), jenž je přímo archetypální mlátičkou, jež si nejlépe rozumí s dvěma hodně těžkými meči a velkým chumlem nepřátel k tomu. Druhým ztělesněním templářů je Strážce. Ten přeci jen své útoky více rozvažuje, čemuž odpovídá i jeho preference jednoho meče, doplněného štítem. Z kabalistů můžete mít buď vychytaného vyvolávače přisluhovačů, nebo metače víceméně klasických, tím pádem i hodně silných kouzel. A možná nejoriginálnější jsou na poměry akčních RPG lovci. První z nich je expertem na všechny střelné zbraně, a že kvérů tady v čele s raketometem najdete hodně. Druhý rovněž pálí, ale nemá k tomu tak extrémní dispozice. Zato se však může spolehnout na pomocného robůtka, kterého si postupně vylepšuje. Když už žádnou jinou, tak tuhle třídu si napodruhé rozhodně vyzkoušíme.

  

Každý z charakterů má svůj vlastní vývojový strom. V něm jsou zhruba dvě desítky schopností, které si můžete několikrát vylepšovat, čímž pochopitelně dosahujete stále silnějších účinků toho kterého stylu. Nečekejte ale, že se již po pár hodinách budete ohánět mnoha speciálními údery či kouzly. Vývoj schopností jde hodně pomalu. Za každý nový level totiž dostanete pouze jeden bodík. Zatímco prvních pět úrovní přijde snadno, poté už se na každou další docela nadřete. A aby nějaká schopnost byla doopravdy účinná, chce to do ní vložit bodíků několik. I jedno povolání je tak třeba formovat určitým směrem. Kromě schopností si vylepšujete i obecné vlastnosti, tedy sílu, odolnost, vůli a přesnost. Na ně každou úroveň dostanete bodíků pět.

  

Výběr povolání ale nepředurčuje pouze styl hry, ale i perspektivu, ze které budete dění sledovat. Všichni, kdož sáhnou po zbraních na blízko, budou na svého reka shlížet z oddalovatelného a přibližovatelného pohledu třetí osoby. To lze jedině kvitovat, protože přehled se tak jednoznačně zvyšuje a i kouzlo ladného máchání těžkou ocelí má něco do sebe. Změna ale nastává ve chvíli, kdy přesedláte na střelné zbraně. Pořád sice můžete jet v původním náhledu, ale jde o určitý hendikep. Proto nechybí ani perspektiva vlastních očí. To pak jako v kterékoliv akci ze své postavy vidíte pouze kvéry a uprostřed obrazovky zaměřovací křížek. Zatímco kabalistům a templářům stačí cílit hodně letmo, jelikož se mohou spolehnout na značnou benevolenci, kdy rozhodují převážně statistická čísla než umění zacházet s myší a rychlé reflexy, tak lovci musí být v tomto směru obezřetnější. Za ně je hra nejakčnější a nejvíce připomíná střílečku na úkor RPG (zase ale nikterak fatálně). To znamená, že je zapotřebí se poměrně přesně trefovat, což díky dobře propracovanému akčnímu modelu hry není zase takový problém. Přesto ale šikovností nenapácháte zázraky. Když na monstrum prostě nebudete mít papírově, nezachrání vás ani sebelepší skill (pokud tedy nenarazíte na jednu z četných chyb umělé inteligence a protivníka někde nezabarikádujete, aniž by na vás dosáhl). Za normálních okolností však dobře promyšleným postupem lze získat aspoň menší výhody.

  

Jistě není třeba připomínat, že se podíváte do Londýna, a to jak do povrchového, tak podzemního. Svět je rozdělen na vskutku značné množství menších úseků, mezi nimiž přecházíte prostřednictvím loadingové obrazovky. Je pravdou, že někdy je nahrávacích přerušení trochu moc najednou (levely jsou překvapivě malé), na druhou stranu se odbývají poměrně rychle a jejich nepřímým důsledkem je i to, že se v jednotlivých úsecích těžko ztratíte. Bývá jasně patrné, kde je začátek a kde konec. Mezitím jsou monstra a samozřejmě i cíl úkolů, který je tam třeba splnit. Do jednotlivých lokací se vydáváte ze stanic metra, jež slouží coby poslední základny lidského odporu. Narazíte tady na obchodníky, léčitele, příběhové postavy, ale také zadavatele obyčejných vedlejších questů. Každá stanice má hned několik východů do různých směrů. Některé vedou na povrch, jinými se dostanete do tunelů podzemky, nejrůznějších šachet atd. Potud v pořádku. Bohužel úrovně se nepodařilo zatraktivnit, a tak budete mít brzy dojem, že jsou všechny stejně šedé, nenápadité a lineární. Je to skutečně tak, a přestože ze hry sálá temná, díky některým postavám až sarkastická atmosféra, ubližuje jí absence momentů překvapení. Když jdete do další úrovně, tak už zhruba víte, co vás tam čeká a ono pověstné „wow" si z ohromení řeknete jen párkrát, a to ještě ne díky výstavbě levelů, ale kvůli pořádným bitkám. Nic na tom nemění ani náhodně generovaná struktura úrovní. Popravdě na první pohled jiné rozložení ulic a trosek ani není příliš patrné.

  

S monstry je to o řád lepší než s úrovněmi. Jako v každém správném akčním RPG se mezi nimi budete topit, aniž byste valně přemýšleli nad tím, proč se jich na tom kterém místě vyskytuje tolik, Řadových kreatur je zpočátku značné množství druhů, ale postupem času už jich bohužel tolik nepřibývá a po několika desítkách hodin je budete mít všechny odkoukané, byť se i později aspoň kosmeticky liší. Většina z nich se na vás prostě vrhne a bude se snažit zasadit vám co nejvíce ran. Narazíte ale i na stvoření s lehce odlišnými taktikami – těmi se však nechte sami překvapit. Příjemná je skutečnost, že když narazíte na epičtější monstrum, třeba uzavírající určitý quest, většinou ho poznáte už z velké dálky, protože je velké jako průměrný barák, případně má hodně neotřelý design. Takových dílčích bossů je tu vskutku požehnaně a je dobře, že na první pohled nesplývají s davem.

  

V Diablu 2 bylo jen několik málo questů – a stačilo to. Hellgate: London disponuje záplavami úkolů a nelze říci, že by to byl a priori lepší postup. Je tu hlavní příběhová linie, které se můžete věnovat, aniž byste prakticky sáhli po nějakém tom vedlejšáku. Notoričtí rychlíci budou sice zpočátku hrou postupovat jako nůž máslem, po několika hodinách ale zjistí, že bez většího množství zkušeností se dál prostě nehnou. Narazí na takové nestvůry, které jim dají pokaždé co proto, potažmo se při jejich likvidaci vždy neskutečně zapotí, což ústí v nepříjemnou frustraci. Vedlejší úkoly je proto víceméně nutné plnit. Bohužel ale už od počátku postrádají jakoukoliv invenci a oscilují mezi pouhými dvěma variacemi, konkrétně přines a zabij. To se hodně rychle zvrhává ve stereotyp. Ani hlavní úkoly nejsou často zázračné, občas se ale povedou a povětšinou se u nich nudit nebudete.

  

Hellgate: London je pochopitelně i o masivním sbírání předmětů. Jsou tu obyčejné, vzácné či ty nejluxusnější věci, kterých naberete jen pár za celou hru. Bohužel chybí setové předměty, ale i bez nich se dá žít. Obzvlášť když hra nabízí různé vylepšování výbavy u zvláštních automatů, kde vaše kousky získají speciální vlastnosti. Zbraně lze dokonce i rozložit a potom znovu složit v jiné variace. Jen ten inventář mohl být přehlednější. Ale můžeme říci, že sběratelská horečka funguje i tady. Postava se dá nejrůznějšími způsoby upravovat, přebarvovat, a to do té míry, že po nějaké době si charaktery nejsou vůbec podobné. Taková personifikace nutí k neustálému vylepšování svěřence.

  

Multiplayer má dvě roviny. Základní je přístupná všem majitelům originální verze a mohou v ní potkávat další hráče. Tedy většinou jen ve stanicích metra, kde tak bují čilý obchod, debaty a samozřejmě i srocování do skupin, v nichž potom vyrážíte plnit úkoly. Ty jsou stejné jako v singleplayeru, ale v partě pochopitelně chutnají lépe, byť je ještě třeba upravit obtížnost adekvátně počtu zúčastněných. Ale můžete si také platit měsíční poplatek deseti dolarů, za který dostanete více slotů na postavy (v základu pouze 3), získáte možnost využívat speciální předměty, ale především budete zhruba každého čtvrt roku dostávat nový obsah. Nyní se například plánuje zařazení lokace Stonehenge s novými questy, monstry a předměty. Hře by ale určitě slušelo lépe, kdyby byla zcela bezplatná, přeci jenom tohle žádný World of Warcraft není.

 

Graficky hra nakonec nevypadá tak dobře, jak jsme očekávali. Vůbec ale nepůsobí špatně. Prostředí je atmosférické, a jak už jsme psali, kdyby se tolik neopakovalo, neměli bychom výhrad. Snad jen pohyby postav mohly být přirozenější, takhle se nám zdá, že se místo chůze spíše kloužou.

  

V konečném součtu není Hellgate: London tak moc pozitivní záležitostí, jak bychom si představovali. Jde bezesporu o dobrou, povedenou hru, ve které se hráči budou prohánět ještě dlouho po vydání (i díky obsáhlému, byť částečně zpoplatněnému multiplayeru). Kdo však čekal revoluci v žánru akčních RPG, bude zklamán. Jedná se de facto o Diablo s lepším zpracováním, které umožňuje dostat se více do akce. To oceňujeme, avšak troufáme si tvrdit, že takovou závislost jako letitý král Hellgate: London nevyvolává. Přesto je pro každého fandu akčních RPG víceméně povinností. 86% odpovídá kvalitě hry v širokém kontextu všech možných předností, ale také chyb. Nicméně zrovna u tohoto titulu je důležité, zda si vás hned od počátku získá, nebo ne. V prvním případě se totiž přes nedostatky snadno přenesete a jako já strávíte s Hellgate: London několik dní takřka beze spánku.