Helldorado

Hraní některých taktických strategií má za následek spíše frustraci než radost, a to z jednoho prostého důvodu – jsou příliš obtížné a je v nich třeba dbát na široký komplex činností. Jen si vzpomeňte na Commandos, kde likvidaci každé, sebeobyčejnější hlídky předcházelo sto loadingů, protože nás vždy někdo kvůli jednomu chybnému kroku objevil. Levely byly sice rozsáhlé, ovšem možnost vyřešit tu kterou situaci byla často jenom jedna. Respektive zdálo se jich být více, ale jedna byla účinná. Hratelnost tak často připomínala spíše logickou skládačku než strategii. Přestože bylo Commnados pekelně náročnou hrou, našlo si spoustu fanoušků. Pyro Studios se ovšem na nějakou dobu odmlčeli a je diskutabilní, zda se ještě kdy dočkáme dalšího dílu.

Naštěstí štafetu převzali jiní odborníci. A opět to je studio, které se specializuje převážně na tento druh her. Jedná se o německý Spellbound a určitě ho znáte díky řádce opravdu povedených taktických strategií. Vše to začalo Desperados, což byl vynikající klon Commandos, pokračovalo se přes Robina Hooda a Chicago 1930, které přinesly do konceptu i vlastní prvky, následovalo poměrně inovativní Desperados 2 a nyní tu je Helldorado – vrchol série. Ač se to nezdá, nejde o nic jiného než pokračování druhých Desperados. Autoři hru plánovali nejprve jako datadisk, nejspíše se však domnívali, že přidali dostatek změn, aby Helldorado vydávali za zcela samostatnou hru. Na jednu stranu je to oprávněný krok, na druhou však způsobuje určité problémy, o kterých si povíme.

 

Helldorado je jednodušší než by člověk od takto vytvrdlého žánru očekával. První mise slouží i jako tutorial, který nováčkům objasní většinu důležitých funkcí. Splnění úkolů není jen z říše snů, ale po několika pokusech se vám je většinou podaří odškrtnout, tedy pokud zvolíte nejjednodušší ze tří obtížností. Další dvě už přeci jen vyžadují určitou šikovnost. Celkově se zdá být Helldorado jednodušší než Desperados 2, ovšem některé mise dají zabrat i zkušeným borcům. Rozhodně přitom chválíme, že na rozdíl od Commandos tady vždy je několik cest vedoucích k cíli. Je pouze na vás, kterou z nich zvolíte. Můžete se různými způsoby plížit, kombinovat speciální akce jednotlivých úkolů nebo přistoupit na drsnou akci a pokusit se všechny vystřílet, byť tento způsob slaví úspěch zřídkakdy.

 

V hlavní roli figuruje stará dobrá partička vedená pistolníkem Johnem Cooperem. Toho doplňuje pět dalších postav, které jsou opravdu jedinečné a z nichž každá disponuje repertoárem zvláštních schopností. Tak například indián Hawkeye je přeborníkem v plížení, může se jen tak mihnout kolem nepřátel a odlákat jejich pozornost nebo se také hodí jeho umění s tomahavkem. Zato Kate je svůdnice každým coulem, a pokud se někde vystaví, padouši nemají oči pro nic jiného. Navíc je v nestřežený okamžik dokáže dostat mimo provoz zapudrováním prostoru. Doktor McCoy pro změnu rozhazuje flakónky s etherem, který uvede protivníky do říše snů.

 

Schopností je celá řádka a právě díky nim se dají řešit situace odlišnými způsoby. Novinkou je navíc jejich spojování do zvláštních komb. Když svedete dohromady například dovednosti Hawkeye a odborníka na výbušniny, což znamená, že z obyčejné šipky vyrobíte raketu, dostanete do rukou hodně mocnou zbraň. Ovšem otázkou zůstává, jak ji využít. Problémem komb je totiž jednak nedostatek materiálu (ten získáváte v jednotlivých misích podle obtížnosti, ale vždy je ho méně, než by bylo třeba), jednak skutečnost, že jejich použitím se často nedostanete dále. Příliš mnoho z nich je proto nepoužitelných, neplatí to ale třeba o plánované líbačce Johna Coopera a Kate, kterou se oba aktéři léčí. Přesto budete většinou používat jednotlivé akce osamoceně.

 

Tvůrci přepracovali umělou inteligence, která už se nyní zdaleka nestaví tak hloupě a mnohem více připomíná lidské bytosti. Zásadním faktorem je opět vyznačený zorný úhel toho kterého bandity. Každý z nich má přitom jakousi značku vyjadřující, jak blízko je spuštění alarmu. Značení je jednoduché – na škále od zelené až po červenou. Pokud je barva ještě žlutá, můžete se pohybovat opatrně i v zorném úhlu, pokud poté ale na někoho zaútočíte, musíte počítat se změnou na červenou. Je-li ukazatel fialový, znamená to, že padouch některé z hrdinů zahlédl a chce si svou domněnku potvrdit. Jestliže se mu to podaří, spustí alarm. Jakmile protivníky jednou opravdu popudíte, je lepší nahrát nejbližší uloženou pozici, protože jejich uklidnění často už nenastane. Lze samozřejmě využít i ukazatelů pro zvukový dopad vašich akcí a také symboly nad hlavami nepřátel, jež značí to, k čemu jsou jednotlivé typy náchylné. Některým nad hlavou září flaška, což znamená, že si s nimi jednoduše poradíte vyzváním na pár panáků tequily. Jiní dávají přednost ženským svodům – to je zase práce pro Kate.

 

Volnost v plánování má však i své nevýhody. Často totiž není jasné, jak se dostat dále. Cíle misí jsou sice jasně dané, ovšem způsoby nemají vždy tolik transparentnosti, kolik bychom si přáli. Například ve třetí misi máte za úkol s pomocí lahve tvrdého šnapsu vyšachovat strojvedoucího, abyste se dostali k žádanému zboží. Jenže cíl je obklopen mnoha vojáka. V této úrovni navíc ovládáte jedinou postavu a Mexičan Pablo není žádný střelmistr ani svalovec, aby si s výraznou přesilou porazil. K řešení tady bohužel opět nedojdete jinak než přes celou řadu loadingů, byť nevylučuji, že máte s podobnými tituly zkušenost a situaci vyřešíte napoprvé. Zato některé mise jdou vyřešit až překvapivě jednoduše, kdy ani nemusíte zapojit příliš logického myšlení. Brzy zjistíte, že indián Hawkeye je při určitém způsobu hry takřka nepřemožitelný. Poté ho začnete využívat k rychlé likvidaci nepřátel ze zálohy, což je sice stereotypní, ale usnadní vám to mnohé úkoly, které autoři zamýšleli nejspíš vyřešit složitějším způsobem. Jenže proč to dělat obtížně, když to jde jednoduše.

 

Helldorado se pochopitelně opět odehrává na Divokém západě a rozvíjí příběhy povedené partičky. Tady však vyvstává problém, který jsme zmínili v úvodu. Hra se sice tváří jako samostatný produkt, ovšem dějově poměrně silně navazuje na Desperados 2. A pokud tento kousek neznáte, budete mít nejspíše určité problémy se sledováním příběhu a nepochopíte rozhodně vše. Přitom zápletka se dá označit jednoznačně za povedenou, horší už to je s jejím vyprávěním pomocí nepříliš pěkných kreseb.

 

Samotná grafika ovšem okouzluje svou malebností a vykreslením westernové atmosféry. Technologicky už je ale přeci jen znát stáří engine, a to především tehdy, když přepnete do přímého ovládání jednoho z hrdinů. Pak se na něj díváte pohledem přes rameno a ovládáte ho jako v klasické akci. Jde o příjemné zpestření a někdy je opravdu užitečné, nedá se však říci, že byste v tomto módu trávili příliš času. Občas totiž hapruje ovládání, které je jinak v taktické části vynikající. Na obrázcích můžete vidět určité zamlžení scény – takto staticky nejde o příliš pěkný pohled, v pohybu to ale naopak přispívá k určitému retro nádechu a navíc jde i o určitou berličku, kterak se vyrovnat s nedostatkem ostrých detailů.

 

Helldorado je zástupcem žánru, který je momentálně na vymření. A jde o zástupce rozhodně důstojného, který zdůrazňuje všechny výhody tohoto typu her a snaží se eliminovat zápory. To se mu sice ne vždy daří, v celkovém součtu ale určitě jde o velmi kvalitní hru, která se výborně hraje, navíc vydrží přes dvě desítky hodin, což už se dnes příliš často nevidí. Proto neváháme udělit 80%