Gobliiins 4

Kořeny Gobliiins sahají až někam do roku 1991, tedy do temného dávnověku, kdy po Zemi ještě kráčeli mamuti a první lidé teprve začali slézat ze stromů a objevovat úžasná tajemství primitivních nástrojů. Tehdy vyšla netradiční humorná adventura, v níž se hráči zhostili tří skřetích postaviček. Každá z nich byla nadána různými schopnostmi a vy jste museli značně namáhat mozkové závity, abyste se dokázali probít náročnými úrovněmi. Šílené eskapády milých (ale poněkud ztřeštěných) goblinků si okamžitě získaly širokou popularitu, a to i v našich končinách, proto není divu, že v krátkém sledu vyšla dvě neméně úspěšná pokračování. Poté se francouzští tvůrci na dobrých šestnáct let odmlčeli; letos však přišel comeback a my zjistíme, jestli snaha o znovuzrozrození série nepřišla vniveč.

 

 

Zřejmě nebudeme daleko od pravdy, když řekneme, že valná většina zdejších hráčů o skřetích adventurách nikdy neslyšela. Proto si objasníme, o co v Gobliiins vlastně kráčí. Zdá-li se vám snad název hry lehce infantiiilní, pak vězte, že “íčka” označují (a vždy označovaly) počet hratelných postav. V rámci série jde o dobrý zvyk: aspoň hned od pohledu zjistíte, s kolika gobliními cvoky budete mít co dočinění. Tentokrát se vám do rukou dostane Hejbal, mírně retardovaný Troup a cáklý kouzelník Cherubín. Hejbal pracuje jako soukromý detektiv, umí sbírat a používat předměty, do kapes dokáže naštosovat i věci neuvěřitelných rozměrů. Jeho služeb budete patrně využívat nejčastěji, protože jako jediný disponuje inventářem. Dále tu máme Troupa, který je sice blbej jak tágo, ale když přijde na věc, dokáže vypomoct svými vypracovanými svaly. Sem tam odstrčí z cesty starou almaru, občas zatáhne za zarezlou páku. Dělá bez řečí, co se mu přikáže, tedy za předpokladu, že jeho prťavý mozeček dokáže rozkaz analyzovat a vyslat signál příslušným svalovým partiím. Posledním členem nesourodé trojice je Cherubín, študovaný goblin, který se vyučil kouzelnickému řemeslu. Není žádným mocným mágem Gandalfova kalibru (i když Gandalf vlastně téměř nekouzlil, moc každopádně měl), přípomíná spíš Pratchettova Mrakoplaše.

 

 

Trojici poutá opravdové a nerozlučné přátelství, jeden bez druhého neudělá ani krok. Jejich cíl je v každé úrovni prostý: odejít z ní pryč. Zní to jednoduše, zvlášť když vezmete v úvahu, že východ z lokace mnohdy vůbec nic neblokuje, ale nebojte, roztomilí skřeti na vás vždy mají několik požadavků, jež musíte splnit, než s radostným výskokem naznají, že nastal čas posunout se o kus dál. Jednou musíte nakrmit vegetariánskou masožravou kytku :-), jindy je třeba dostat z dračího chřtánu královskou korunu. A tak podobně. Mnohdy nebudete tušit, co se po vás vlastně chce a už vůbec ne, jak toho docílit. Hra není příliš nápomocná a vstřícná k nováčkům, hned v první úrovni jste hozeni (nikoli doslova) do hluboké vody a musíte se naučit plavat, a hodně rychle: dřív než vás odradí bídné technické zpracování, k němuž se ještě dostaneme. A to by byla škoda, ochudili byste se o malé dobrodružství ve francouzském stylu.

 

 

Abyste se dostali až na konec, musíte pokořit celkem šestnáct úrovní, což je vzhledem k tomu, že jednou úrovni se rozumí jedna obrazovka, nevelký počet. Na okolních obrázcích proto vidíte průřez prakticky celou hrou, takže kdo si nechce zkazit zážitek z objevování, měl by naše screenshoty raději ignorovat. Nicméně i šestnácka obrazovek vám nějakou dobu vydrží: pokud by si někdo myslel, že jimi prolétne jako namydlený blesk, je na omylu. Řešení mnohých hádanek vyžaduje přesné načasování a precizní kooperaci všech postav. Ten udělá to a ten zas tohle a všichni dohromady udělají moc. Předkládané hlavolamy bývají obvykle logické, někdy ale přichází ke slovu „dětská logika“ (musíte udělat něco, co by dospělého člověka vůbec nenapadlo) a někdy se logika prostě sebere a odjede dovolenou (v té chvíli začnete zkoušet všechno na všechno). Navíc jakmile přehlédnete nějakou maličkost, zakysnete v daném levelu na pěkně dlouho. Na Youtube lze ovšem nalézt řešení. 🙂 V plné síle se vrací pixel hunting – měl-li snad někdo pocit, že hledání titěrných předmětů patří dávné minulosti, bude hned v úvodu, až přehlédne miniaturní blešku, velice tvrdě vyveden z omylu.

 

 

Předchozí díly prosluly škodolibým humorem, tvůrci nešetřili situacemi, v nichž si nebozí nešikovní goblinci dávali pořádně na kokos a potkávaly je roztodivné vtipné nehody. Nebylo to sice nic pro intelektuály, ale zábavnost se (tehdy) skřetům upřít nedala. Snahu rozesmát má i nejnovější díl, ale nevede si při tom nijak valně. Mnoho „vtípků“ působí dosti křečovitě, občas hra vyloudí úsměv na tváři, ale za břicho se popadat rozhodně nebudete. Avšak berte prosím můj názor s rezervou, protože srovnávám, jak moc jsem se bavil u předchozích dílů a jak mě bavil nejnovější kousek. Ovšem v roce 1994, kdy jsem se s nemotornými skřety poprvé setkal, mi bylo sedm a tehdy jsem ještě měl jiný žebříček hodnot. 🙂 Inu, lidé stárnou. Odrostlí pamětníci alespoň ocení několik odkazů na minulá gobliní dobrodružství, když humor už neosvěžuje tolik jako dřív…

 

 

Až do teď jsem se vyvarovával nějakého drsného kritizování, ale to jen proto, že jsem šetřil síly na povídání o tom, jak hra vypadá. Co si budeme povídat, technická stránka je krátce a jasně tragická, ze hry vyloženě čpí nevysoký rozpočet. Design úrovní celkem ujde (vrcholem je level pojatý jako stránka z komiksu), hádanky taky, ale co z toho, když veškerou snahu tvůrců pohřbívá zoufale nepovedená grafika. Pokud vám na vizuálním zpracování příliš nesejde, pak vás s radostí vítáme do klubu. Jenže většinu lidí chudičká grafika přiměje hru zavrhnout dřív, než poznají její přednosti. Posun do 3D je sice fajn a pamětníci nepochybně ocení relativně dobře fungující přechod do třetího rozměru, ale to nemění nic na faktu, že grafika vypadá prostě otřesně. Přiznám, že pohled na provedení prvních dvou úrovní mě přiměl k vážnému zamyšlení, jestli jsem udělal dobře, když jsem souhlasil, že si vezmu Gobliiins na recenzi. Později se vizuální prezentace zlepšila (nebo jsem si prostě jen na strohou a na detaily chudou grafiku uvykl). Mám však za to, že mnozí ze současné namlsané generace zahodí Gobliiins znechuceně do odpadků.

 

 

Distributor ke hře přikládá celou původní trilogii (vše v českém překladu), kterou bezproblémově spustíte i na moderním hardware. Jde to pěkný počin, aspoň se můžete podívat na DOSové kořeny série. Lidé, kteří u Goblins 1-3 kdysi strávili hodiny a hodiny, ale možná se zklamáním zjistí, že nostalgické kouzlo už dávno vyvanulo do zapomnění. Některé hry nestránou, Goblins k nim bohužel nepatří…. A co se nejnovějšího pokračování týče, to působí, jako by vyskočilo někdy z konce minulého tisíciletí, grafika je děsivě zastaralá, stejně jako herní principy. Doby, kdy jste naprosto běžně zkoušeli všechno na všechno, patří minulosti, huntění pixelů taktéž. Obáváme se, že Gobliiins 4 osloví jen málokoho. Této adventurce však nelze upřít jisté kouzlo, a vzhledem k nízko posazené ceně a k tomu, že za vývojem stojí maličký tým, byste jí mohli věnovat pozornost. Hra se totiž jistě někomu zalíbí: ideálně dětem, jejichž tatínci a maminky v mládí zakysávali na některém ze starších dílů – 50%