Europa Universalis: Rome

V herním světě, který je zmítán snahou o zjednodušování a instantní, všem přístupnou zábavu, působí série Europa Universalis jako zjevení z minulé dekády. Ano, ještě v devadesátých letech byly hardcore strategie zcela běžné a ku podivu dnešního publika i oblíbené. Zpracovávaly se všechna množná období, například napoleonské války, určité etapy druhé světové či výboje různých vojevůdců. Jenže svět se zrychluje a hráči už nemíní obětovat desítky a stovky hodin hlubokým, ale přeci jen poněkud zdlouhavým a málo akčním titulům. Většina vymizela, ale švédské studio Paradox si dále razí svou a v pravidelných intervalech nás zásobuje materiálem, díky kterému si můžeme zavzpomínat na staromódní principy, což rozhodně není od věci. Po trojici světoběžných tahovek přichází lehká odbočka s důrazem na římské impérium, které tvůrce počítačových her láká už drahnou dobu. Neznamená to však, že by se autoři otočili zády vůči svým pravidlům. Europa Universalis Rome je stále hutným a chutným, byť těžko stravitelným historickým exkurzem, který hráčům dovoluje měnit dějinné výhybky.

   

Co kdyby Pyrrhus zabránil svému ne úplně dokonalému vítězství a skutečně se mu podařilo zaškrtit mladou římskou republiku? Co kdyby Markus Antonius dokázal vypudit Oktaviána a stal se prvním římským císařem? Co kdyby Kartaginci odvrátili římskou expanzi, Hanibal se nezastavil jen před branami a severoafrické království se stalo novým hegemonem středomořské oblasti? Na kdyby se v historii pochopitelně nehraje, přesto se však ani renomovaní dějepisci takovým úvahám čas od času neubrání. Vždyť i menší než právě nastíněné změny mohly obrátit běh dějin vzhůru nohama. A Europa Universalis Rome je tu od toho, abyste se mohli kochat či naopak hrozit výsledků takových událostí. V zásadě nejde o nic jiného než podrobnou formou řešenou tahovou strategii, která se soustředí na oblast římského vlivu v jeho největším rozmachu. To znamená, že kromě Římské říše a takřka celého středomoří jsou to ještě nějaké ty menší státečky kolem. Celá mapa je rozdělena do jednotlivých provincií, které v průběhu hry pochopitelně budou měnit majitele. Vyberete si jednoho z významnějších či zapadlejších hráčů tohoto časoprostoru a zvolíte mezník, od kterého chcete, aby se hra vyvíjela, a od kterého se budete starat o spravování státních záležitostí, diplomacii, výzkum, vedení válek či zahraniční a vnitřní politiku. Na první pohled není hratelné období, začínající první Punskou válkou v roce 264 před naším letopočtem a končící ustavením prvního císaře 27 př. n. l., nijak veliké. Ovšem EU Rome není hrou, kde by roky běžely jako dny, a i když si orámujete třeba jen padesátiletý výsek historie, budete mít pěkných pár hodin co dělat.

   

Hloubka a záběr hry je jako obvykle bezkonkurenční. Je však třeba přiznat, že nováčci budou mít s pochopením základních mechanismů, natožpak těch složitějších, docela problémy. S nějakým vysvětlováním se tu nikdo příliš nepáře, a přestože je interface i většina nastavení řešena logicky, oproti minulým dílům snad i zjednodušeně, stále to je zkrátka příliš mnoho informací najednou, což jen umocňuje víceméně schematické zpracování, kde co si sami nezjistíte a nepřečtete, to nevíte. Pro opravdové proniknutí do podstaty hratelnosti, kdy si budete moct říci, že chápete většinu akcí i jejich důsledky, spotřebujete asi tolik času jako na dohrání Call of Duty 4. EU Rome nikam nespěchá a počítá s tím, že si hráč všechno poctivě vyzkouší. Pokud vás toto odrazuje a myslíte si, že nejste ten typ, co vydrží několik hodin prozkoumávat všechny možnosti, dejte od hry raději ruce pryč – byli byste pouze frustrováni. Ono jde vůbec o kousek vhodný pro kliďase a trpělivce. Přestože máte prakticky neustále co na práci, na důsledky svých kroků si vždy musíte počkat déle, než je obvyklé. Rychlost hry je navíc nastavena na hodně nízkou, aby se to vše dalo zvládat. Je třeba také vytknout nedostatek oficiálních podmínek vedoucích k vítězství. Opravdu spolehlivou cestou je jen zničení nepřátel a nastolení vlastní hegemonie.

 

Na rozdíl od jiných velkých strategií, které si kladou za cíl nanést na hráče zodpovědnost za celou říši, si autoři Europa Universalis Rome konečně uvědomili, že na některých úrovních jde přeci jen poněkud odlehčit, aby se dalo přidat na těch herně zajímavějších. V tomto případě jde o osekání, respektive výrazné zjednodušení ekonomického a vojenského managementu, především pak nejrůznějšího budování staveb a jednotek. To je nyní řešeno pomocí speciálních lišt, na nichž si navolíte své preference, o jejichž převedení do praxe se pak již z velké části postará automatika. Vy se pak o to více můžete věnovat politické činnosti – a to jak vnitřní, tak především zahraniční. Pocit ze hry se tak ze všeho nejvíc podobá staré dobré Diplomacii, kdy uzavíráte aliance s různými státy proti blokům jiných, posunujete jednotky z vnitrozemí, aby ochránily hranici, pak je zase stahujete na druhou stranu apod. Hodně času strávíte i vnitřní politikou, jež je řešena přidělováním elit do různých oblastí, například do role guvernéra provincie, vojevůdce či vědce. Každý z charakterů má určité vlastnosti a statistiky, jež ho předurčují nebo naopak zapovídají pro výkon toho kterého povolání.

   

Bohužel samotné provedení interface se stále nepřesunulo do jednadvacátého století, a i když vám bude po čase jasné, co kde a jak, stále budete zápolit s obstrukcemi při vyvolávání určité akce či získání informací. Někdy je nutné dokonce projít několik zdánlivě nesouvisejících menu, abyste vůbec spustili kýženou akci. Zkrátka v tabulkách strávíte zbytečně moc času. Ten autoři hráčům nešetří ani v dalších aspektech hry. Například organizování armády se často zvrhne v chaos. Vůbec nejhorší je ale nepochopitelná vlastnost hry, jež spočívá ve změnách cesty vojáků. Jednoduše někam pošlete své legie, což samozřejmě trvá docela dlouhou dobu, takže si během jejich cesty klidně můžete svůj původní úmysl rozmyslet, třeba pod vlivem nově vyvstalých okolností, a rádi byste změnili vojákům trasům. Jenže ejhle. Jakmile zadáte nový cíl, jednotka se vrátí zpět do výchozí pozice, i když by stačilo třeba cestou někde odbočit. Tím ztratíte mnoho cenných dní. To je ve hře, kde dynamické rozhodování na základě neustále hrozících barbarů je holou nutností k přežití, velmi nepříjemné. Aspoň že má hráč nad vojáky díky speciálnímu okénku neustále přehled – ví, kolik jich kde má a jaké jejich přesuny se zrovna provádí.

  

EU Rome oplývá obří škálou možností, ale za několik hodin pochopíte, že ne všechny jsou zdaleka důležité. Například v diplomacii se zřídkakdy vyplácí jít nad rámec obchodu, tributů, vražd či vydírání. Mírové smlouvy jsou naopak zbytečné. Je sice pravdou, že i v historii hrály menší roli než negativní opatření, ovšem autoři se rozhodně mohli pokusit je více začlenit do mechanismů hry.

   

Europa Universalis Rome opět není dokonalým titulem. Stejně jako její předchůdci nabízí na jedné straně obrovskou hloubku, která dokáže pohltit na až nepříjemně dlouhou dobu, na druhé straně se ale stále nezbavila řady neduhů – hůře zpracovaným interface počínaje a nelogičnostmi či do celku nevýrazně zakomponovanými jednotlivými mechanismy konče. Přesto se dá říci, že pro hardcore stratégy hra stále představuje skvělou a pohříchu dnes už jedinou rozumnou volbu, zatímco nováčci a milovníci RTS typu Command and Conquer by se měli držet dále – 70%.