Elemental: War of Magic

4X. Tenhle typ her mám opravdu rád. Tady máš hrdinu, tady svět kypící možnostmi, tak ukaž, hochu, co v tobě vězí. Zakládej města, univerzity, cvič armády. Zploď nástupce, dej vzniknout dynastii a podmaň si svět. Buduj a boř. Zkoumej, expanduj, využij a znič. 4X. K počinu s všeříkajícím názvem Elemental: War of Magic vzhlíželi mnozí s neskrývanými nadějemi. Stardock koneckonců patří ke zkušeným vývojářům, má na kontě tituly jako Sins of the Solar Empire či Galactic Civilisations, a informace o EWoM vypadaly více než slibně. Mix RPG a tahovky, kdo by odolal? Nuže, co vy, pochlubte se, patřili jste mezi “mnohé”? Pokud ano, nastal čas udělat nadějím pápá. Duchovní nástupce klasiky jménem Master of Magic je sice komplexní, chytlavý a osobitý, to mu nikdo nehodlá upírat. Jenže k dokonalosti má (zatím) zatraceně daleko. Paradoxní přitom je, že chybělo málo a následující řádky se nesly v úplně jiném duchu.

Chybělo málo. Kdyby Stardock pozdržel vydání a vyhradil si ještě tak dva měsíce na finišovací práce, celé by to dopadlo podstatně lépe. Nicméně hra vešla do distribuce již 24. srpna; Stardock v rychlém sledu vypustil několik záplat, napravujících nejvážnější nedostatky uspěchaného releasu. Recenze se vztahuje k verzi 1.06, protože kdybych měl hodnotit podle stavu, v jakém hra původně vyšla, musel bych sáhnout po opravdu nízkých číslech. Stardock o své tituly naštěstí pečuje i poté, co vstoupí do prodeje; s ubíhajícími dny se EWoM zlepšuje, titul postupně získává proporce, jaké měl mít hned od začátku. Neblahý dojem z nepovedeného startu však přetrvává.

Nejde ani tak o fatální bugy, jichž s každým patchem utěšeně ubývá, nýbrž o všeobecnou nevraživost hry vůči novým uživatelům. Což bych, pokud dovolíte, rád ilustroval pomocí příkladu. Hned v úvodu příběhové kampaně, která má sloužit jako rozsáhlý tutoriál, ale tuto funkci rozhodně neplní, natrefíte na malého pavoučka, provokativně nazvaného “Little Spider”. Statistiky ubohé, tělíčko nedomrlé, váček s jedem scvrknutý jako mužské genitálie po delším pobytu ve studené vodě. Ale ouha, když jsem se na tohoto chudáčka vypravil s partičkou tří hrdinů, budoucích spasitelů světa, a skupinkou tří sedláků, škaredě jsem pohořel. Hra sice před střetem nenápadně zamumlá cosi o nákupu lepšího vybavení, ale znáte to… Koho by napadlo, že tahle pidimrška dokáže pobít šestici dobrodruhů? No, evidentně dokáže. Oukej, restartuji kampaň a, poučen chybou z minula, kupuji každému hrdinovi solidní dubovou palici.

Jde se na věc, pavouček padá k zemi a posléze vzlétá do arachnidího nebe; přicházím o jediného sedláka, budiž mu hnůj lehký. Při návratu do domovského města ovšem zjišťuji, že pokladnice zeje prázdnotou; chybí prostředky pro další rozvoj. Sakra, kdo by byl předpokládal, že tři pitomé palice přivedou budoucí impérium úplně na mizinu? Takže restart kampaně, opět, tentokrát koupím palice jen dvě, snad to postačí a snad zbudou zlaťáky na financování expanze. (Bylo by opravdu zlé, kdyby mé světovládné ambice pohřbily dvě palice.) A řeknu vám upřímně, děsím se pavouka, co stojí opodál a je o poznání větší…

Vybavení hraje ve světě EWoM důležitou roli, na což záhy přijdete sami. Sami ostatně musíte přijít i na všechny další nuance této komplexní hry, jelikož tvůrci hanebně šetří informacemi a pokud už nějakou poskytnou, udělají to jen tak mezi řečí. (Chcete se oženit? Hodně štěstí při hledání příslušného tlačítka!) K jakž takž efektivnímu hraní se tedy propracujete metodou pokusu a omylu, přičemž nemáte šanci zjistit, zda jste už odhalili vše, co hra nabízí, či zda vám něco zůstalo skryto (pravděpodobně ano). Což není zrovna ideální. Časy, kdy jsem měl čas, jsou už dávno pryč, nyní očekávám alespoň elementární uživatelský komfort. Nepochopte mě špatně, nechci, aby mě hra vodila za ručičku jako nesvéprávné děcko, to vyžaduji od vysokorozpočtových monstrozit, jež se musí prodávat po milionech. To opravdu nechci – ale jisté zasvěcení do herních mechanismů bych přece jen uvítal, děkuji velmi pěkně.

Pokud jde o příběhovou kampaň, jejíž úvod jsem již popsal, jsem poněkud na rozpacích. Nevím jak vám, ale mně slovo “kampaň” evokuje dlouhou, epickou pouť. Ne však Stardocku. Co nabízí Stardock, je dosti krátký a nepříliš zajímavý příběh o sjednocení, vyprávěný ve formě kapitol. Celá kampaň pak tvoří jednu “knihu”, přičemž další “svazky” mají následovat. Časem. Stejně jako se časem dočkáme multiplayeru, který zatím nefunguje, poněvadž tvůrci ještě nerozchodili servery. Ehm. Kampaň je překvapivě lineární: přestože se nacházíte na rozsáhlé mapě, tvůrci vás nutí chodit v přesně vymezených koridorech, nelze sejít z vytyčené cesty (blokují vás všelijaké zátarasy či prostě jen vyskakující okna, která musíte odkliknout). Ani variabilita úkolů, jimiž vás Stardock častuje, není zrovna optimální. Celé tažení prakticky spočívá v tom, že chodíte od královstvíčka ke královstvíčku a řešíte potíže tamních obyvatel, jejichž původci vždy postávají opodál a mají podobu krevežíznivých moster. Achjo.

 

 

Jádro hry bohudík tkví v sandboxovém módu, kdy své štěstí hledáte na náhodně generovaných mapách. Teprve tady se EWoM otevírá v celé své kráse, jež – přes snůšku výčitek, které na její adresu už padly a ještě padnou – není malá. Za odpuzujícím zevnějškem (nemluvím o grafice, nýbrž o uživatelské nepřívětivosti) se totiž ukrývá robustní počin, na němž si někdo dal pořádně záležet. Odpadá strnulost příběhového módu, Stardock se lenivě probouzí k životu a konečně mi dává důvod, proč s hodnocením nejít pod 50 %. Už nejste svázáni s jediným hrdinou, otevírá se dobrodružství epických proporcí. Dobrodružství, které si sami napíšete. Oproti “kampani” (to slovo mi jde přes rty jen těžko a dnes ho už ode mě neuslyšíte) můžete využívat diplomacie, zkoumat technologie a nejste limitováni v používání magie. Nechybí ani úkoly, jež nabíráte v krčmách a jež nepostrádají nápad, ačkoli se poměrně často opakují.

Sandbox nabízí osmičku obtížností (z nichž ta poslední, “Ridiculous”, je opravdu absurdní), možnost stvořit si vlastního vladaře a zvolit protivníky. Ačkoli se zde krédo 4X naplňuje téměř beze zbytku a díky rozdílům mezi jednotlivými národy a rasami se ke slovu dostává vícero herních stylů, musím konstatovat, že ani “volná hra” se neobešla bez chyb. Vadily mi dvě věci: obtížně předvídatelné výsledky soubojů a AI. Souboje se odehrávají na zvláštní obrazovce a – stejně jako akce na globální mapě – probíhají v tahovém režimu připomínajícím Heroes. Potíž spočívá v nesmyslně velké roli náhody. Protivník vám jednou ranou může ubrat jediný hitpoint, za nezměněné situace vám jich však může ubrat i dvanáct. To vzhledem k faktu, že hitpointy mnoha hrdinů nepřevyšují dvacítku, působí obrovské potíže. Využíváte-li funkce automatického bojování, což jsem – protože dávám přednost hraní v globálním měřítku – dělal často, dobíráte se šílených výsledků. Vyplatí se tedy ukládat před každou potyčkou, investovat body do tělesné konstituce a re-loadovat tak dlouho, dokud se nedočkáte přijatelného výsledku. Jestliže se rozhodnete souboj přece jen absolvovat, zjistíte, že hra odměňuje přehnaně defenzivní hraní: stačí nahnat své vojsko do kopců (50% bonus k obraně) a čekat. A protože umělá inteligence se často chová všelijak, jen ne inteligentně, úspěch se dostaví vzápětí. Tedy pokud nemáte smůlu a neschytáte obrovskou damage i přes obranný bonus. Haló, říkal tu někdo něco o patchi?

 

Kdybych měl své zážitky s EWoM shrnout do jediného odstavce, dozvěděli byste se asi tohle: nejsem zrovna flegmatik, a tak mě tahle tahovka občas vyloženě vytáčela. Pády do desktopu na denním pořádku, pofidérní zpracování soubojů, chabá kampaň (ups, porušil jsem slib), časté bugy a naprostá neochota tvůrců dát tápajícímu hráči odpovědi na základní (a zásadní) otázky. Jenže EWoM má zároveň něco do sebe, jedná se o chytlavý titul a přestože často vzbuzuje negativní emoce, obsahuje v sobě něco, čím vás upoutá. Což se v dnešní době často nestává. Jestliže byl dnešní článek dosti kritický, je to proto, že na Elemental: War of Magic jsem se těšil hodně dlouho a mrzí mě, jak si tvůrci odhánějí potenciální zákazníky. Chci mít přece v multiplayeru s kým hrát! Tedy… až ho spustí.  V očekávání dalších záplat uděluji optimistických 60 % a doufám, že se jich dočkám brzy. A teď už bych měl článek rychle dopsat, zredigovat a připravit k publikaci. Než si své hodnocení rozmyslím…