Duke Nukem Forever

I stalo se, že po neuvěřitelných čtrnácti letech odkladů – OMFG! – přichází Duke Nukem Forever do všech myslitelných distribučních sítí. Vděčný terč škodolibých vtípků – DNF, did not finish, haha – s železnou pravidelností obsazoval čelní příčky rozličných vaporware žebříčků, ovšem těm dnům právě odzvonilo. Duke Nukem se vrací z hrobu a chce nakopat pár emzáckých zadků. A poplácat pár zadečků. Vývojářská odysea tedy definitivně končí: borci z Gearboxu, kam se uchýlilo mnoho zaměstnanců 3D Realms, vyrukovali s dlouho očekávanou i předem zatracovanou hrou.

A tak je Duke tady, třikrát sláva, pětkrát hurá. Blonďatý hrdina je docela ve formě: poté, co ho Gearbox probudil z kómatu, zjevně strávil spoustu času posilováním a polykáním pilulí vitamínů. Bylo by však lží tvrdit, že dlouholeté čekání stálo za to. Nestálo, a vlastně ani nemohlo. Chcete-li kvality DNF poměřovat délkou vývoje, neubráníte se zklamání. DNF není pecka, jež převálcuje každou střílečku v dohledu. Není to přelomové dílo, co se zapíše do historie čímkoli jiným než obludnou magnitudou vývojového cyklu. Je to akce, která upadala do hlubin zapomnění, je to FPS, kterou převzal Gearbox, aby s ní udělal, co se dalo. Resuscitace chlápka, jenž dlouhé roky ležel na přístrojích, se zdařila, ale abych tak řekl, dlouhé kóma se nemohlo neprojevit na vitálních funkcích pacienta. I když se při rekonvalescenci ládoval vitamíny.

Hře nejvíce ubližuje pokus o násilné včlenění třeskutě moderních “výdobytků žánru”. Akce jako taková je sice rychlá, zábavná a chytlavá – to mějte při čtení těchto řádků neustále na paměti – nebýt však regenerace a limitovaného arzenálu, mohla být o řád lepší. V roce 1997 by nikoho nenapadlo, že by hrdina mohl obnovovat své zdraví jaksi “sám od sebe”, byla to doba lékárniček, budiž jí země lehká. A přece Duke zvesela regeneruje, těžkopádně naskočil na rozjetý vlak současných stříleček a nehodlá z něj spadnout. V rukou navíc udrží jen dvě zbraně, což je zhovadilost patřící do rádoby realistických akcí typu Call of Duty – a nikam jinam. Snaha obalit starou kostru “moderním svalstvem” se přitom nesetkává s úspěchem. Jak dále uvidíme, DNF je starosvětský v mnoha ohledech a nijak by neuškodilo, kdyby se více držel odkazu předchozích dílů. Novoty zde (a možná jedině zde) působí zhoubně: znechutí veterány, aniž by dokázaly oslovit mladší ročníky.

Duke je nicméně stejný chlapák jako kdysi, nenechá jedinou sukni nezvednutou, žádné stádečko koziček neunikne jeho pozornosti. Hrdinova nevázanost, mentální nevyspělost a snaha odměnit každou herní situaci bodrou hláškou může lidem, považujícím se za “dospělé”, vadit. Jenže ať chcete nebo ne, Duke vždycky byl nekorektní prasák, šovinistická karikatura trousící pubertální hlášky a prázdné nábojnice. Naštvalo by mě, kdyby tomu snad mělo být jinak. Jakákoli kritika vedená tímto směrem – a že se jí v zahraničních médiích objevilo požehnaně – nemá opodstatnění a připadá mi pokrytecká. Chcete snad, aby se Gordon Freeman najednou ROZPOVÍDAL o svých citech k Alyx? Ne, sakra! DNF má spoustu nedostatků, ale ani Duke, ani přehlídka obnažených ňader, ani házení fekáliemi, ani “glory hole” k nim prostě nepatří. Shake it, baby!

Level design je oldschoolový a musím přiznat, že mě docela zasáhlo, jak žánr stříleček v posledních letech zdegeneroval. Stalo se bohužel pravidlem, že hra vám dnes řekne jdi tamhle, udělej toto, ne, děláš to špatně, ukaž prosím tě, udělám to za tebe, hodnej kluk, teď jdi támhle a… Zkrátka mě velice potěšilo, že Duke necílí na nejnižšího společného jmenovatele, nevodí vás za ručičku. Nejde o to, že by snad byl design úrovní úžasný a komplexní (není), podstatné je, že Gearbox/3D Realms nedělá z hráče nesvéprávného idiota. Hra sice nabídne pomocnou ruku třeba zvýrazněním spínačů, ale jak se k nim dostanete, je už na vás. Připravte se proto na občasné záseky (opravdu jen občasné) a s nimi spojený dobrý pocit z objevování.

 

 

Pokud jde o technickou stránku, vězte, že některé pasáže se jakžtakž vyrovnají současnému standardu (útroby Hoverovy přehrady), na většině úrovní je však dlouhá doba vývoje pořádně znát. Když například vykročíte z lasvegaského kasina, z nějž si Duke udělal domovskou základnu, nejspíše vám spadne čelist. Šokem. Otevře se vám totiž žalostný pohled na město, které jako by někdo v roce 2000 uzavřel do časoprostorové bubliny a přemístil do současnosti. Lasvegaské ulice napadené emzáky jsou prázdné a umělohmotné, ze srovnání s Crysis 2 (nabízí podobné prostředí) vychází Duke se skloněnou hlavou a staženým zadkem. Fujky, fujky. A to jsem se ještě nezmínil o toporných animacích a odpudivých modelech postav… (Nuže, udělal jsem to teď.)

Co hra ztrácí na vizuální přitažlivosti, snaží se dohnat obhroublým humorem a říznou akcí, a docela jí to jde. Duke nikdy nebyl žádný myslitel, ke štěstí mu vždycky stačily kozičky a záchodové vtípky. Obojího se vám dostane požehnaně. Dost často – zejména v úvodních levelech, které jsou hovadinkami nabité – jsem se přistihl, jak se zubím na monitor. Ač se v době Dukeova dlouhého spánku zrodili hrdinové stejného kalibru – ad absurdum dovedení drsňáci jako Sam “Serious” Stone či Grayson Hunt – je potěšující, když člověk spatří, že jejich vzor, plavovlasý nakopávač zadků, neztratil téměř nic ze svého, ehm, kouzla.

 

Atmosféru dotváří četné (nepovinné) minihry jako pinball či elektronický poker, které poslouží jako vítané odreagování, když si chcete odpočinout od akce. Můžete se též věnovat posilování, prohlížení se v zrcadle, močení. Provozováním uvedených kratochvílí si zvyšujete maximální hodnotu svého ega, které zastupuje hitpointy (tzn. když to schytáte, utrpí vaše ego a vy se musíte schovat, než se vrátí zase do normálu). Vrcholem je pak striptýzový level, kde nevystřelíte ani jeden náboj, zato si užijete spoustu… legrace. Jen pro úplnost dodám, že když se nebudete minihrami zdržovat, příběhovou kampaň pokoříte zhruba za osm hodin čistého času. Což není špatný výsledek.

 

 

Přidanou hodnotu pak představuje multiplayer, jenž si podržel kouzlo minulosti. Vrací se oblíbené módy, jmenovitě Capture the Babe, Hail to the King (obdoba Dominationu), deathmatch a týmový deathmatch. Zde najdou využití tradiční zbraně jako Shrink gun (zmenší nepřítele, abyste ho mohli zašlápnout jako červa) či Freeze Ray (zmrazí protivníka). Síťové režimy jsou zábavné, jen zamrzí chybějící podpora dedikovaných serverů a s ní související lagy, když se připojujete na jednotlivé uživatele. Vadil mi též pomalý server browser, jenž vyplivuje dostupné hry s kadencí polámané vzduchovky.

 

 

Nabízí se otázka, jak k hodnocení DNF přistupovat. Brát v úvahu, jak dlouho se na hře údajně makalo, museli bychom čekat zázrak. Zázrak, který se nekoná. Nejlepší asi bude spokojit se s konstatováním, že Duke Nukem Forever uzavírá jednu (dlouhou a poněkud únavnou) kapitolu herní historie. Doufám, že když už je teď hra konečně venku, dozvíme se, co stálo za všemi těmi průtahy a peripetiemi. Co ta spousta lidí dělala celých čtrnáct let. Hádám, že by to vydalo na celou knihu. Udělujeme 70%. Z nostalgie. Kvůli vzpomínce na doby dávno minulé. Kvůli osvěžující nekorektnosti.