Ducati World Championship

Co se asi tak stane, když v hlavách několika zainteresovaných lidí vznikne přímo geniální monstrplán na zviditelnění svých obchodních aktivit a komodit, často velmi odlišných…? Nejsme na zkoušce z dějepisu a není třeba znát přesná fakta – v našem případě dokonce postačí zcela obecná formulace, že takový nápad často končí úmyslem vyprodukovat kvalitní počítačovou hru, všemi obdivovanou a s takovým tahem na branku, že sama o sobě přiláká potenciální zákazníky k ve hře tak protěžovanému produktu a pro všechny zúčastněné se stane zlatým dolem. Jeden by dokonce řekl, že přesně tato formulace se (v původním italském znění s českými titulky) honila hlavou někomu z prý naprosto nejznámějšího italského developerského studia Artematica. Nápad však postrádal na konkrétnosti, a tak bylo třeba jej trochu přikořenit. Pro inspiraci se nemuselo chodit daleko, stačilo se pozeptat vedle v (italské) Ducati, zda hře nechtějí propůjčit své (italské) jméno a rovněž hvězdu MotoGP, (Itala) Lorise Capirossiho. S vidinou úspěchu, kterého dosáhlo (italské) národní fotbalové družstvo na letošním mistrovství, by snad jeden i očekával podobný výkon. Jenže to by bylo asi to samé, jako srovnávat Ferrari a Fiat…

Úvod jak řemen!
Když na to tak zpětně vzpomínám, byl to úplně obyčejný zářijový večer. Byt byl prosycen vůní zapálených vonných tyčinek, přítelkyně se dívala na další díl nějakého nového, emocemi prošpikovaného a zcela jistě výborného českého seriálu, a počasí za oknem svádělo k příjemným zimním radovánkám. Avšak já, jsa rozhodnut vykonat zase nějaké dobro pro českou hráčskou obec, odolal jsem všem lákadlům a rukou svou neochvějnou jsem nedočkavě drtil myšidlo v touze spustit už konečně ten motocyklový nátřesk ze slunné Itálie. Ovšem na to, co mělo v následujících chvílích přijít, jsem nebyl naprosto připraven – junior salám hadra! Jako jedna z prvních věcí v záběru byla prsa velikosti středního mastodonta, potažená prostěradlem značky Ducati a která byla nalepena na vpravdě italsky vyhlížející lepou děvu. Tak tak se mi to všechno vešlo na monitor. Nestačil jsem ale ani doříct obligátní No ty vole! a už se po obrazovce honily shluky pixelů vzdáleně připomínající motorky. Několik dalších prostřihů prsa-motorky způsobilo, že jsem měl čelist vykloubenou podobně jako přítulka z onoho českého seriálu. Nápis „zmáčkněte Enter pro vstup do hry“ po skončení intra mi v tu chvíli dokonce přišel jako logické vyústění strhující zápletky…

Ani nevím, zda to tvůrci zamýšleli jako ránu z milosti nebo jen chtěli ještě chvíli škádlit hráčovu bránici, objevila se nabídka s nastavením profilu. V tu chvíli jsem se raději moc nepozastavoval nad zobrazením postav. Snad vlivem prosluněné atmosféry s vůní spálené gumy a vysokooktanového benzínu jsem si raději rovnou vybral jméno Zekerossi a pod vlajkou týmu MotoLosers jsem se hodlal pustit na trať a vyrvat aspoň kus asfaltu z dráhy. Svou první bitvu jsem však musel svést s konzolovým menu, které je snad ještě pomalejší než to, na co jsme bohužel z podobných záležitostí zvyklí. Nastavovaní všeliké toliko pro hovado dobré jest řekl jsem si však po chvíli a aniž bych si pořádně prošel celé menu, vydal jsem se na trať. Snad není třeba dodávat, že v případě konzolových her s prapodivným ovládáním je to sázka do loterie. Bystrá mysl zkušeného herního harcovníka mě naštěstí ve chvílích zoufalství nenechala dlouho a já tu pekelnou mašinu po chvilce rozhýbal. Minutku na to si říkám super, tak jsem si to osahal, a teď si konečně zařádím i v tom user-friendly menu. Chyba lávky, Mikovče, v Itálii mají asi onačejší kabrňáky, ti ze závodu neodstupují potupným opuštěním přes klávesu Esc. Česky řečeno, pokud jednou začnete nějaký závod, jsou jen dva způsoby, jak se dostat zpět do menu – buďto dojet do cíle, nebo mašinu roztřískat o nejbližší mantinely. Druhá možnost je obvykle ta rychlejší…

Těch závodů, čéče… A těch motorek!
Hned na první stránce menu je výčet položek, kterými se hráč může dostat do herní Nirvány. Kromě netradiční položky Quick Race skrývá menu ještě další čtyři záludnosti, jejichž názvy jsou Career, Championship, Capirex Challenge a Multiplayer. Kupodivu jejich sestupné řazení nevypovídá nic o tom, kolik srandy si s nimi užijete. Mód Career zabere asi nejvíce času, tedy pokud to psychicky zvládnete. Rozdělen je na čtyři části podle výkonnosti motorek a jednotlivé části se (kromě poslední) navzájem podmiňují. Závody v jednotlivých částech si vybíráte zcela náhodně a pro každý typ motorek je k dispozici určitý počet povolených závodů. Ve chvíli, kdy jsem se úspěšně (se skřípěním zubů) prohryzal tímto koláčem nudného závodění, přišel přechod do vyšší výkonnostní kategorie. Video o rozlišení snad celých 200x150px bez jediného živáčka v záběru vyprávělo srdceryvný příběh o stěhování od štace ke štaci malou dodávkou s nevýrazným nápisem Ducati na boku. Okamžitě ve mně vyvolalo otázku, zda to není skrytý stesk tvůrců nad rozpočtem hry.

Mód Šampionát mi přišel snad ještě více nezáživný než Kariéra. Oba dva jsou sice navzájem nudné jako vejce vejci, protože závody jsou tak neuvěřitelně stereotypní (start, už chvíli poté definitivní náskok před soupeři, za pár minut cíl a konec), ale v Kariéře si člověk mohl aspoň občas tu nudu zpestřit vybráním jiné motorky. Na vzhledu totiž záleží, né že né! V Šampionátu jedete pochopitelně jasně definovanou sérii závodů, a pokud máte alespoň trochu masochistické sklony, můžete si klidně zkoušet i ruzné tréninky s prapodivným nastavováním motorky, kvalifikace a další čertoviny před samotným závodem. Po takto draze nabytých zkušenostech jsem vkládal své poslední naděje do módu Capirex Challenge. Výzvy se totiž nebojím a když mě i sám Loris ve svém emotivním „dopise“ ujistil, že právě vstupuju do nejzábavnější části celé hry, mé srdce se tetelilo radostí. Jenže to bylo jako sebrat dítěti oblíbenou hračku – úkoly typu postav motorku na zadní v určitém čase, postav motorku na přední, dožeň támhle junáka nebo rozdej si to se samotným časem, to vyžaduje celého muže. A já cítím, že už jsem za zenitem…
Tvůrci asi vycítili, že tohle samo o sobě v dnešní době nikoho nenadchne, a tak do hry přidali prvek pokrokové moderny – možnost za dobrou jízdu nabývat tzv. Quality Points, které lze proměnit v dočasnou vyšší rychlost. Pokud však vjedete jen kousek mimo trať, o tyto body rychle přicházíte a nemůžete je tedy zužitkovat. Závod se však dá bez problémů vyhrát i bez této fičurky.

100x nic umořilo osla…
Hry portované jak na PC a zároveň i konzole jsou na tom prakticky jako mentálně postižení lidé – když už k nim nejsme shovívaví, neměli bychom si z nich alespoň dělat srandu. Jenže já si po několikerém spuštění připadal jako ten osel. Nevím podle jakého klíče se tak stávalo, ale čas od času hra ignorovala mé předchozí nastavení. Tudíž jsem raději po každém spuštění šel do setupu a znova zkontroloval/opětovně změnil jednotlivá nastavení. Na pomalost a trochu i nepřehlednost menu se dá ještě zvyknout, ale když člověku přestane v některých módech fungovat joystick, to už zůstává rozum stát a nepomůže ani usmívající se akademik Kosťa (Ducati asi zaměstnává řeckou obdobu německého Doktora z hor) mezi závody, ve kterých si natlučete koleno. Z tohoto důvodu mi nešel ani multiplayer, jelikož jsem si prý měl vybrat různé ovladače pro oba jezdce. Alespoň jsem dokázal odtušit, že multiplayer se koná formou split screenu.

Zpátky do minulosti
Že má televize mnohem menší rozlišení než klasický PC monitor, o tom se ani nemusíme bavit. Je rovněž jasné, že hra dělaná pro obě platformy bude na PC vypadat hůře než na portu pro konzoli… ale že by musela vypadat až TAKHLE ŠPATNĚ?? Bláhově jsem si po prvním spuštění myslel, že vše vyřeší změna rozlišení. Bohužel, největší rozlišení, nejvyšší detaily ani všechny efekty naráz nebyly schopny zastřít fakt, že tato grafika je outdated již několik let. Docela za trest byl třeba výběr tváře pro mého závodníka-hrdinu. Dalo mi to však i něco cenného, teď už aspoň vím, jak vypadá na skle rozplácnutá žába. Pro hru je bohužel charakteristické, že chybí jakékoliv detaily, vše je takové nemastné-neslané… Co však vývojáři ubrali na texturách a vůbec téměř na všem, to se rozhodli zhodnotit v různých speciálních efektech. Pak jsme svědky toho, že i při jízdě po čistém asfaltu nám „stéká po obrazovce“ špína, při rychlé jízdě se hustě rozráží vzduch nebo nastupuje alespoň blur efekt a zapomínat se nesmí ani na kameru jako z Vojína Ryana, která vás roztřeseně zabírá na startu a vyvolává tak dojem rychlého pohybu (motorky samozřejmě stojí). Ale je jedna věc, která je ještě horší než deset různých úhlů pohledu, z nichž pět si je naprosto podobných a využitelné jsou pouze dva-tři.

Tím zcela nejhorším aspektem tohoto odstavce je zvuk! Motorky samotné znějí tak trochu jako sekačky na trávu, ale i sekačky jsou potřebné. Člověk se může pousmát, když do sebe motorky navzájem narazí a on slyší něco jako úder basketbalového míče do země. Když ale z výfuků vyšlehne plamen pekelný (a to prosím ve chvíli, kdy velkopilot ani neřadí) a je doprovázen zvukem ne nepodobným unikajícím fazolovým plynům, nejedna slabší povaha určitě vyprskne smíchy. Smích ale přejde ve chvíli, když nebohý uživatel této SM praktiky zjistí, že pro intro, menu i závod samotný vybrali autoři JEDNU JEDINOU hudební melodii, ještě k tomu v hustě nekomerčním stylu Evanescence nebo něčeho podobného. Skoro bych řekl, že jsem v jednu chvíli slyšel i druhou skladbu, ale moc se mi tomu věřit nechce…

Pomalý průjezd hodně vzdáleným finišem
Při zpětném pohledu to vypadá, že se mi hru podařilo rozebrat téměř na šroubek, a tak teď v závěru už budu poněkud stručný a toto utrpení zkrátím. Jeden by si řekl, že hra nabízí poměrně velký rozsah motorek a tratí, čili pořádnou porci zábavy. To není až tak úplně pravda, protože už po pár závodech člověk zjistí, že je to prakticky pořád jedno a to samé. Všechno ostatní je však spíše horší kvality a nadto je hra samá (i když drobná) chybka. Z toho prostě nemůže vyjít nic lepšího, než 45%.