Dimensity

Dimensity. Prý úžasný mix RPG a real-time strategie od bulharských Dagger Games. Dagger Games…  O proslulosti tohoto studia zřejmě nejvíce svědčí to, že ani nemá vlastní heslo na Wikipedii. No, nevadí. O Dimensity jsme sice nikdy neslyšeli, o autorech už vůbec ne, dokonce ani Google zatím nenabízí žádné info. Jen několik screenshotů s nepříliš detailní grafikou koluje internetem. No nevadí, třeba na nás i přes to čeká zajímavá béčková hra. Nejspíš ale ne.

 

 

Mocné království Dumnoni sužuje válka. Lidská ekonomika už jen taktak dokáže utáhnout vyčerpávající srážky s hrdými firbolgy v pohraničí. Král Obryn II. se pokusí válce učinit přítrž jednou provždy, je však zajat a záhy umírá. Těsně před smrtí vtiskne do dlaně Iomarovi, válečníkovi sloužícímu v králově vojsku, cenný amulet, který je nezbytný pro chod říše. Iomar podnikne strastiplnou cestu do hlavního města, aby odevzdal amulet do rukou královny-vdovy a poté se vypraví vyšetřit zradu ve vlastních řadách… Dimensity nabízí 2 příběhové kampaně: lidskou, kterou jsme vám před chviličkou v hrubých rysech popsali, a kampaň za firbolgy, jež se nese v podobném duchu. Příběh není nikterak originální ani objevný, ale na tom vlastně nezáleží. Jenže záleží na způsobu podání dobrodružství, na tom, jak autoři své dílko opentlí zajímavými detaily, jakou atmosféru své hře vtisknou. A v tomto ohledu Dagger Games zklamali na celé čáře. Dialogy jsou krátké, nezajímavé, nudné a jen těžko uvěřitelné. Pro ilustraci převyprávíme rozhovor s jedním potulným kupcem: „Kdo jsi a kam jdeš?“ „Jsem Iomar a nesu tenhle amulet, který mi byl svěřen umírajícím panovníkem, do bezpečí.“ „Ukaž… O tomhle šperku bych ti mohl něco říct, ale nejdřív musíš vybít tamty loupežníky“. Zdůrazňujeme, že se nejedná o zkrácenou verzi rozhovoru a že neexistoval důvod, proč by měl onen kupec vzbuzovat takovou důvěru, aby mu hrdina bez okolků svěřil „podrobnosti“ o svém životně důležitém poslání.

Ať se na to podíváte z kterékoli strany, příběh je nezáživný jak na poměry RPG, tak i strategií. A špatně na tom je i zbytek hry. Dimensity se v enginových filmečcích a celkovém pojetí prostředí podobá třetímu Warcraftu. Průšvih je ale v tom, že Dimensity z roku 2008 vypadá a hraje se hůře než blizzardí perla z roku 2002. Smutné. Grafika je nevýrazná, neoplývá detaily, všechno je podivně rozplizlé a odpudivé. Špatný dojem umocňuje i kamera, která je i při maximálním oddálení posazena nepříjemně nízko, takže vám mnohdy chybí přehled. Dokonce se nám stalo, že naše jediná transportní vzducholoď (v té chvíli nezbytná pro dokončení mise) se ocitla nad kamerou, tedy tak vysoko, že nebylo možné ji kurzorem označit. Navíc při pohledu zblízka, jaký Dimensity neustále vnucuje, naplno vidíte, jak zlé to s grafikou je. Nevalnou vizuální stránku Dimensity bychom ale klidně překousli, jenže – jak bylo řečeno – podobně neuspokojivé výsledky hra nabízí i v ostatních oblastech. Znáte pohádku o pejskovi a kočičce?

 

 

V jistém smyslu by se situace z Čapkova příběhu dala aplikovat i na Dimensity. Bulhaři se rozhodli hráčům naservírovat kombinaci „toho nejlepšího“ z RPG a RTS. Nedopadlo to zrovna nejlépe. RPG složka je k smíchu – a ta strategická taky. Maximální dosažitelná úroveň je 30, při každém postupu na nový level dostanete dva bodíky na zvýšení statistik a jeden bod skillpoint. K dispozici jsou čtyři hratelné rasy (lidé, firbolgové, duchové a elementálové), přičemž u každé z nich si ještě volíte válečnickou, nebo magickou specializaci. Nezní to špatně, jenže problém je v tom, že “skill tree“ obsahuje pro každé povolání pouze 5 (!) aktivních a pasivních dovedností. A když vezmete v úvahu, že např. bojovník disponuje skilly typu „lepší boj s mečem“, „lepší boj s tupými zbraněmi“ a „lepší boj s luky“, jistě chápete, že o propracovaném vývoji postavy, což je stěžejní složka každého RPG, se tu dá mluvit jen s velkou dávkou entuziasmu.

 

 

Dimensity se hraje tak, že chodíte po světě buď sami, nebo s doprovodem několika jednotek. Putujete-li sami, ideální taktikou je opatrný pohyb, kdy se na sebe snažíte nalákat nepřátele po jednom, protože větší skupinka protivníků vám hitpointy srazí na nulu, než byste řekli švec. Lákání osamělých jedinců naštěstí není problém, protože inteligence monster se pohybuje někde na úrovni ovce postižené Alzheimerovou chorobou. Aby vám pronásledovatelé přestali ztrpčovat život, stačí vždy jen trochu poutéct stranou. Bezradní chudáčci se zastaví a nehybně čekají na váš příchod. Paradoxní ovšem je, že stupidní AI považujeme za klad hry, poněvadž jinak by obtížnost Dimenisty byla posazena velmi vysoko. Hitpointy jdou dolů zatraceně rychle, uzdravovacích lahviček je zatraceně málo a regenerace životů je zatraceně pomalá. Takže takhle alespoň máte možnost sundat pár enemáků a pak si někde v ústaní počkat, než se dostatečně zregenerujete. Mezitím si můžete připravit něco dobrého k snědku, aby alespoň vaše chuťové buňky měly ze hry nějaký požitek. V některých oblastech nelze ukládat, po smrti následuje restart – opatrnost a trpělivost jsou zárukou přežití.

 

 

V případech, kdy vás doprovází další jednotky (říkejme tomu RTS část hry) máte situaci o něco snazší. Svého vypiplávaného hrdinu postavíte do první řady, za záda mu postavíte několik léčitelů – a AI si ani neškrtne. Stačí jen ustavičně healovat. Budovy, které můžete stavět, spočítáte na prstech jedné ruky; jsou zbytečně předimenzované, a tak jen těžko najdete v poměrně členitém terénu vhodné místo, kam je postavit. Naštěstí si obvykle vystačíte s jednotkami, jež jste dostali na počátku mise.  Neexistuje management surovin: vojáky najímáte za zlato, a to přibývá s každým zabitým monstrem nebo prodaným předmětem (viz dále).

 

 

Některé mise ve strategické části by klidně mohly sloužit jako námět pro brožurku určenou herním designérům. Měla by název Tak takhle tedy ne, pánové… Například musíte v časovém limitu zničit nepřátelské signální ohně. Jenže nikdo se neobtěžuje sdělit vám, kde se ona stanoviště nachází, dokonce se ani nedozvíte kolik jich je. Takže si nemůžete rozvrhnout čas a síly. Jen doufáte, že to “nějak vyjde”. Vzápětí (tatáž mise) po vás tvůrci požadují “likvidaci zbývajích nepřátelských jednotek a věží”, opět bez podrobnějších informací. Podotýkáme, že se jednalo o opravdu rozlehlou mapu, v níž byl kvůli vodním plochám velmi ztížen pohyb vašeho vojska (k přemisťování bylo nutné využívat transportní vzducholodě, a ty z neznámého důvodu mají velmi omezený dohled). Jen si zkuste hledat osamělé vojáčky rozfrcané po veliké ploše. A aby toho nebylo málo, některé z věží se daly zničit pouze pomocí obléhacích strojů, fikaně ukrytých v jednom zapadlém koutě, o čemž se samozřejmě také nikdo nezmínil. Bulharům zřejmě pojem “uživatelský komfort” vůbec nic neříká.

 

 

Máte-li na to chuť, po mapách je obvykle roztroušeno několik NPC, které vám zadají nepovinné úkoly. Obvykle se jedná o záležitost na 2 minuty, získáte nějaké ty zkušenosti a pár zlatých. Jediné, co nás na nepovinných úkolech zaujalo, byla schopnost postav autorů ořezat rozhovory až na kost. Už jsme se zmiňovali o opravdu stručných dialozích v hlavní zápletce, ale u dobrovolných úkolů se zašlo ještě dál. Až nadoraz, abychom tak řekli. „Mé ovce napadají vlci. Mohl bys s tím něco udělat?“ „Jistě.“  

 

 

Až dosud – a vy jste nám svědky – jsme na Dimensity snášeli jen kritiku. Bůh ví, že zaslouženě, přesto si ale nedovolíme nezmínit několik pozitiv. Z monster hojně padají předměty – každý si tak uspokojí pud sběrače, který se námi táhne už do počátků lidstva. Každá nový kus vybavení se viditelně projeví na tom, jak rychle sesekáte (nebo usmažíte) nepřítele – a to potěší. Nad obyčejnými předměty se nikdo nepozastaví, modré (kouzelné) věci už stojí za sbírání a když vám dropne žlutá (zlepšuje mnoho vlastností) nebo zelená (setová) věc, srdce zaplesá. Nepotřebné věci lze prodat přímo z inventáře jediným kliknutím, netřeba hledat obchodníka. No, hlavně že přibudou zlaťáčky. Další pozitivum: dabing neurazí a díky primitivním dialogům i propadající student angličtiny pochopí, o co kráčí. Tak, a to je vše. Už nedokážeme přijít na nic, co bychom pochválili.

 

 

Dimensity není typické béčko. Je ještě o něco horší než typické béčko. Jako by se vývojáři snažili hráče spíš odradit od hraní, jako by jim říkali: „Ve vlastním zájmu se nezkoušejte dostat dál, bude to jen horší“… Každičký světlý okamžik je promptně zabit nějakou zhovadilostí. Dimensity není příliš vstřícná hra. V době psaní recenze v nás ještě ulpívá rozhořčení z času, který jsme promarnili dáváním dalších a dalších šancí tomuto nepovedenému dílku v naději, že později se to třeba zlepší. Nezlepšilo – 40%