Darkspore

Pozn.: Doporučujeme přečíst si nejprve první dojmy ze hry. Následující recenze, protože nechce příliš opakovat již jednou vyřčené a protože autor toho má dnes poměrně dost na srdci, předpokládá povědomí o fungování herních mechanismů, popisovaných v nedávno publikovaném článku.

Darkspore lze, pokud přimhouříte obě oči, přirovnat k Diablu. Procházíte rozmanitými úrovněmi, kosíte rozmanitá monstra, z nichž padají rozmanité předměty… eh, a když se to tak vezme, obě jmenované hry dokážou být hrozně návykové. Pohltí vás. Jenže – a říkám to poměrně nerad – kde se Diablu skvěle daří skrývat nevyhnutelnou jednotvárnost herní náplně (grind), tam se Darkspore nic skrývat nepokouší a staví repetitivnost všem na odiv. Netřeba zdůrazňovat, že by mohlo jít o příjemnější pohled.

Okolnosti vzniku Darkspore nám nejsou neznámé. Jak zřejmo, Maxis nemíní navázat na svůj simulátor evoluce. Tvůrci nicméně nechtěli zahodit skvělý editor příšerek, který se dokonce dařilo prodávat samostatně, vyrukovali proto s pokračováním-nepokračováním, žánrově odlišným od předlohy a na ní téměř nezávislým. Kdo si zakoupí Darkspore, bude mít co dočinění s čistokrevnou hack’n’slash záležitostí, které nijak zvlášť nezáleží na zápletce a už vůbec nemá v úmyslu ohromit sofistikovanými questy. Ne, tvůrci sází na brutální přímočarost. A na svých bedrech nesou všechny důsledky z toho vyplývající.

Přímočarost má totiž světlé i stinné stránky. Nikdo se dnes nechce příliš zdržovat, prokousávat se plytkým a zbytečným obsahem: je třeba, aby hra (či film, v menší míře i kniha) šla bez otálení k věci, nesnažila se klamat tělem a skrývat svou podstatu. Nedostatek tahu na bránu škodí. Ovšem jak ukazuje Darkspore, škodí i jeho přemíra. Příběh? Pchá, dočkáte se slátaniny vyprávěné prostřednictvím nudných videí, slátaniny podané zoufale nešťastným způsobem, kdy jde zápletka úplně mimo vás. Jako by Maxis chtěl své zákazníky uspat vesmírnou pohádkou. Dobře, a co zajímavé úkoly, bohatá herní náplň, odpočinek od vln nepřátel valících se na vás bez přestání? Opět: pchá. Ale zabojujete si pořádně, o tom žádná.

Je třeba říct, že toho, čeho především se Maxis snažil s Darkspore docílit (zaháčkovat si hráče), se podařilo splnit téměř na výbornou. Platí tedy, že pokud vás matchmaking dá dohromady s zajímavými spoluhráči, existuje silná šance, že se přistihnete, jak jste právě – ignorujíc prázdný žaludek a plný měchýř – strávili polovinu noci řetězením úrovní (o tom později) a skvěle se při tom bavili. Když ale nastane ráno, uvědomíte si, že každý z poměrně krátkých levelů se drží stejného scénáře, že neustále provádíte tytéž činnosti v prostředí, které se vám už zajídá. Přichází definitivní prozření, a váš názor nezmění ani editor převzatý ze Spore, ani spousta dostupných postav. Začnete přemýšlet, jestli by se příští noc náhodou nedala strávit provozováním zajímavějších činností.

Editor se oproti dřívějšku nedočkal rozšíření, naopak: jeho funkce byly ořezány, omezeny. Nelze vytvářet vlastní postavy, musíte se spolehnout na 25 předpřipravených charakterů, z nichž každý lze sehnat ve čtyřech verzích, mírně se lišících vzhledem a schopnostmi. Na své postavy, jež postupně odemykáte, lepíte genetická vylepšení, padající z různorodých enemáků. Vylepšení mají podobu nových končetin, výrůstků, biologických pancířů a podobně. Velikost, umístění a tvar těchto vylepšení měnit lze a své postavy tudíž můžete slušně individualizovat, variability nabízené původním Spore ovšem hra nedosahuje.

Kvalitu genetických vylepšováků ovlivňuje zčásti náhoda a zčásti vy osobně, když si náhodu nakláníte ve svůj prospěch. Na konci každé úrovně lze získat nový, silný předmět. No, a pravděpodobnost, že dostanete opravdu pěkný kousek, závisí na tom, jak jste si při průchodu levelem počínali. Každý level obsahuje několik nepovinných úkolů, pokaždé stejných. Hledáte zvláštní archivy (vždy 3), sbíráte krystaly padající z náhodných nepřátel (vždy 7), snažíte se pobít všechny nepřátele v oblasti a udělit poškození větší než X. Znovu a znovu, pořád dokola. Beze změny, bez vážnější interakce s prostředím. A podle toho, kolik z oněch zoufale jednotvárných úkolů splníte, zvýší se šance získat lepší předmět.

Svou šanci lze zvýšit i řetězením levelů – a tady se dostáváme k tomu, proč je Darkspore návykové. Namísto toho, abyste po skončení úrovně zvolili odměnu, vrhnete se ihned do další: pokud uspějete, získáte předmětů víc, a lepších. Při neúspěchu přijdete o vše. Oh ano, je to primitivní (jsou zde nicméně i další nuance, které zde nechci pro nedostatek místa vypisovat), ale funguje to. Jak patrno, Maxis se snaží hráče zaháčkovat dobře nastaveným systémem risk/reward a přes uvedené výtky směrem k jednotvárnosti je nutno uznat, že se mu to docela daří.

Průšvih spočívá v tom, že přestože tvůrci namíchali nesmírně chytlavý, byť značně stereotypní koktejl, nedaří se jim ho naservírovat tak, aby si jej uživatelé dokázali plně vychutnat. A může za to úplná prkotina. Potíže s nacházením hráčů. V jednom okamžiku může být online klidně sto tisíc lidí, jenže to pro vás nemá žádný význam. Hra totiž uživatele seskupuje do místností (lobby), přičemž jedna pojme maximálně 80 lidí. A protože kampaň je rozkouskovaná na velké množství levelů, označených čísly 1-1 až 18-4 (tedy celkem 72), je dost těžké sehnat někoho do party. Můžete se pochopitelně pokusit o sólovou jízdu, ale lhal bych, kdbych prohlásil, že singleplayer není neskonale nudný.

Potíže s nalézáním part – což platí, pokud jste si během hraní nestačili udělat přátele – řeší matchmaking nehezkým způsobem. Dejme tomu, že jste se zatím dopracovali do třetí části dvanácté série (úrovně se dělí do sérií po čtyřech), přátelé zrovna nejsou online a nechcete hrát sami. V případě, že se v lobby zrovna nenajdou lidé chtiví levelu 12-3, což je pravděpodobné, hra vás klidně přiřadí k uživatelům čekajícím v úvodní úrovni série (12-1) a vás tak čeká poněkud zbytečný průchod již navštívenou lokací.

Pokud jsem před chvílí zmínil velké množství levelů (18*4=72), nenechte se zmást. Maxis vytvořil celkem šest prostředí po čtyřech kouscích, a vše se náhodně střídá, počet je tedy třetinový. Planety, jež v rámci jednotlivých misí navštěvujete, jsou poměrně různorodé, ale brzy člověku zevšední. A především zamrzí, že krom kosení monster a plnění “úkolů” (s důrazem na uvozovky) není v Darkspore moc co dělat. Sakra, vždyť i v Diablu jste museli plnit řešit “hádanky” (aktivace teleportu do Tristramu pomocí náčrtu)! Rezignace na jakoukoli snahu oprostit se od soubojů a neustálého vylepšování výbavy hře ubližuje.

Po technické stránce hra nepřekvapí ani nezklame. Vypadá pěkně a podařilo se mi ji rozchodit i na bratrově dva roky starém notebooku. Zvuky jsou dobré, jen hudba se mi zdála nevýrazná. Darkspore je povedená hra, ale více než u které jiné je na ní vidět, že měla na víc. 68 %