V dnešní recenzi se podíváme na zoubek strašidelné záležitosti, která se hráčům představila jako Dark Shores. Vše se přitom točí kolem skupinky pěti mladých turistů, kteří se vydali na dobrodružství do jižního Pacifiku. Naneštěstí ztroskotali, kdesi v jeho hlubinách na jednom z neznámých ostrovů. Vaším primárním úkolem tak bude prozkoumat „temná pobřeží“ tohoto ostrova, přičemž dle slov vývojářů se nebude jednat o žádnou procházku růžovým sadem. Hra sama sebe představuje jako experimental-survival horror, takže vás pravděpodobně nepřekvapí, že vaším prvořadým úkolem bude přežít. Právě to ale nebude nic jednoduchého, protože nejen, že se nacházíte v naprosto neznámém prostředí, ale hra je navíc udělaná tak, že každá smrt je permanentní – tedy nevratná! Kromě toho se máme těšit na strhující příběh a poctivou dávku spontánního strachu…
Hra vás naštěstí nezdržuje s nějakým béčkovým intrem a místo toho vás nechá si úvod do celého příběhu rovnou zahrát. Jak během několika sekund rozpoznáte – náš příběh začíná na lodi. Vy se nacházíte kdesi v podpalubí, přičemž jediné, co atakuje vaši pozornost je doléhající hudba, která vám dává tušit, že nad vámi se právě koná párty v plném proudu. Zatímco ovečky jsou zaměstnány a baví se – ve vás pomalu narůstá pocit podezření, jelikož začíná blbnout osvětlení. Jsme však na širokém moři a nějaký ten problém s elektrikou se přeci dá čekat – od toho tu máme údržbáře. Pravděpodobně se ho vydáte hledat, jelikož vaše cesta míří z nějakého důvodu na záchod. Cestou na něj vás možná mírně znervózní, že hra vám prozatím neumožňuje běhat/sprintovat. Můžete jen pomalu kráčet… a jelikož člověk jen čeká, co na něj vyskočí za rohem… můžete se cítit poněkud tísnivě, k čemuž přispívá i úzký prostor lodi.
Ještě o něco tísnivěji se začnete cítit, až se z trupu lodi začnou ozývat opravdu výrazné rány. Onen kovový zvuk s jistou ozvěnou není vůbec nic příjemného, především zopakuje-li se několikrát po sobě v nepravidelných intervalech. Po té poslední – opravdu silné – ráně se trup lodi začne zatopovat vodou, přičemž vibrující basy z párty nahoře nahradí zvuky ječících lidí. Otevřeně přiznáváme, že hra hned z počátku nastoluje velmi hustou a intenzivní atmosféru, za což patří autorovi velké uznání. Pravděpodobně nejsme jediní, jejichž první dojmy napovídaly cosi o tom, že tahle záležitost má opravdu velký potenciál. Ač to bude znít přehnaně – ale myslíme to upřímně – prvotní pocity se, co se intenzity týče, skutečně blížily třeba k takovému Outlastu. Nepochyboval jsem o tom, že jestli to tímhle všechno začalo – to, co bude dál, musí být zákonitě děsivější – a tak jsem nepochyboval o tom, že přede mnou leží něco velkého… doposud neobjeveného… nicméně bylo tomu skutečně tak?
Po skutečně působivém úvodu se ocitáte na pláži – vyvrženi mořem – a zjišťujete, že nejste jediný, kdo přežil, ba naopak vám dělá (poměrně němou) společnost několik dalších šťastlivců. Můžete se pokusit s nimi promluvit, čímž obdržíte svůj první úkol. Bude se tvářit celkem logicky a možná vám připomene cca půl roku starý The Solus Project – vaši přeživší kamarádi vás totiž poprosí, abyste byli od té ochoty, a našli v naprosté tmě na neznámém ostrově zdroj pitné vody. Podotýkáme, že hra je opravdu hodně tmavá, a snaží se tak udržovat opravdu ponurou atmosféru. Velmi často si tak budete muset svítit baterkou, kterou zapnete jednoduše klávesou F – a pokud vás to napadlo, tak ne – baterka se vám tady nevybíjí. Co však vzápětí opravdu výrazně naruší temnou atmosféru neznáma je, že k cestě ke zdroji pitné vody vás bude navigovat fialový signální kouř. Chápeme, že v dnešních hrách se to už tak trochu očekává, protože průměrný hráč by se cítil naprosto ztracen s pocitem, že neví, kam má jít (ale co si na to přijít sám hmm?)
Vedeni za ručičku se tak vydáte přímo k vodě, přičemž vás na cestě doprovodí vydatná a intenzivní bouřka. Možná se prvního hromu i leknete – bůh ví proč, je totiž hromobití hodně nahlas oproti všemu ostatnímu. Zvuková stránka je vůbec to povedenější, ale k tomu se ještě dostaneme. Jakmile objevíte zdroj pitné vody, vaši přátele vás informují, že jim od párty přeci jen trochu vyhládlo a pošlou vás sbírat po tmě kokosové ořechy. No jo… když byste náhodou někde měli možnost otevřít SURVIVAL GAME STARTER TOOLKIT jistě tam najdete kokosový ořech a flašku vody, protože jak říká 9 z 10 pařanů – štěstí přeje připraveným. O tom, že příprava se nemá podceňovat, vás přesvědčí i další úkol. Po tom co se totiž dobelháte s těmi pár kokosy, které jste našli popadané pod palmami – vaši přátele dostanou zase žížu, a tak vás pošlou opět pro vodu – zatímco oni jen pasivně stojí a koukají na pláži – pravděpodobně ochromeni strachem nebo vystávající opici ještě z lodi. Jinými slovy se připravte na to, že zbytek přeživších vám s ničím nepomůže a vše tak bude na vás.
Nebojte – další úkol už nevede k uspokojení fyziologických potřeb, ba naopak přichází první zápletka, což je přesně to místo, kde je potřeba přestat spoilovat – minimálně pro případ, že by si někdo z vás chtěl hru skutečně zahrát – což se s nejvyšší pravděpodobností nestane. Hlavní protagonista si dává na chvíli pauzu a vy zjišťujete, že ve hře hrajete postupně za všech 5 postav. Upozorňujeme však, že mezi postavami nelze nikterak přepínat a ani mezi nimi neexistují žádné rozdíly v charakteristice nebo schopnostech. Jakmile prostě jedna postava zemře – je permanentně mrtvá a vy hrajete za další. K další postavě se dostanete i dokončením všech úkolů s postavou předchozí (tzn. neumřete). Celý koncept 5 postav tak působí mírně uměle, ač je pravda, že smrt či naopak přežití konkrétní postavy ovlivní finální příběh, což tedy upřímně oceňujeme. Jen nezapomeňte, že i za další postavu budete muset zase vše dělat sami, přičemž budete procházet úkoly, na které by bylo rozumné jít ještě s někým.
Kupříkladu když se vydáte hledat ztraceného člena týmu. Abychom si rozuměli – nechceme po autorovi, aby s námi ostatní členové kooperovali, nabízeli nám pomoc, a nebo nás doprovázeli na cestě a četli zvířecí stopy. Úplně by stačilo, aby alespoň předstírali, že na pláži něco dělají (například sbírají kokosy), jelikož jejich skutečná němost a strnulost v jedné konstantní pozici působí prostě nepřirozeně. Pardon, ale postava, která stojí jako socha a strnule kouká před sebe, opravdu nepůsobí v roce 2017 tak přirozeně, jako například postava sedící u ohně (a zírající do ohně)… když už… Tím se dostáváme k jednomu z nejsilnějších nedostatků, kterým je grafické zpracování. Upřímně jsem nemyslel, že tohle někdy do recenze napíšu – protože jsem své přátele věčně poučoval o tom, že grafika je jen pozlátko, které láká „senzuálnější“ typy, přičemž primární je vždy hratelnost. A hry (a jde to poznat už z názvu) by se měly hlavně hrát a nikoliv na ně koukat. Navíc nejedna dodnes hraná RETRO hra nás přesvědčuje o tom, že 4k rozlišení a přesvícené textury k dobrému zážitku z hraní nepotřebujeme.
Nicméně v případě Dark Shores je otázka grafického zpracování opravdu žalostná. Víte, hru dělal jeden jediný člověk a vzhledem k tomu, že sami bychom nenaprogramovali ani ty kokosy – je tu jakási úcta a navíc přihlédnutí k tomu, že se nejedná o korporátní záležitost a vše je to práce, čas a úsilí jednoho člověka. Bohužel i přesto musíme říci, že grafika je zastaralá – na každém rohu se člověk setkává se špatně vykreslenými nebo rovnou ošklivými texturami, které připomínají generaci 3D her kolem roku 2000 – tedy, co se týče grafiky asi to nejhorší období. Dalšími mínusy jsou absence titulků, nemožnost přenastavení kláves a poměrně velký počet tzv. neviditelných zdí, které vám nedovolí projít dále. Oproti tomu musíme vyzdvihnout zejména 2 aspekty a to atmosféru a zvukové zpracování. Obě oblasti spolu vlastně tak trochu souvisí a výrazně se doplňují, přičemž se připravte na skutečně „creepy“ zvuky. Kdo se rád koupe v ponuré temnotě – bude tady jako doma.
Nejvíc bizzare zvuky uslyšíte, když zemře nějaký člen vašeho týmu. V ten moment budete muset sledovat, jak jeho portrét na kartě vašeho týmu šedne a přitom si vyposlechnete zvuky, které zní, jako kdyby se probouzel Kraken s Leviathanem a lezli spolu z oceánu. Upřímně děsivé a mírně připomínající zvukové spektrum třeba takových Nine Inch Nails. Co si tedy nakonec o Dark Shores vlastně myslet? Prvně je třeba brát v potaz, že za celou hrou stojí pouze 1 člověk, který si vše udělal sám. Už jen proto mu patří náš respekt, ač to není důvod, který by nás donutil hrát objektivně špatnou hru. Dalším faktorem, který je třeba při hodnocení zvážit je také cena, která v tomto případě činní kulantních 13.99 Euro. Dark Shores může oslovit jen ryzí fanoušky žánru, a to prosím ty tolerantnější! Pokud si potrpíte na kvalitu a máte třeba jen chuť na obdobný žánr – pak doporučujeme raději oprášit osvědčený Outlast s DLC. Sečteno a podtrženo – Dark Shores si od nás odnáší 40 % a my autorovi upřímně přejeme, nechť se poučí z dosavadních chyb a příští dílko se tak může těšit lepšímu hodnocení.
