Damnation

Málokteré původní hře se podaří tak velký úspěch jako předloni Assassins Creed. Ačkoliv tuto značku do té doby nikdo neznal, Ubisoftu se jí podařilo skvěle prodat. Kromě schopností sličné producentky Jade Raymond za tím stojí pochopitelně i do té doby neviděné přednosti, zejména potom netradiční středověké prostředí a možnost se pohybovat po vertikální rovině, což dalo hře doslova a do písmene další rozměr. A když jednou takhle někdo uspěje, snaží se ho následovat i ostatní. Jako jeden z prvních tak činí vydavatelský dům Codemasters, pro který debutující studio Blue Omega vytvořilo atraktivně vyhlížející akci, jež disponuje podobnými atributy jako právě Assassins Creed. Také se odehrává v zajímavém, byť jiném prostředí a také dovoluje hráčům vydat se nejen do dálav, ale také do výšek. Po s napětím sledovaném vývoji jsme se hry konečně dočkali a můžeme tak posoudit, zda se „succes story“ ve stylu Assassins Creed může v takto krátké době opakovat.

 

 

Do děje vás uvede pěkně zpracované intro v herní grafice. Dozvíte se, že Spojené americké státy jsou zrovna v asi nejhorším období svých dějin – tedy alternativních dějin. Tyhle události totiž rozhodně nemůžete znát z učebnic dějepisu. Pravda, základem je sice známá občanská válka Severu proti Jihu. Ovšem tahle její variace se táhne už více jak padesát let, což zanechalo celou zemi v pořádných troskách a samozřejmě ji to posunulo v čase někam, kde ji v tomto kontextu vůbec neznáte. Iniciativy se přitom hbitě chopil průmyslový magnát, kterému válčení dvou stran vyhovuje a který ho ještě podporuje. Vytvořil si jakýsi stát ve státě, sestávající z obřích podniků, ve kterých pracují novodobí otroci. Své podřízené navíc pravidelně dopuje zvláštním sérem, jež z nich dělá zabijácké zrůdy.

 

 

Jedná se o velmi bezútěšný stav, ze kterého prakticky není východisko. Jen kdyby tu nebylo několik posledních mohykánů, kteří jsou ochotni nasadit život a vydat se do nerovného boje za záchranu budoucnosti této kdysi svobodu hlásající země. Patří mezi ně pochopitelně hlavní hrdina jménem Rourke, jenž je má kromě boje proti všeobecnému zlu ještě jeden důvod: osvobodit svoji milou, která padla do spárů magnátových lidí. V partě nechybí ani hodně akčně laděný profesor, kterému nedělá problém střelba ani šplhání prakticky po čemkoliv. Je tu i sličná indiánka, jejímž hlavním poselstvím je léčení, ale s pořádným kvérem si také dobře rozumí. Dalším do party je rádoby drsný Amík, jenž ale na rozdíl od ostatních – zkorumpovaných – ctí zásady a neváhá se s vámi po boku pustit do boje. Skutečně, postavy ovládané umělou inteligencí s vámi po úrovních budou běhat a svým dílem pomáhat. Nejvíce zábavy si ale užijete teprve ve chvíli, kdy se některého z parťáků chopí skutečný hráč v rámci kooperativní hry.

 

 

Velkou předností hry je její umístění do alternativní historie, což Damnation využívá opravdu pěknými úrovněmi, ve kterých se často budete jen kochat zajímavými vizuálními výjevy, jejich spojení a navržení do divokozápadního a zároveň steampunkového stylu. Něco podobného není k vidění každý den, což ještě umocňuje skutečnost, že každá z úrovní vypadá dost odlišně, takže přinejmenším po této stránce stereotyp nehrozí. Pochválit musíme úctyhodný dohled. Jednak je vám při vstupu do každé části úrovně přejezdem kamery ukázáno, kudy se zhruba budete pohybovat a co vás asi tak čeká, jednak sami z herní perspektivy dohlédnete opravdu daleko, klidně až na pár kilometrů vzdálená místa. Můžete si být přitom jisti, že se do nich zanedlouho propracujete. Tato pospolitost, i když vzhledem k rozkouskování hry na mise, jen zdánlivá, atmosféře jednoznačně napomáhá.

 

 

Otevřenost prostředí je nicméně spíše zdánlivá a rozhodně nedosahuje takových rozměrů jako v již zmíněném Assassins Creed, kde bylo možné k plnění úkolu přistupovat řadou odlišných způsobů. Damnation z tohoto pohledu připomíná lineárnější zážitek, i když si hned nepředstavujte Call of Duty a spol. To určitě ne, v rámci jednotlivých úrovních tu je docela dost prostoru k pohybu, což se projeví zejména v průběhu akce. Tehdy můžete po úrovni pobíhat a účastnit se často docela dlouhých přestřelek s nepřáteli. Ti jsou totiž vybaveni autonomní umělou inteligencí, která by měla reagovat na prostředí. Občas tak skutečně pobíhají, skrývají se a dokonce využívají i oné vertikální roviny při slézání žebříků, proskakování okny apod. Bohužel, často se také zapomenou a jsou jakoby neaktivní, což z nich činí snadné cíle. To platí i pro AI parťáků. Takové nedodělky jsou pro atmosféru rušivé.

 

 

Ona akce, tedy střílení, vůbec není nejsilnější stránkou Damnation. Naopak, požitek z ní nebudete mít velký, a to zejména proto, že nepřátelé vydrží nesmyslně velké množství zásahů, zhruba tolik jako hlavní hrdina, což vzhledem k jejich přesile není úplně fér. Jde nám ale především o autentický pocit – ten tu chybí, nikoliv obtížnost, která se nese ve vcelku odpovídající hodnotách. Zbraně potom působí poněkud neúčinně, což pro střílečku nikdy není dobré. A Damnation se přinejmenším z poloviny střílečkou být snaží.

 

 

Druhou významnou částí hry je potom využívání oné vertikality. Jak už bylo řečeno, neužijete si takové svobody jako v Assassins Creed, což platí právě pro nejrůznější akrobatické pasáže. Ačkoliv úrovně vypadají na první pohled velmi otevřeně, obvykle se jimi vine jediná cesta k cíli, která může vést přes nějakou tu menší odbočku, ale v zásadě je to lineární postup, na který musíte přijít. To naštěstí není tak obtížné, jelikož design prostředí je přehledný a brzy budete vědět, co a jak. Ačkoliv autoři hráče takto svazují, pocit z vertikality je jednoznačně kladný. Budete se pohybovat ve značných výškách a hra vám to díky dokonalému rozhledu dá pocítit. Místy tak skutečně zažijete menší závrať a strach z pádu, což se u her jen tak nevidí.

 

 

Pád do hlubin je přitom řešen nepříliš drasticky – po jeho absolvování se objevíte těsně před dotyčným místem a zkusíte to znovu. Skákání přes značné hlubiny, ručkování po laťkách a jejich efektní zdolávání směrem vzhůru a řada dalších vertikálních prvků ve vás ale jednoznačně vyvolají určité napětí, což rozhodně není špatné. Místy budete nadávat na ne úplně ideálně rozmístěné checkpointy, které přijdou na přetřes tehdy, když zemřete zbraní nepřítele. Adrenalin si užijete také při svižné a zábavné jízdě tříkolkou.

 

 

Po technické stránce se Damnation nachází někde pod současnou špičkou. Vypadá zkrátka dobře, byť nikterak úžasně. Mnohem důležitější je ale jeho vizuální a stylové pojetí, o němž jsme si řekli výše a které se nedá hodnotit jinak než za jedna. Samotná hra je poněkud rozporuplná. Pokud se pohroužíte do jejího vcelku zajímavého příběhu, začnete si vychutnávat netradiční nádech a bavit se u arkádových vertikálních pasážích, pravděpodobně přejdete průměrnou akční složku, která sice zabírá značnou část hry, ale zase není tak špatná, aby ji vysloveně hatila. Jen je obyčejná a zmítaná určitými problémy. Právě ona obyčejnost přitom v tak osvěžující hře, jako je Damnation, bije do očí. Dohromady to je ale jednoznačně nadprůměrný počin, takže tentokrát to bude za 75% s konstatováním, že potenciál byl jednoznačně vyšší.