Crimes of War

Pamatujete si na dva roky starou akci UberSoldier. Před jejím vydáním jí každý opovrhoval a to z jednoho prostého důvodu: byla z Ruska, a jak známo, z těchto krajů pochází výrazně více horších nežli lepších her. Nakonec se ale ukázalo, že v tomto případě udělali soudruzi výjimku a potěšili nás budgetovkou (cenově), jež klepala na brány první ligy. Ne snad dokonalým technickým zpracováním, a už vůbec ne nacistickým příběhem, ale svým lehce netradičním, mírně nelineárním a především designově velmi zajímavým provedením, za kterým se skrývala notná dávka fantazie a od nějž by se řada designérů titulů s vyšším rozpočtem mohla učit. Jenže nebyly peníze na propagaci, a tak se UberSoldier brzy ocitl v těch nejlevnějších edicích, aby se podíval na cover DVD herních časopisů a pomalu, ale jistě směřoval do propadliště dějin. V Rusku už se ale nějakou dobu prodává druhý díl, který se po klasickém martýriu se sháněním vydavatele a lokalizací dostává i na západ, kde se ho ujala společnost s nevalnou pověstí City Interactive a kdovíproč ho přejmenovala na Crimes of War. Dokáže dvojka nenásilně navázat na kvality jedničky a možná je ještě podtrhnout odpovídajícími prodeji?

   

Pojďme zabřednout do příběhu, který začal psát první díl a který chce ten druhý dovyprávět. Roku 1938 byly přípravy na válku uvnitř Německa v plném proudu. Jak známo, zabýval se Adolf Hitler řadou alternativních způsobů, jež by mu pomohly porazit spojence. Vysílá proto svého oddaného vědce Ernsta Shaffera do srdce mytologického světa, tibetské Lhasy, aby tam objevil a uvedl v provoz legendární fígl, kterým se dají oživovat mrtví a dále recyklovat pro všemožné nekalé úmysly. Shafferovi se to nakonec skutečně podaří a navíc zjistí, že oživení mají návdavkem několikanásobnou sílu. Ovšem plán spočívající v postavení armády těchto monster tak úplně nevyjde, protože mrtví nemrtví vojáci si dělají, co chtějí a rozhodně se nejeví jako poslušní rozkazů. Ďábelský vědec Shaffer proto namíchá speciální sérum T9, díky němuž se dají zmrtvýchvstalým vojákům zadávat rozkazy. Produkce začne ve velkém a úkolem hráče prvního dílu bylo zničit největší fabriku produkující tento „likér". To se podařilo, nyní se však ukazuje, že komplex ZX1 nebyl jediným a Hitler se ve snaze zabránit pro něj neúspěšnému konci války rozhoduje UberVojáky povolat znovu do zbraně.

   

Ale ani náš hlavní hrdina není žádné ořezávátko. Karl Stolz je dokonce jedním z nich. Při sebevražedné akci ho zabili francouzští partyzání a nedlouho poté už byl kříšen ve fabrice. Jenže jaksi nezapomněl na to, že ho Vůdce poslal na jistou smrt a hodlá mu to oplatit. Příběh je sice béčkový, ale ne úplně nejhorší. Dokázali bychom si ho představit v zajímavém zpracování, které by odpovídalo akcí nabitému konceptu. Bohužel s jeho prezentací se tvůrci příliš nezabývali a těžko mohou po hráčích chtít, aby četli informace o dalším vývoji na loadingové obrazovce. Každý přeci jen raději klikne, aby už byl v akci. Přitom se autoři evidentně inspirovali v Half-Life 2 a dali Karlovi v nerovném boji k dispozici aspoň členku odboje Mariu. Ta se sice Alyx nemůže rovnat (poprsím, úsměvem, ani užitečností), ale jde aspoň o nějaké zpestření, které si ale užijete jen v několika málo misích.

 

Jako třeba v té první, kdy se probouzíte v rychle jedoucím, Mariou řízeném džípu a ve zcela tradiční honičce kosíte najíždějící nacistické vehilky, mezi nimiž najdete hrozivě vyhlížející, naštěstí však střílet nestíhající tanky, motorky se sajtkárami, náklaďáky či obyčejné teréňáky. Několik minut jedete terénem a kosíte a kosíte. Maria občas nevybere zatáčku, což je pochopitelně chtěné – aby vás nepřátelé mohli dohnat a v koncentrovanějším množství vám pořádně zavařit. Potěší indikátor na obrazovce, který pokaždé ukazuje pozici vehiklu plného protivníků. Kulometem se tak můžete natáčet skutečně bleskurychle. Nejdříve můžete sejmout buď řidiče, to se ale vyplatí jen u náklaďáků, protože u obyčejných džípů s dvojčlennou posádkou vyjde nastejno, když jako prvního zastřelíte kulometčíka. Auto už dále tak jako tak nebude ohrožením, navíc řidiče je vždy těžší trefit. Lze také koncetrovat palbu do vozidla, což trvá déle, výbuchem si ale můžete být jisti. Čas od času si Maria uvolní jednu ruku od volantu a se střelbou vám efektně pomůže. Příjemně svižný, i když pochopitelně nikterak ohromující úvod do hry.

   

Bohužel dále už to je přeci jenom horší a z Crimes of War se stává prostá, naprosto lineární střílečka s úrovněmi vystavěnými tak, že jejich designéři nemohli mít nic společného s těmi, co dělali levely pro UberSoldiera. Srovnání vyznívá jednoznačně pro starší titul, což novince nemůže lichotit. Jak by také mohlo, když tu překážky tvoří nízké zídky, které nelze přeskočit, úrovně jsou jen poskládanými koridory s většími místnostmi, kde vás občas zamkne skript, spustí se alarm a vyhrnou se nepřátelé, které musíte pár minut kosit, než se pan designér smiluje a uzná za vhodné, že byste se mohli posunout dále. Takhle fungoval Doom, dnes už je to ale přeci jen přežitá forma zábavy. Autoři si zřejmě tuto zoufalou staromódnost a nenápadnost uvědomili a pokusili se jí ne úplně šťastně napravit narychlo naroubovanými „hádankami". Například narazíte na zamčené dveře, což v této hře není nic výjimečného, ovšem hra vám neopomene sdělit, že jimi musíte projít, a tak by bylo dobré si opatřit klíč. Musíte se tedy dostat na nádvoří, proklouznout kolem tanku, proběhnout odvodňovacími šachtami a dostat se do jiné místností – a hle, tu je klíč. Takže zase zpátky. Důvod, proč zrovna tyto a ne jiné dveře bylo nutné otevřít, ve hře nehledejte. Logika je to poslední, co by tvůrce trápilo. Ještě podivně působí hopsačkovíté pasáže, kdy se přes různé plošinky a prohlubně dostáváte na kýžené místo.

   

Ve světle výše popsaného asi nepřekvapí, že umělá inteligence nedopadla příliš dobře. Ba co více – ona je přímo katastrofální. Když běžíte koridorem a likvidujete jednoho nácka za druhým, ještě než jejich zbraň stihne vyštěknout, můžete si říci, že jste dobří. Ale jakmile se dostanete do výše zmíněné uzavřené místnosti, kde se to esesáky jen hemží a vidíte jejich mizérii, kdy na vás nedokáží vystřelit ani tehdy, když jste metr od nich, to už výsledný dojem posílá hodně nízko. Nezachraňuje ho ani grafika, která i s přimhouřenýma očima spadá do průměru, místy ani to ne. Úrovně jsou příliš strohé, stavby hranaté, modely postav nedotažené a tak vůbec. Snad jen sem tam nějaký efekt se dá nazvat pěkným. Ještě horší jsou zvuky: zbraně zní, jako by to byly kuličkové pistole a hudba je kdovíproč nepříjemně agresivní a syntetická.

 

Pozitivem jsou speciální schopnosti hlavního hrdiny Karla. Pokud má dost energie, může si kolem sebe vytvořit štít pohlcující nepřátelské kulky v jednom a vystřelující je nazpět po protivnících v druhém módu své funkčnosti. Pokud se navíc věnujete nějaké činnosti, například používání pušky či kosení nácků nožem delší dobu, dostanete se do tzv. emočního módu, kdy se vám zbystří smysly a vše kolem se zpomalí. To je vcelku příjemné zpestření, hru to však samo o sobě nezachrání. Spíše zbytečně pak působí vylepšování vlastností mezi misemi. Za získané zkušenosti dostanete bodíky, které můžete přidělovat na zdraví, do energie, síly apod. Dopad na hru se nám však nezdál být zásadnějšího rázu.

   

Crimes of War je zcela obyčejnou střílečkou, která má řadu chyb a nedodělků, ale nedají se jí upřít ani nějaké ty světlé stránky. Pokud na pozitivní misku vah dáme ještě příznivou cenu, o něco málo převáží, a pokud nejste z nejnáročnějších a máte rádi arkádové akce, možná se budete bavit. Raději však nečekejte nic velkého a už vůbec ne nástavbu UberSoldiera – 55%