Counter Strike: Global Offensive v prosinci 2018 hráče zaskočil hned dvěma zprávami. Zaprvé jsme se dočkali oznámení, že se hra stává kompletně free to play titulem. Druhá zpráva se týkala spuštění battle royale módu Danger Zone. Ačkoliv módy jako takové obvykle nerecenzujeme, spojení legendární střílečky s novým žánrem jsme si prostě nemohli nechat ujít.
Již po pár minutách hraní však začínalo být zřejmé, že ujít jsme si to zřejmě nechat měli. Danger Zone totiž vypadá jako když nepřipravený žák třetí třídy narychlo opíše jen pár slov z každé věty, takže výsledek příliš nedává smysl. Ani nový battle royale mód nezvládl do hry přenést prvky, které najdeme například u PlayerUnknown’s Battlegrounds. Popišme si to ale postupně.
Už před spuštěním některé hráče překapí chybějící výběr mapy. Společnost Valve totiž usoudila, že hráčům bude stačit jedna poměrně malá mapa, jenže nakonec pořádně nepropracovala ani tu. Chybí i možnost trénovat s boty, takže veškeré zkušenosti musíte hned od začátku získávat s (příliš zkušenými) nepřáteli. Před začátkem hry si každý hráč vybere místo, kde bude vysazen helikoptérou. Již před vysazením hra ukazuje, jaké místa si zvolili ostatní, takže každý z 16 hráčů má o ostatních víceméně přehled. Proto se vyplatí s výběrem počkat na ostatní a vyvarovat se zbytečným rizikovým bojům navíc.
Kromě hraní solo, kdy si jde po krku každý hráč s každým, si můžeme zahrát také ve dvojicích či trojicích. Na mapě pak vidíme, kde se kolegové umisťují a jejich pozici lze vidět i při samotném hraní skrze zdi. Zahrát si tak můžeme i s kamarádem, což zpravidla bývá mnohem zábavnější, než hraní sám za sebe.
Následuje povedené slaňování na dané místa, v jehož průběhu ještě můžeme přesné místo dopadu ovlivňovat houpáním. A je to tu. Najednou jsme na nohou, k dispozici jediný život a my jsme zcela neozbrojení. Zato však máme tablet, který mapu rozděluje na pravidelné segmenty a zároveň zobrazuje, v jakém segmentu je nějaký ten nepřítel. Proto je v průběhu celého hraní součástí taktiky neustále sledovat mapu na tabletu a tušit tak přítomnost nepřítele. Mně osobně to však naopak poněkud rozbíjelo atmosféru.
Stejně tak na mapě vidíme pohyb dronů, které donáší objednané zbraně a vybavení jednotlivým hráčům. V průběhu hraní totiž převážně sbíráme povalující se peníze, za které si pak skrze tablet objednáme co chceme – od brnění přes pistole a samopaly až po granáty či munici. 5 až 20 vteřin však trvá, než dron přiletí, při čemž na nás upozorní všechny okolo. Dron také nemá problém hodit naši jedinou zbraň na střechu domu, u kterého stojíme a mnohokrát jsem tu létací plechovku proklínal.
Když pak za těžce nasbírané peníze konečně koupíte zbraň, zaskočí vás fakt, že je v ní jen několik nábojů. Naštěstí jsou po mapě sem tam rozmístěny bedny s náboji, případně narazíme na interaktivní objekty. Tak například automatický turret můžeme zničit a získat kořist. Jenže daná kořist je obvykle stejné hodnoty jako vynaložené úsilí. Obdobně to funguje u mříží, které se otevřou za určitý poplatek a zpravidla jsem obdržel ty nejlevnější itemy. Samozřejmě řadu věcí (zbraně, granáty, léčící autoinjekce) můžeme najít. Také narazíme na bedny s vybavením, které je však nejdříve potřeba rozbít. Křehčí bedny stačí rozbít pěstmi, jiné vyžadují nějaký ten nástroj – například kladivo.
Ve hře najdeme staré dobré zbraně ze základní hry. Nelze však zakoupit libovolnou zbraň, protože tablet nám ukazuje nabídku jen několika málo kusů z arzenálu – například dvě pistole, dva samopaly a odstřelovačku. Koupit lze nakonec i vylepšení tabletu. To umožní rychlejší doručování dronem, ale třeba i podrobnější informace o mapě a jejím obsazení. Občas narazíme i na nějakého toho rukojmího. Toho je třeba dostat do jedné ze záchranných oblastí, za což dostaneme finance.
Mapa v podobě ostrova mě příliš neoslovila a při její omezené velikosti je překvapující, že si vývojáři nedali více záležet. Podprůměrná grafika odpovídá roku vydání původní hry (2012) a vizuální stránka určitě sama o sobě hráče nenaláká. Co je však horší, chybí tu pořádná jiskra, napínavá atmosféra a solidní hratelnost. Místo toho hráč běhá po nezajímavé mapě s minimem vybavení, zdlouhavě si objednává zbraň přes drona a chvilkově se zabaví maximálně při střetu s nějakým tím nepřítelem.
Jak už asi tušíte, některé oblasti mapy časem zčervenají a stanou se zakázanými. Hráč se po nich sice může pohybovat, ale ubývá mu zdraví a tak je samozřejmě třeba zůstat mimo. Při případné smrti se nám promítne záběr z pohledu nepřítele, a tak můžeme vidět, jakým způsobem se situace vyvíjela. Stejně tak lze pokračovat ve sledování hry i nadále.
Oproti zmíněném PUBG zde hráči může chybět celá řada věcí. Vzhledem k malé mapě zde samozřejmě nejsou vozidla. To se sice dá pochopit, ale co je horší, kromě samotných zbraní, neprůstřelné vesty, ochranné přilby a pár dalších věcí, zde není již prakticky nic. Hru by přitom určitě oživily součástky pro vylepšení zbraní, od tlumičů přes puškohledy a kolimátory až po pažby a laserové zaměřovače. Místo toho vzduchoprázdno.
Zatímco před vydáním si hra na Steamu držela hodnocení 89 %, po vydání Danger Zone a free to play konceptu hodnocení spadlo o zhruba 10 %. Samozřejmě nelze přesně říct, nakolik za to může dnes recenzovaný battle royale mód, avšak ten svůj podíl jakožto hlavní novinka jistě nese.
Stejně jako v původní hře, i zde hraje obrovskou roli skill a podrobná znalost chování zbraní. Zatímco například v PUBG hned od začátku často vyhrávám zápasy, v CS: GO se mi zpravidla daří jen pokud hraju (a trénuju) mnoho hodin každý den. To může být pro nové hráče poněkud frustrující a dost možná noví hráči ze hry brzy odejdou. Na zápasy se musí také déle čekat, protože Danger Zone zkrátka nemá tolik hráčů, jako jiné battle royale hry.
Na Counter Strike: GO Danger Zone je nejlepší to, že je zdarma. Oproti konkurenčním battle royale počinům zároveň nabízí přímočařejší souboje. Naopak proces získávání vybavení je zbytečně složitý a jen tak někoho nezaujme ani jediná malá mapa, která začne být brzy nudná. Ani společnost Valve očividně není neomylná a Danger Zone si od nás odnáší velmi průměrné hodnocení.
