Company of Heroes

Trocha zamyšlení
Najdou se tací, kteří se vyznačují tvrzením, že realtimové strategie neudělaly od dob druhé Duny moc velký krok kupředu. Pokud se nad tím trochu zamyslíte, nemůže vám ujít skutečnost, že veškeré dnešní strategie jsou prakticky to samé v bledě modrém, jen s tím rozdílem, že někde jste ork, jinde Egypťan a támhle zase Harkonnen. Až na pár výjimek se herní náplň prostě moc nemění a žánr, ač si to ne každý dokáže připustit, docela slušně stagnuje. A zde mi chtě nechtě vyvstává první markantní otázka, na kterou se ovšem vyplatí odpovědět. Není ta super grafika (a v neposlední řadě také fyzika) jen takovým makeupem, pro jinak ne moc atraktivní kus?

Technika
Začněme pěkně z lehka tím, co vlastně stejně chcete všichni slyšet. Jak jsme na tom s grafikou? Po prvních opatrných krůčcích v nastavení hry se mi protočily panenky, protože prakticky všechna grafická nastavení byla nepřístupna jakémukoli dalšímu přenastavování. Pomyslné vážky kvality jsem mohl naklonit někam k lepšímu minimu, což mě jednak donutilo zamyslet se nad výkonem mé obstarožní GF6600GT (jen pro úplnost: procesor P4 3GHz, 1GB RAM) a jednak nad sebejistotou funkce detect hardware. Nicméně, co šlo to, jsem vytáhl nahoru a s pošramoceným sebevědomím a skoro minimálními detaily se vydal vypráskat nácky z Normandie. Čekal jsem, že počítač bude mít co dělat a že snad ještě budu snižovat, ale nakonec se ukázalo, že si s tím dokáže poradit mnohem lépe než já se zatlačováním očí zpět do důlků (jakkoli je jinak tato aktivita triviální). Toto nastavení, které pravděpodobně jako jediné dokázal můj počítač utáhnout v jiné formě než jako prohlížení diapozitivů, mi svým vzezřením doslova vyrazilo dech. Jeden by čekal, že při tak malé míře detailů se mu občas prožene po obrazovce kostička, následovaná jinými kostičkami, aby jim všem následně dal na frak jeden velký kvádr, ale s tím, co jsem spatřil, se může horko těžko srovnávat Pán prstenů 2. Samozřejmě, moc ostrých textur a super nadupaných efektů jsem si neužil, ale i přesto by se ona vizuální podívaná dala popsat jako nadstandard. Pokud mám potom mluvit o tom, co jsem spatřil u kamaráda na mnohem lepší mašince, asi bych volil výraz nirvána. K maximálním detailům a slušnému rozlišení vám postačí Athlon 64 3800+, 1GB RAM a GF7600GT, což je mimo jiné finančně ještě únosná sestava. Ne že bych vám snad s koupí této hry chtěl vnutit rovnou i nový počítač, ale prostě bych si přál, aby si každý mohl na vlastní ruce a oči vyzkoušet, v čem opravdu tkví opravdová podstata slůvka next-gen. Ještě jsem opravdu nezažil strategii, která při maximálním zoomu neztratí ani trochu ze svého grafického šmrncu a ještě mě přinutí srovnávat ji s Call of Duty 2.

Více než grafika mě ale překvapil věrný fyzikální model. Zajisté, není na tom kvalitativně tak, jako třeba Half-Life 2, ale na strategii je to výkon, řekl bych, více než slušný. Nejvíce si ji užijete v městských mapách, kde je spousta objektů k totální destrukci. V baráku na náměstí je schovaný sniper a ostřeluje hlavy vašich svěřenců jak na běžícím páse? Není problém, pošlete tam tank a ten se už sniperovi o zábavu postará. Taková rána z děla udělá v baráčku pořádnou díru a pokud ani to nedonutí toho zlobivého klučinu opustit svoje stanoviště, pak změna stavu z domu na hromadu sutin je podle mě celkem přesvědčivý argument. Paráda na tom je, že to jak se cílový objekt s postupem spotřebovaného střeliva mění, nespouští se pouhá jedna přednastavená animace destrukce, ale zdi se ničí opravdu tam, kde na ně bubnují projektily. Krom toho nějaké duchaplné osobě došlo, že by bylo možné tuto vychytávku využít i jinak, než jako ukázku technologických kvalit, ale opravdu má vliv na hratelnost. Příkladů sice není mnoho, ale třeba takové Sherman tanky v provedení Crocodile, které dokážou prorážet protitankové zátarasy, jsou vcelku povedenou záležitostí, stejně jako protitanková děla, která obyčejného pěšáka pár metrů rozhodně odhodí (o V2 ani nemluvě).

Hratelnost
Abych byl úplně upřímný, vzezření Company of Heroes mě sice na několik hodin naprosto ochormilo, ale jenom dobrá grafika by pro mě neznamenala téměř nic. K tomu, aby se hráč dokázal do hry pořádně zažrat, potřebuje alespoň takovou atmosféru, aby se dala krájet, a mimo jiné musí být neustále něčím zaměstnáván. CoH se tohle daří na jedničku. Zvukové kulisy jsou opravdu povedené (resp. nenašel jsem nic, co by neladilo se zbytkem) a hra vám díky povedenému hernímu systému a příkladné agresivitě AI neustále navozuje pocit, že tam opravdu jste, všechna ta zodpovědnost leží jen na vašich bedrech a že 2. světová válka vlastně vůbec není taková sranda, jak se může zdát.

Kampaň je takovou alfou a omegou single playerových her a proto asi nikoho nepřekvapí, že je i v CoH a navíc opravdu promakaná. Celé to začne velkou melou na plážích v Normandii, což ale byla asi jediná mise, která mne opravdu zklamala. Zrovna od ní jsem si totiž sliboval ten největší nářez z celé hry, místo toho se mi dostalo v podstatě výukové mise, kterou dohrajete i po slepu. Prostě tak dlouho posíláte vojáky, až jich projde dostatečný počet a pak už jen vymlátit pár kulometných hnízd, 2 děla a pochovat mrtvé kamarády. Sečteno a podtrženo, za deset minut máte hotovo a ani nevíte jak. Škoda, naštěstí se jedná jen o takový slabší předvoj, který se hravě skryje v dalších 14 mnohem propracovanějších misích. V těch se na stereotyp zapomnělo a tak budete chránit důležité konvoje, dobývat skvěle bráněné pevnosti, pak ty pevnosti budete bránit, projdete několika městskými bitvami a jako takovou třešničku tu máme i několikero infiltračních misí. Komu by nestačila takováto všehochuť, má navíc možnost v každé misi splnit i několik méně důležitých úkolů, za něž bude odměněn medailí. A věřte mi, získat je všechny na nejtěžší obtížnost a nezbláznit se u toho, to je čin hodný takových borců, jakými například Mirek Dušín nebo Rychlonožka bezesporu byli (snad vás to ohromilo).

Skirmish je zde takový chudinka do počtu. Ničím nepřekvapí, ničím se nezahanbí, ale jaksi to není úplně ono. Počítač se vás snaží zahnat do rohu přesilou silné pěchoty a tanků, ale nikdy vás nedokáže přechytračit. Rozhodně je důstojným protivníkem, nicméně doby, kdy se lidé dokázali dlouhé hodiny bavit u bitev proti AI, jsou již na ústupu a tak se tyto, mimochodem velmi dobře navržené mapy, perfektně hodí spíše pro síťová klání. Relicové poupravili herní systém ze svého předchozího strategického dílka – Warhammer 40 000 a kupodivu funguje to nejen v daleké budoucnosti. Jenom pro představu, herní mapa je poseta body, které musíte obsazovat pěchotou a ke kterým je přidružen kousek území. Bylo by to samozřejmě k ničemu, pokud by se z nich nedalo nic těžit a proto jsou hlavními jablky sváru většinou stanoviště, poskytující střelivo a benzín, kterých je po mapě rozeseto minimum a pokud se vám jich podaří obsadit většinu, máte jasně vyhráno. Skvělé na tom je, že pokud chcete, aby se k vám suroviny z tohoto území dostaly, musí se svými hranicemi dotýkat vašeho prvního pole, kde se se vší pravděpodobností nachází základna, čehož se dosahuje prostě tím, že máte polí hodně a že si k základně dotáhnete hada. Jak už jistě pár z vás tuší, takové háďátko není problém v polovině useknout, pořádně se opevnit někde v jeho středu a soustředit se na ukusování ocásku. Díky tomu se věčně válčí na několika frontách a hraní se z velké části sestává z taktizování, což se bohužel o mnoha dalších RTSkách říci nedá. Bravo, přidávám pár bodíků za multiplayer k dobru. Co mě ale trochu zarazilo, byl počet herních módů. Všehovšudy jsou jen 2, přičemž anihilace, neboli totální zničení protivníka, není ničím revolučním a udržení nadpoloviční většiny victory pointů v případě druhém zase není o mnoho zábavnější. To však nic nemění na tom, že i ta nejmenší šarvátka je tu vážně zábavou a o jejím výsledku nerozhoduje ani tak to, jaké jednotky proti sobě bojují, ale spíše kdo sedí za klávesnicí.

Umělá inteligence
Není tomu tak dávno, kdy jsem se ještě domníval, že taková next-gen hra jistě musí mít na mnohem vyšší úrovni i inteligenci počítačových protivníků. Do určité míry to je pravda, ale výsledky ani tak nejsou přesvědčivé. Company of Heroes má oproti dnešním strategiím v mnohém navrch, ale neřekl bych, že se kvalita AI od 40 000 Warhammeru nějak extra změnila. Běžnému hráči prostě přijde, že na něho ten počítač tak nějak útočí a že mu občas obsadí méně chráněnou pozici. Paráda, ale co takhle alespoň trochu taktického smýšlení? No nic, počkáme do přístě, ale i tak se hře nedá vytknout enormní snaha, co nejvíce zpříjemnit hráči samotný průběh bojů, kdy se o vlastní jednotky vlastně ani nemusíte moc starat. Pryč jsou konečně ty doby, kdy pošlete vojáky na pozici a náhodou si nevšimnete snipera, což vede k eliminaci celé jednotky, která radši než by na sobě nechala znát strac, se nechá vystřílet do posledního muže. Ve většině případů stačí někam kliknout a celá skupina se poschovává za ty nejlepší kryty s tím, že občas někdo vykoukne a vystřelí směrem k nejbližšímu nepříteli. Zkrátka, vaši vojáci si váží svého života a dodržují americkou filozofii, že i ten nejobyčenější vojín, zapomenutý uprostřed nepřátelských linií, je váš člověk, a proto za to stojí. A vážně, konečně jsem našel hru, kde i pěchota hraje v bitvě tu svou nenahraditelnou úlohu a kde každá jednotka stojí za nějaké rozumné využití a není jen subjektem hráčových pozornosti – odpoutávajících plánů.

Bug report
Vychytat všechny chyby v takto komplexní strategii je úkolem téměř nemožným. Hra je to sice dobrá, ale nějaké chyby jsem našel a nemohu říci, že by byly zrovna malé. Na každou hru si musíte zvyknou a stejně tak si budete zvykat i na její chyby, ale to, co na mě vybaflo zde, mne zrovna moc nepotěšilo. Je třeba hezké, že se při kulometných přestřelkách bere v úvahu výška terénu, ale pokud to ti dole šijí do země a vy ze shora je za boha nemúžete sundat, protože střílíte přímou čarou (to znamené skrze kopec), tak to není úplně OK. Abych pravdu řekl, dají se na tom poměrně slušně zasekávat přesily nepřátelských vojáků, ale i když díky tomu dokáži vyřešit třeba 50 těch nejnabušenějšch německých kulometčíků, stále mi to k té jinak dobré hratelnosti nějak nesedí. Stejně tak stavba základny. Autoři se sice snaží udržet se v mezích reality, ale přeci jen základna, kterou tvoří několik stanů, a která dokáže během minuty vygenerovat několik tanků, taky nevypadá jako něco z naší galaxie. I tak se ale jedná o něco, co hratelnost více vytváří, než jí svou absurditou sráží do kolen.

Verdikt
Company of Heroes si nevede věru špatně. Své mouchy sice má, ale ve výsledku se jedná o velice podařený projekt, který překypuje nabušenou grafikou, rád překvapí promakanou fyzikou a hlavně dokáže na dlouhé hodiny zabavit. U nás se navíc díky společnosti CD Projekt prodává kompletně v češtině, což je pro mnohé hráče další plus. Škoda jen relativně krátké kampaně a několika problémů při vzájemných potyčkách jednotek. Stále se však jedná o výjimečnou hru, kterou stojí za to zakoupit. Věrte nám, nebudete toho litovat.