Code of Honor: The French Foreign Legion

Proto jsem se louskáním té hrůzy příliš nezabýval a šel do hry. Po zkouknutí několika log, které nejdou odklikat ani při stém spuštění, jsem se dostal do dost lacině provedéného menu, které bylo na rozdíl od ostatních her obdařeno jednou specialitkou. I přes velice rajcovně vyhlížející kurzor uprostřed obrazovky s myší totiž nejde ani pohnout, dokud neskočíte do Windows a rychle se nevrátíte zpět. Krucinál, proč to ještě nikoho nenapadlo? Takhle je i ovládání menu pařba jako blázen.

Již mírně znechucen a dokonale přesvědčen o béčkovosti, ne-li céčkovosti Code of Honor, jsem se vrhl do hry. Na nějaké nastavování obrazu jsem neměl náladu a hlavně jsem si chtěl na něčem rychle vybít zlost. To se mi díky zdlouhavému loadingu úspěšně podařilo na klávesnici, ale to byla chyba. Měl jsem si jí nechat až na začátek hry, konec hry a to mezi tím. Věcí, které vás naštvou, jsou tu hromady. Například před misí nečekejte video ani briefing. Ne že by to vadilo, ale obrázek na pozadí při loadingu není nic moc. Situaci do jisté míry zachraňuje zažloutlý papír, v němž se dozvíte něco o tom jaký jste frajer, že takových jako vy je potřeba více a také pár zcestných žvástů o misi a jakýsi pokus o příběh, celkově vzato ale není o co stát a ani se to nevyplatí číst. To že jsem děsný frajer vím už dlouho a příběh zde přítomný bez problémů srazí na kolena i omalovánky.

Do hry jste vrženi prakticky bez přípravy. První mise nemůže dát zabrat absoutně nikomu, lidi bez rukou nevyjímaje, ale naučí vás spoustu pro hru užitečných dovedností. Naučíte se vyhýbat schodištím, která bývají zabugovaná a stojí vás mnoho záseků a následných loadingů. Stejně tak dobré je umět ukládat před otevřením důležitých dveří, protože se mohou nadobro zaseknout a vy tak zůstanete uvězněni uprostřed mise. Naučíte se místo sniperky používat cokoli, protože kulky vystřeluje šajtlí a zbraň budete používat jen jednu, neboť než si hrdina vybalí jinou, trvá mu to věčnost. Podobných chyb by se našlo více.

Ale to jsem je ještě nedostal k tomu nejlepšímu. Hratelnost této zrůdnosti byla nejspíše koncipována podobně jako ve staré Delta force, jen to má oproti vzoru jednu drobnou vadu. Necítíte se jako dokonale vycvičený voják a člen elitního komanda, ale jako idiot. Code of Honor je totiž neuvěřitelně zabugovaná šílenost s hratelností dětské kostky s dírami různých tvarů. Zmiňovat se o obtížnosti je pak holým šílenstvím. Podle toho jakou zvolíte je hra buď trapně lehká nebo trapně těžká s tím, že se nemění inteligence nepřátel, ale síla jejich zbraní a jejich počty. Ve výsledku vás tak bude po celou hru pronásledovat nepříjemný pocit, že bloudíte po nějakém ústavu a zabíjíte zástupy nebohých slepců. Kolikrát si vás nepřítel nevšimne ani když stojíte přímo proti němu a bráníte mu v chůzi. Střílí po vás jedině po jedné ráně, což je vzhledem k jejich výbavě přinejmenším zarážející, a mušku mají jak senior v pokročilém stádiu parkinsona. Mezi ty nejdokonalejší kousky, které jejich pomatený mozeček dokáže zvládnout, je stoupnutí si do řady a zběsilá střelba do stran a hod granátem do překážky těsně před sebou. Zkrátka, s trochou štěstí se nemusíte spouště ani dotknout.

Mise tak v kombinaci s dechberoucí demencí AI, bugy na každém rohu a nepříliš originálním prostředím působí docela fádně a nezajímavě, jedna druhé se podobají jako vejce vejci a co více, není to vůbec zábava. Jistě, občas se zasmějete, ale to spíše ze zoufalosti sám nad sebou, jelikož u takové hry může skejsnout opravdu jenom zoufalec nebo recenzent. Chápu, že existují hry, u kterých je to všechno jedno. Hratelnost, příběh a podobné „zbytečné“ elementy jdou stranou a do popředí se dere opravdu promakaná technická stránka. Čistě hypoteticky vzato i to je důvod proč takovou hru hrát. Škoda. CoHTFFL nepatří ani do této kategorie. Je sice poháněn polským Chrome enginem, který i přes svůj věk může kvalitně sloužit dodnes, obávám se ale, že v tomto případě byl použit spíše z rutinních důvodů. Pokud se podíváte i na ostatní skvělé hry ze stáje CITY interactive, zjistíte, že jsou si velice podobné. Samozřejmě teď mám na mysli FPS z válečného prostředí a ne výkvěty typu „Beauty factory“ nebo „Redneck Kentucky and the next generation chickens.“

Nechme ale tyto skvosty na pokoji a věnujme se zase Code of Honor. Aby se ale neřeklo, že jsem na autory této pecky nějak vysazený, taky je trochu pochválím. Docela mě překvapilo, že se ode mě v takovéhle hře očekává i něco jiného než chození, střílení, chození, střílení. Nějakou chytrou hlavičku napadlo, že by mohli hráčům dlouhou chvíli trochu zpestřit a okořenit hru špetkou záškodnictví. Ve výsledku to vypadá tak, že každých pět vteřin pokládáte nebo defusujete nálože. Vsadím se, že kdyby tu bylo něco jako hlavní boss, jeho zneškodnění by spočívalo v položení C4 na čelo. Troufám si tvrdit, že Dyna Blaster byl hezčí i zábavnější.

Pokud se nepletu, za celou hru jsem narazil jen na jednu misi, kde nebyly obsaženy hrátky s drátky, ale zase jsem musel sestřelovat helikoptéry. Když mi to velitel ohlásil vysílačkou, můj zamračený výraz opadl a nahradil jej nefalšovaný usměváček. Vzpomněl jsem si totiž na pasáž v druhém Half – Life, kde jsem musel s omezenou municí sestřelit helikoptéru, pro kterou jsem byl jen červem, kterého je nutno zamáčknout. Abych to dlouho neprotahoval – v Code of Honor mi úsměv moc dlouho nevydržel. Když seberete raketomet, ve kterém je šedesát raket, začínáte už lecos tušit a co si budem namlouvat, ke konci zásobníku už to ani není taková zábava.

Jsem si vědom toho, že výčet plusů zůstává stále poněkud chudý, takže zkusím zašátrat v paměti a něco pozitivního vylovit. Za největší plus by se dala považovat doba potřebná k dohrátí. Misí je celkově osm, každá zabere zhruba půl hodinky, což nám ve výsledku dává pět hodin čistého herního času i s jídlem a záchodem. To je podle mě docela dobrý důvod k radosti, zvláště pokud patříte mezi ty, kteří dohrávají vše co se jim dostane pod ruku. Krom toho už nestojí za řeč prakticky nic, snad až na zbraně, jejichž provedení a vlastnosti jenom potvrzují moji teorii, že se CITY entertainment snaží zaútočit na post výrobce nejhorších her historie. Všechny jsou víceméně stejné a nenajde se mezi nimi ani jediný trochu originální kousek. Je jich sice více než je zvykem, jenže polovina z nich je k ničemu a ta druhá polovina je úplně stejná, akorát jinak vypadá.

Abych to tak shrnul, Code of Honor: The French Foreign Legion je budgetem mezi budgety. Nevidím pro něj žádné normální použití, snad až na možnost použít jej jako dar pro někoho, koho opravdu ze srdce nenávidíte, nebo jako speeddemo pro masochisty. Pokud jste rodič a nelíbí se vám záliba vašich ratolestí, rozhodně s koupí neváhejte a naordinujte dětem několikero dohrání povinně. Věřte, že už nikdy nic hrát chtít nebudou. Jenom z mé přirozené dobrosrdečnosti uděluji hodnocení 20% a všem normálním osobám bez sklonů k sebetrestání doporučuji: Najděte si lepší zábavu! Třeba pexeso bez obrázků…