Code of Honor 3: Desperate Measures

Špatné hry vycházejí odjakživa. Někteří lídé se jejich tvůrcům a především vydavatelům diví, že se jim vyplatí vůbec na první pohled odfláknuté tituly nedosahující ani průměrných kvalit, vydávat. Jednoduše je to podobné situaci, kdy si třeba v síti hypermarketů koupíte nějaké jiné méně kvalitní zboží, než abyste dali přednost tomu kvalitnějšímu, ale dražšímu. Právě bídné videohry jsou na tom patrně podobně. I když nad nimi opravdoví hráči jen ohrnují nos a my jim musíme doporučit dát od toho kterého titulu ruce pryč, přesto se najdou neználkové, kteří ji klidně strčí do nákupního košíku. Bídná kvalita znamená nižší náklady na vývoj a tím pádem nepotřebují milionové prodeje, aby se jim investice vrátila. Pochopitelně o tomto faktu mluvíme v souvislosti s dnešním titulem. Ten je už třetím pokračováním celé série hodně špatných a nepovedených stříleček z pohledu první osoby. Vzpamatovali se konečně vývojáři z polského studia City Interactive, zapracovali a podařilo se jim tentokrát vytvořit alespoň průměrnou FPS? Nebo opět razí svoji cestu a nemají větší ambice?

První díl si v naší recenzi odnesl 20%, dvojka si pak polepšila a odešla s 25%. Jak se povedla trojka? Dokázala napravit reputaci předchozích dílů, nebo bude opět pokračovat v zaběhnutých kolejích? Druhý díl se odehrával na ostrově plném spiknutí a konspirace, který jsme museli pečlivě vyčistit od všeho bordelu. To trojka si razí svoji cestu a s předchozími počiny nemá nic společného. Není se ostatně čemu divit. Lze předpokládat, že kdokoli bude mít jednou zkušenost s jakýmkoli dílem této série, dá od ní rychle ruce pryč a rozhodně si už nikdy nepustí a nepořídí další pokračování. Rozhodně tedy trojku nebude hrát nikdo, kdo zkusil dvojku, za předpokladu, že nemá sebevražedné sklony a nevyhledává tu nejnudnější „zábavu” na počítačích.

Příběh Code of Honor 3: Desperate Measures vcelku pohotově vychází ze současné a aktuální situace. Ehm, pro tvůrce to vlastně nebyl žádný problém, když mají podobnou hru splácnutou během několika měsíců. Dostáváme se tedy do Francie v době, kdy celý svět zasáhla ekonomická krize. Mnoho lidí ztratilo práci, jsou bez peněz a nastává neskutečná bída. Ano, podobný (byť nikoli až tak razantní) scénář můžeme sledovat každý den ve zprávách. S těmito sociálními problémy vznikají i další a jde o provázaný řetězec. Toho využívají zbohatlíci, kteří se snaží díky penězům dostat k moci a vydělat tak ještě více. S těmito problémy se objevily různé teroristické organizace, jež pomocí dost zvláštních praktik chtějí nastolit revoluci. A my jim v tom musíme zabránit.

Základní nápad na zpracování příběhu nevypadá až tak špatně, o hodně horší je ale jeho provedení. Tak trochu se mi zdálo, že tyto fakta potom nemají absolutně nic společného s tím, co se děje během hraní na obrazovce. Jednotlivé mise na sebe prakticky nenavazují a vlastně celý zmíněný příběh se postupně vytracuje tak nějak do ztracena. Vaše úkoly jsou v misích značně jednoduché a přímočaré: ať už se ocitnete kdekoli, musíte zneškodnit všechny nepřátelské síly a zachránit rukojmí. Pořád dokola a dokola. V praxi je to navíc ještě horší, než takhle na papíře. Chodíte prostě tupě na nosem dál a dál, každého sejmete, až se dostanete na konec. Pak přichází opět prakticky stejný briefing k další misi a znovu to samé. Skutečně nápady naprosto nulové a nuda se dostavila hned během první mise, v níž se ocitáte v teroristy ukradeném a přepadeném letadle.

Co se týká prostředí, do kterých jsou levely zasazeny, tak i v tomto směru chyběl jakýkoli nápad. Jistě, jednotlivé úrovně se od sebe docela liší, ale v rámci nich na vás okamžitě dopadne stereotyp. Zkrátka i nyní zvolili tvůrci svůj oblíbený styl „přes kopírák” aneb vytvoříme dvě místnosti,jednu chodbu a neustále je napojujeme na sebe. Bohužel hráč si pak připadá jako ve cvokárně. Navíc když je prostředí stále stejné, teoreticky byste se mohli bát, že se ztratíte. Ale to je prakticky nemožné, cesta stále pokračuje vymezeným koridorem dál a dál a kdybyste náhodou nevěděli, na mini mapě vidíte i tečku představující váš směr chůze. Zjednodušit by to snad ani nešlo.

Jediné co se zde děje, je útočení a střelba. O jedné novince v tomto směru si povíme až v dalším odstavci, teď rozeberme průběh bojů. Ty jsou vskutku jednoduché a stačí prostě pokračovat dál, jakmile se někdo objeví, stisknete spoušť a je to. Těžko mluvit o nějakém realisticky zpracovaném modelu. Zbraně taktéž nenabízí nic zajímavého, ovšem alespoň se liší svojí účinností a přesností zaměřování. Střílet lze jednak za pomoci klasického zaměřovače nebo si můžete pravým tlačítkem přiblížit pohled do „opravdového” zaměřovače zbraně. Nic víc, nic míň. Tedy ještě máte k dispozici granáty, čistě jednoho druhu. A systém krytí? Na ten rovnou zapomeňte!

Bohužel velkým propadákem se opět stala i umělá inteligence. A to jak členů vašeho týmu, s nimiž občas procházíte úrovně společně, tak hlavně protivníků. Všechno je zde do nejmenšího puntíčku přesně nalinkované a naskriptované. Jistě, nepřátelé po vás také občas hodí granát, ale jen na přesně daných místech a situacích. Takže když vejdete do místnosti a okamžitě vám po nohy přistane granát, už toho naděláte jen málo. Nevadí, hodíte si restart od posledního checkpointu a příště už s jistou víte, že se tam granát objeví znovu a úplně stejně. Nemusíte se tak například bát přebíjet ve chvíli, kdy vyčistíte nějakou místnost. Pakliže se totiž nehýbete a neprojdete žádným neviditelným čidlem, které dává povel nepřátelům třeba „překvapit” vás z vedlejších dveří, můžete si být jisti, že nikdo nepřijde.

Tohle třetí pokračování se skutečně prakticky neliší od svých předchůdců. Pár „novinek”, které bychom ocenili před hodně lety, ale nikoli dnes, tvůrci přeci jen přinesli. Sami je však ve svých materiálech vyzdvihují jako kdovíco převratného. Na mysli máme kupříkladu možnost zapnutí baterky a posvícení si na cestu (to však, tuším, šlo i v předchozích dílech), brýle pro noční vidění a nebo střelbu zpoza rohu. Tou však úplně největší inovací se stala možnost prostřelit tenkou zábranu. Konkrétně tedy už lze zranit protivníka, když se například schovává za dřevěnou deskou stolu. Ano, tak tomu říkáme opravdu revoluční featurka hodná Code of Honor 3! Už jsme dostatečně obrnění a nad kvalitami této hry jsme se nerozčilovali ani nebědovali, bylo nám to spíše k smíchu.

Opravdu těžko hledat pozitivní body, které by Code of Honor 3 mohlo získat k dobru. Otřesně vypadá i po grafické stránce. Všechny místnosti a lokace jsou absolutně holé, texturami se místy grafici ani nezdržovali a rozhodně nebude mít ze hry hezký dojem. O něco výše jsme nakousli také neustále se opakující místa a místnosti. Tentokrát snad jen malinko lépe vypadají lidské postavy, i když bychom si je stále představovali krapet jinak. Snad jediný plus jsme si nechali až sem, skoro na konec. Ostatně pojí se také s nevzhlednou grafickou stránkou. Díky tomu se totiž hardwarové požadavky drží docela dost u země, tudíž si hru může „užít” téměř každý. U jiných her bychom to ocenili, ale tady je vlastně i tohle na škodu. Bylo by lepší, kdyby hru nikdo nespustil a tím pádem ani neviděl tuhle hrůzu na vlastní oči.

Code of Honor 3 se nakonec stalo prakticky stejným propadákem jako předchozí díly. Jistě, malinkaté zlepšení oproti předchozím dvěma dílům jsme zaznamenali, ale jde o tak kosmetické novinky, že ani třetí díl této série nedosáhne výše než na 30%. Opět vám tedy musíme striktně zakázat kupování a instalaci této hry, protože byste se u ní pouze rozčilovali. Co bychom hře především vytknuli? Inu, zápory jsme rozebírali vlastně v celé dnešní recenzi, protože klady nejsou prakticky žádné. Nezajímavý příběh, mise, bídná akce, stereotyp, naskriptovanost bijící do očí, odporné prostředí, šílená grafika… Pokračovat bychom mohli ještě dále. Na druhou stranu vzhledem ke konkurenci v tomto segmentu šílených FPS přeci jen Code of Honor 3 vychází coby vítěz. Předchozí dva díly byly ještě horší. Trojka této série tedy dopadla úplně stejně jako The Royal Marines Commando ze začátku letošního roku, které mělo kupodivu na svědomí úplně stejné vývojářské studio. Prostě ostuda.