Vliv amerického spisovatele a průkopníka moderní hororové fantastiky H. P. Lovecrafta na soudobou popkulturu neochabuje a ani herní průmysl nenechává jeho tvorbu ladem. 30. října vyšel zatím poslední příspěvek do univerza prastarého kultu: Call of Cthulhu: The Official Video Game (CoC).
Kouzlo povídky Volání Cthulhu, která vyšla už skoro před sto lety, spočívá v tom, že jen pomocí dílčích nepřímých svědectví evokuje tušení neznámého děsivého světa prastarých příšer, které v hlubinách zapomenutého moře ve městě R’lyeh čekají na příležitost, aby opět ovládly náš svět. Vypravěč a hlavní postava vychází pouze z oněch svědectví a nepřímých indicií, přesto mu ale z takové eventuality začíná hrabat. O kult těchto prastarých monster – s Velkým Cthulhem v čele – se celé věky starají regulérní pošahanci po celém světě a společně pracují na zametání chodníčku pro návrat svého pána. Hlavní postava pročítá lejstra svého strýce, mapuje disputace osob s fortelným univerzitním vzděláním, nachází podezřelé novinové články a má z toho všeho strach, ačkoli se mu vlastně vůbec nic neděje. Je tedy otázka, jestli všichni jenom neblbnou. Ale Lovercaftův cíl je, aby si čtenáři taky trochu popletli hlavu a aby je Cthulhu ve své prozatímní nepřítomnosti děsil stejně jako vypravěče.
Lovecraft ve své povídce na malém prostoru spojil několik věcí – příšery, archetypální strach z vodních hlubin, šílenství, odvěkou konspiraci, autorskou mytologii, temné tóny ďábelské bezskrupulózní poživačnosti. To je i dnes vydatný materiál nejen pro fantastické horory. Žánr hororu a očekávání recipientů se však vyvinuly. Popravdě řečeno, při četbě původní povídky se už mnoho čtenářů bát nebude – je to retro, které ve své době vyšlo v šestákovém magazínů brakové literatury, čímž nijak nechci snižovat jeho hodnotu. Ale je dobré to mít na vědomí při posuzování toho, jak se autorům recenzované hry podařilo literární předlohu a jejího ducha adaptovat.
Od vydání povídky, kde se Cthulhu poprvé objevil (objevil se i v dalších Lovecraftových povídkách), „univerzum“ kultu Prastarých značnou měrou narostlo a zaplnilo se, na čemž mají zásluhu sám pan H. P. L., kreativci z řad pohrobků, fanoušci, filmy, deskové i počítačové hry. Aktuální herní adaptace od studia Cyanide vychází z deskové RPG hry, která vyšla poprvé v roce 1981 a která má za sebou už několik reedic.
Hlavní hrdina Edward Pierce, v jehož kůži se ocitáme, je válčený veterán z první světové války, soukromé očko, které přespává v kanclu, chlastá a chátrá. Jasně že je to klišé jak blázen, ale mně osobně to ani moc nevadilo – tohle marlowovské schéma ošuntělého detektiva se ctihodnou minulostí se asi hned tak nevyčerpá. No a protože Ed, kterého trápí noční můry, nasává jako o závod, tak lajdačí a nepracuje. Nahání ho ale jeho detektivní agentura, nějakou práci vzít musí. A tady začíná náš příběh. Jeho zákazníkem se stane otec Sarah Hawkinsové, malířky bizarních obrazů, která se svým manželem a synem uhořela ve svém sídle. Zarmoucenému otci je to celé nějaké podezřelé a po nás chce, abychom tragédii prošetřili. Vydáváme se tedy do přímořské ospalé díry Darkwater a zahajujeme pátrání. Brzy se ukáže, že celé Darkwater pokryl stín existence z jiných dimenzí a že Hawkinsovi byli, nebo možná stále jsou v bezprostředním kontaktu s tímto zásvětím.
Ze všeho nejvíce je hra first-person adventurou, která místy přechází až do žánru walking simulátoru. Obsahuje však také RPG prvky, epizodicky se stává survival hororem, některými lokacemi se musíme proplížit a dojde i na akci. Hra tedy kombinuje několik žánrů, na čemž nevidím a priori nic špatného. U náročnějších hráčů však jednotlivé polohy neobstojí, protože jsou málo rozvinuté a příliš nenáročné.
V té nejrozsáhlejší rovině, totiž v té adventurní, jsme díky formě, jakou pátrání probíhá, neustále vedeni za ručičku. Podstatnou část tvoří hledání užitných předmětů a stop, které se ovšem dost zřetelně označují, takže je prakticky nelze minout. Lokace jsou navíc poměrně malé. Při vyšetřování a rekonstrukci událostí (ve hře se podobně jako třeba ve hře The Vanishing of Ethan Carter tu a tam přesouváme do speciálního investigativního módu) jsme závislí nikoli na vlastním úsudku, ale na zkušenostních bodech přidělených do různých dovedností. Učiněné závěry navíc nejsou pro další postup nijak zásadní. K zákysu dojde zcela výjimečně a jen na krátkou chvíli.
Plíživé pasáže – kterých není mnoho, jsou svým způsobem mezihrami – dopadají podobně. Na přítomnost nepřátel i jejich pozornost jsme bezpečně upozorňováni zvukem i obrazem a jejich umělá inteligence není nijak valná. I nezkušení hráči se budou cítit jako neviditelní ninjové.
Tvůrci hru prezentují jako investigativní RPG. Dovednostní systém spočívá v rozdělování průběžně získávaných bodů do několika dovedností: všímavost, vyšetřování, okultismus, výřečnost, medicína, síla, psychologie. Na jejich využití dojde v různých předem určených situacích. Nedá se říci, že by strategie rozdělování bodů neměla na vlastní průběh hry žádný vliv. Pokud se například nedostanete přes překážku, protože nedokážete otevřít dveře do nějaké místnosti příslušným vercajkem, budete se muset dál „prokecat“. Musíte mít však dostatečnou vyřídilku. V jiných situacích dojde zase ke zkoušce jiných dovedností. Vždy platí, že průběh hry a zážitek z ní je částečně ovlivněn, ale jen v mezích efektní variace. Samozřejmě nejde o RPG v pravém slova smyslu. Hra je v podstatě koridorová s a i rozhodnutí, která hra vzápětí označí za zásadní pro další průběh, ho ve skutečnosti ovlivní jen dílčím způsobem (tohle tvrzení je založeno na zběžném průzkumu).
Ke snadnosti postupu přispívá i velkorysý systém ukládání, který zde musím zmínit. Hráči, kteří jsou zvyklí za každým rohem mačkat quicksave, tady budou uspokojeni automaticky. Ještě jsem nezažil, aby hra ukládala tak často – po každém rozhovoru, po každém rébusu. Pokud náhodou hráč selže, vrátí ho to vždy o opravdu malý kousek zpátky. Časem jsem však pochopil, že tento systém má i svoji druhou minci – nelze se opravovat. Pokud například učiníte některé ze „zásadních rozhodnutí“, většinou následuje autosave po kterém se nelze vrátit. Za svá rozhodnutí tak musí hráč chtě nechtě převzít zodpovědnost, a tím je jim dodáno trochu více na váze.
Hrou jde tedy procházet poměrně snadno a žánrový mišmaš může působit polovičatě. V takovém případě lze oprávněně očekávat dobrý příběh, kvalitní dialogy a správnou lovecraftovskou atmosféru. A tady si myslím, že hra obstojí. Dialogy jistě nejsou shakespearovské. Někdy možná dokonce vzbudí úsměv svojí naivností, ale jak říká Stephen King, ani Lovecraft nebyl mistr dialogů, a i Lovecraftovy povídky dnes působí místy naivně. Přimhouřil bych oko, hry obecně zatím nemají zas tak dobré scénáristické zázemí. I když je CoC docela ukecaná, tvůrci to s dialogy nepřehnali, takže nutkání přeskakovat se nedostaví. Hře se totiž daří vtáhnout do děje a udržet tempo, které nutí hráče postupovat dopředu a zjistit víc. A dějem je hra napěchovaná. Pro našince je příjemným bonusem kompletní překlad celé hry do češtiny, která je poměrně kvalitní a hře hodně pomáhá.
Hlavně si však myslím, že tvůrcům se podařilo poetiku i atmosféru literární předlohy adaptovat úspěšně. Jak už bylo řečeno, ani původní povídka dnes už není žádným nervy drásajícím zážitkem, je však specifická svojí náladou. CoC tuto náladu postihuje a věrně mixuje nejisté vyhlížení neznámé hrůzy, fantasmagorické obrazy/vize a strach ze šílenství. V příběhu totiž hraje příčetnost hlavní postavy svoji roli a stejně jako u Lovecrafta zůstává nejisté, co je skutečné a co je pouhým důsledkem šířícího se šílenství. Děsivost události je jenom jednou částí jejího významu. Dlouho máme k dispozici pouze indicie a když už dojde na děs, začneme pochybovat o vlastní příčetnosti. To je Lovecraft.
Grafická stránka hry není nijak oslnivá, ale k udržení hutné atmosféry bohatě stačí a určitě nijak neurazí. Co považuji za opravdu nepovedené jsou jen animace postav, zejména jejich mimika při mluvení působí hodně toporně a nepřirozeně.
Mám-li to shrnout do závěrečné moudrosti, pak musím říci, že multižánrová CoC není pro náročné hráče a hra sama o sobě není v souhrnu žádným velkolepým herním počinem. Ti, co však budou od hry očekávat především pohodlný atmosférický výlet do světa kultu Cthulhu, které bude přes své žánrové zařazení rychle odsýpat, můžou být spokojeni.
