Call of Cthulhu: Dark Corners of the Earth

Příběh dnešní hry vzato hodně nadneseně začal již před více než sto lety, kdy se v malé americké vesničce narodil literárně talentovaný Howard Philips Lovecraft. Smrt nejbližších členů rodiny poznamenala jeho život natolik, že se uzavřel do sebe a začal psát. Pochopitelně ne žádné vtipné a rozsáhlé romány, jeho tvorba je bez výjimky soustředěna mezi horory, jichž vyprodukoval vcelku uctihodné množství.

Možná vám přijde podivné, proč se na úvodu recenze k nedávno vydané adventuře zmiňuji o osobnosti již dávno mrtvého spisovatele. Není to však pochopitelně zcela neopodstatněné, o čemž už ostatně také napovídá fakt, že jak dnešní hra tak i díla H.P.Lovercrafta jsou prosycena krví, mrtvými zombíky a spoustou temných zákoutí. Nebudu vás již tedy déle napínat – příběh ke Call of Cthulhu ve skutečnosti pochází právě z pera Lovercrafta, přesněji jeho stejnojmenného románu.

Vítejte v Innsmouthu
Již pouze tato informace může všechny pochybovače ujistit v tom, že Call of Cthulhu nebude žádným tuctovým počinem s nudnou a nezáživnou dějovou linií, ba právě naopak! Samotný příběh se spolu s atmosférou řadí mezi to nejlepší, co tato hra nabídne. Na vás bude abyste se převtělili do kůže Jacka Walterse, policisty, který právě řeší jeden z nejzapeklitějších případů svého života. Ten jej zavede do podivného městečka jménem Innsmouth, kde je vše od zdejších policistů až po běžné chodce nepředstavitelně podivné. Lidé se chovají jaksi nepřirozeně a na první pohled zdravého a veselého člověka byste v těchto končinách hledali jen opravdu stěží, o čemž vás již přesvědčí několik málo minut ve hře. V těch se totiž oddálíte od ostatních členů policejního mužstva a vrhnete se takřka po hlavě do nepříjemně vyhlížejícího domu plného mrtvých těl, krví potřísněných stěn a jedné doposud žijící osoby, třímající v ruce zbraň.

Hned na úvod by se slušelo definovat nějak přesněji žánr, do nějž Call of Cthulhu vlastně spadá. Ve všech tiskových zprávách se o hře mluvilo jakožto o akční adventuře a aby byla definice správná, bylo by potřeba dodat “se stealth prvky”. V počátečních fázích hry budete absolvovat desítky rozhovorů, řešit zapeklité puzzle, otevírat sejfy. Toto poklidné tempo však následně vystřídá zběsilá akce, občas okořeněná nějakými těmi stealth prvky.

Je libo páčidlo, brokovnici či tommy gun?
Ačkoliv je akční část pouze jednou ze tří hlavních oblastí hry, dali si na ni tvůrci záležet, neodflákli zbraňový arzenál, díky čemuž se dostaneme hned k několika zajímavým typům. Všechno to začne obyčejným páčidlem v jehož těsném závěsu následuje jednoduchá pistole, puška, tommy gun či brokovnice. Střílení po všem, co se kde hne, není vždy tím nejjednodušším řešením – stínů, kam se můžete schovat, je totiž všude kolem dostatek, a tak proč nevyužít možnosti kradmého plížení? Prostřílení se zástupem nepřátel však mnohdy může být daleko zábavnější.

Někdy to může být i pěkná otrava
Akční část v Call of Cthulhu se nesoustředí pouze na střílení, daleko napínavější a mnohdy také více frustrující jsou třeba dlouhé akční sekvence, jejichž nevýhodou však je, že prostě budete nuceni je opakovat třeba i dvacetkrát, než se vám ji podaří kompletně dokončit. Abyste si dovedli podobnou situaci představit, jedná se o celý řetězec událostí, který musíte provést přesně a navíc bleskovou rychlostí – pokud takto neučiníte, čeká vás okamžitá smrt.

Jako příklad může posloužit asi jedna z mých nejoblíbenějších fází hry, kterou jsem však dělala minimálně na patnáctkrát. Cílem je proběhnout několika místnostmi, pečlivě za sebou zabednit dveře, proskočit oknem, proplížit se pod dalšími okny, jimiž prolétávají projektily, a následně přes schody a střechu utéct do skladu, kde je již relativně bezpečno. Problematičnost podobných úseků pak jde ruku v ruce s nepříliš povedenými checkpointy, což se někomu líbit může, jinému zase ne. Hru si totiž nemůžete ukládat na každém rohu dle vlastní libosti. K těmto účelům jsou ve hře vytvořena speciální místa a těch je pouze omezený počet. V případě, že jej navíc přehlédnete, máte opět o příležitost k uložení méně.

Plížení takřka na denním pořádku
Jedině dobrou zprávou pak je, že se autoři nedali strhnout a nevytvořili z Call of Cthulhu žádnou krvavou řežbu, kde by k dokončení celé hry bylo třeba celého skladu munice. Akční a adventurní scény budou střídat ty, v nichž bude za potřebí přikrčit se, dýchat jen opravdu potichu a v tomto stavu se několik předlouhých sekund plížit potřebnými místy s obavou v očích. Kdyby vás totiž ten shrbený pán, pohybující se rychlostí sedmdesátníka, spatřil, rozhodně by vás pouze přátelsky nepozdravil – daleko pravděpodobněji by s vámi učinil rychlý proces a o to pochopitelně žádný správný hráč nestojí. Vedle průtahů to mimo jiné znamená nutnost opakovat danou sekvenci od začátku.

Atmosféra na výbornou
Jestli se tvůrcům v souvislosti s Call of Cthulhu něco povedlo, pak je to právě atmosféra, která vás bude celou hrou provázet – hrát při mdlém světle a ještě navíc v noci, kdy vám do oken bude bušit déšť se v žádném případě nedoporučuje, pokud snad nejste vybaveni opravdu dobrými nervy. Vedle občasných nepříliš chutných scén se setkáme rovněž s chvílemi, kdy se před vámi zcela nečekaně rozbije okno, objeví polomrtvý člověk či třeba pouze shrbený stařík. Na odvaze vám pak rozhodně nepřidají ani momenty, kdy budete osamoceni prozkoumávat útroby sklepa, procházet dlouhou chodbou, kde nenarazíte po dlouhý čas ani na živáčka. Nejen vy, ale také váš hrdina nemá zrovna nejsilnější žaludek, o čemž se ostatně můžete na vlastní kůži přesvědčit, podíváte-li se jeho očima z nějaké ohromné výšky nebo na něco opravdu nepříjemného, nechutného a co možná nejkrvavějšího. Zkoušet podobnou věc příliš často se ale rozhodně nedoporučuje, duševní zdraví našeho hrdiny by totiž mohlo přijít k opravdu citelné újmě.

Ačkoliv je Call of Cthulhu prezentován jakožto akční adventura, milovníci akčních her, kteří se v řešení adventuristických úkonů příliš nevyžívají, by si od ní měli raději držet odstup. Minimálně první polovinu hry totiž absolvujete pouze neustálým sbíráním med-kitů, nábojnic a první skutečná zbraň na sebe nechá opravdu pěkně dlouho čekat, což mě osobně na hře vadilo asi nejvíce. Jakožto příznivec spíše akčních her pro mě byl onen ryze adventuristický začátek s pouhými akčními náznaky opravdovým utrpením. Vytknout pak je třeba obtížnou manipulovatelnost s předměty. Jako příklad může posloužit častá nutnost uzavírat za sebou dveře malou zástrčkou na horní straně. To vše v obrovském spěchu, kdy je každá vteřina drahá. Rozhodně si tedy dovedete představit jak vás dokáže rozhodit, když jedinou možností, kterak zástrčku zarazit, je přijít přímo ke dveřím, podívat se nahoru, tak abyste viděli prakticky jenom ji a následně zmáčknou akční tlačítko.

Grafika se příliš nepovedla
Ačkoliv se na jednu stranu autorům podařilo skvěle smísit několik žánrů dohromady, celou jejich práci docela drastickým způsobem sráží grafická stránka, nad níž by se oči hráče rozplývaly možná před nějakými 10ti lety. Dnes, v době Half-Life 2, Doom 3 či TES: Oblivionu vyvolá spíše znechucení či smutek. Vedle toho však také ve vývojářském slovníku autorů chyběla natolik podstatná věc jako „interakce s prostředím“ – jinak si totiž v současnosti, kdy si prakticky v každé hře mohu pohnout s židlí či bednou dle vlastní libosti, nedovedu představit, jak mohl výsledek dopadnout tak, jak dopadl.

Resumé
Soudě podle předešléhpo odstavce byste mohli snadno dojít k názoru, že testování Call of Cthulhu bylo opravdovým utrpením, na které se ještě navíc nedalo koukat – ale není tomu tak. Celkově mohla být technická stránka hry podstatně zdařilejší, i přes to je tato Call of Cthulhu dobře navrženou hrou s umně smíšeným trojlístkem žánrů – stealth, adventura a akce. Upřít pak autorům rozhodně nelze skvěle vypracovanou atmosféru, kdy vám již pouze jediný pohled do tváře kteréhokoliv z nepříjemných obyvatel Innsmoutu vžene strach do tváře. A to ani nemluvím o leckdy pořádně napínavých momentech, kdy se ve vás bude mísit strach s napětím. Celkových 75% si myslím hra zaslouží v každém případě.