Brothers in Arms to vždycky měli tak trošku těžké. Vyšli v době, kdy hodně akční a arkádové Call of Duty, respektive jeho druhý díl, bylo na vrcholu popularity. Druhá světová válka tehdy byla ve hrách hodně in, to ne že ne, ale většina hráčů tehdy měla vkus nastaven někde jinde. BiA byla hrou postavenou na taktice, na důsledném plánování a pomalém přesunu jednotek, na zkoumání terénu a možných taktik. To ovšem neznamená, že by její předchozí díly byly špatné. To v žádném případě! Jen prostě neoslovily tolik hráčů a ano, nemalé či dokonce zásadní slovo v konečné bitvě popularity měl multiplayer, který je v Call of Duty, ať si říká kdo chce co chce, prostě maximálně zábavný a skvěle hratelný. Ale nenechme se zmást. On úspěch CoD série je zkrátka fenomenální a v jeho stínu se muselo schovat spousta skvělých a jinak dobře se prodávajících her. Ale nechme si ódy na Call of Duty do recenze World of War a pojďme radši zpět k Brothers in Arms. Jaké jsou hlavní otázky dnešní recenze? Dokáže BiA:HH zaujmout široké hráčské publikum nebo je určeno jen úzké cílové skupině? Najdou si v něm svoje jak hráči holdující taktice, tak ti, kteří se rádi vrhají do soubojů proti přesile hlava nehlava?
Vždy, když začínám hrát nějakou hru, musím si položit otázku: “tak jak se mě autoři budou snažit zaujmout tentokrát?” Ač se to nemusí zdát, dobře udělaný úvod je nesmírně důležitý. A může být rychlý, kdy jste okamžitě a bez varování vtaženi do hry nebo naopak pomalý, kdy jste postupně seznamováni s atmosférou a hra se vám tak více dostane pod kůži. Samozřejmě, že druhý způsob je značně náročnější a dá vývojářům i více práce. GearBox Software zvolili ten druhý způsob a musím říct, že se jim to povedlo zatraceně dobře. Už si ani nepamatuji, kdy jsem tak snadno, nenásilně a přitom citově silně vklouzl do hraní a měl pocit, že jsem tam a doslova žiji s ostatními postavami. Na úplný začátek jste seznámeni s dějem předchozích dílů, poté následuje velmi dobře zapracovaný tutorial, který je ovšem možné bez problémů přeskočit. Konec samotného úvodu má překvapivé vyvrcholení a vy se v ději a hraní vracíte do doby před několika dny a samotná hra konečně začíná.
Tedy skoro začíná. Následuje velmi dlouhá animace, kdy se v jednom dlouhém záběru bez střihu kamera přesouvá z jedné postavy vaší jednotky na druhou. Vše je zpracováno velmi profesionálně a i kdyby se podobná scéna objevila ve filmu, neměl by se režisér vůbec za co stydět. Podobných okamžiků, tedy velmi povedených a emotivních animací, se ve hře dočkáte několika. Příklad za všechny: celá jednotka postupuje pomalu vodou, kterou mají vojáci až skoro k ramenům. Není tedy možné jít příliš rychle, natož utíkat. Z protějšího břehu se vyrojí skupina skopčáků a začnou spojence bez milosti masakrovat. Všechno pozorujeme kamerou, která je jakoby mezi spojeneckými vojáky, spousta z nich schytá kulku, krev stříká všude kolem, není nouze ani o nějakou tu letící končetinu. Celá scéna končí za tónů tklivé hudby, kdy se ke dnu v chuchvalci krve snáší již nehybná a kulkami znetvořená těla našich spolubojovníků. Možná to celé takto popsané zní nadmíru klišovitě, ale světe div se, ono to kupodivu funguje bezvadně. Tedy, že máte pocit, že opravdu jste s ostatními na bojišti, vnímáte jejich vtípky, postrkovaní a špičkování.
Z popisu výše jste již jistě poznali, že způsob vyprávění příběhu, považuji za velmi zdařilý. Autoři vám v podstatě nedají odpočinout a snaží se vás zatáhnout do děje jak to jen jde a daří se jim to. Vše je uděláno tak, že úvodní animace předcházející bitvě či bojové akci, do ní přechází v podstatě bez přerušení. Stejně tak po skončení bojů celá scéna plynule přejde do další ingame animace, která pozvolna posune příběh zase o kousek vpřed a animace končí okamžitým přechodem do další akce. Je to zajímavé, že tímto jednoduchým trikem máte po chvilce pocit, jakoby jste sami účinkovali v nějakém filmu, který můžete alespoň z části sami ovlivnit. Atmosféra je přitom úplně jiná, než jakou si ji pamatuji třeba ze čtvrtého dílu Call of Duty a rovnou musím říct, že v Brothers in Arms ji považuji za zdařilejší.
To bychom měli něco málo slov k celkovému pojetí hry a je čas se zaměřit na herní stránku. Pokud vás jímá obava, že v BiA si moc nezastřílíte a budete jen šibovat jednotku vojáků po mapě, musím vás dopředu uklidnit. Vývojáři dvě herní složky, tedy akční a taktickou zkombinovali poměrně úspěšně k sobě a hlavně vám dávají celkem jasně na výběr, jakým směrem se vydat. Pokud jste ovšem taktici a těšíte se na hutné strategické orgie, musím rovnou říct, že převládající složkou, tedy tou na kterou je kladen důraz, a kterou se vám především podaří zvítězit nad záplavami nepřátel, je právě složka akční. Ve většině případů máte k dispozici dvě skupiny vojáků, které můžete samostatně ovládat. Tedy určujete jim pozice, odkud mají útočit, kdy a kam se mají přesunout, kdy mají zahájit útok a jakými zbraněmi mají na nepřátele útočit. Čím lépe se vám podaří jednotky korigovat, tím snazší budete mít samotný postup hrou. Okamžitě zapomeňte na to, že byste se střemhlav vrhli s celou jednotkou i proti několika málo opevněným vojákům. To co by vám třeba v Call of Duty bez problému prošlo a naopak je to čistou součástí hry, zde se rovná jasné sebevraždě. V celém BiA až na výjimky platí, vždy je lepší taktizovat. Vždy je efektivnější zamyslet se nad prostředím a strukturou území a vymyslet nějaký plán, jak se náckům dostat na kobylku, než volit cestu brutální síly.
Možná vám teď zatrnulo při představě, že budete muset složitě vymýšlet krkolomné taktické postupy, jak se těžce probojovat přes cizí území. Ne nebojte, stále platí, že větší důraz je kladen na složku akční. Většinou máte okamžitě představu, jakým způsobem by bylo nejlepší se k nepřátelům dostat a nadobro se jich zbavit. I když se na druhou stranu našlo pár míst, kde byli protivníci tak šikovně schováni a tak chytře se kryli, že nebylo snadné se k nim probojovat bez značných ztrát ve vlastních řadách. Postupem času ale budete přicházet na další taktické vychytávky, které jsou sice velmi jednoduché, ale zkrátka vás z počátku ani nenapadnou. To třeba, když jsem narazil na dobře opevněnou jednotku v jednom z větších tunelů. Náckové jen sem tam vystrčili nos, velmi dobře se kryli a bylo hodně těžké je rozumně dostat. Nenechali se vystrnadit, granáty nepomohly a přestřelka zabírala již několik minut bez výsledku, poslední tři nepřátelé se zkrátka pořád drželi. Řešení bylo nakonec velmi jednoduché, jak už to tak bývá. Stačilo jednu jednotku poslat k protějšímu výklenku. Protivníci to nevydrželi a protože po jednotce začali střílet, odkryli se víc, než bylo pro jejich zdraví prospěšné. Druhá jednotka v čele se mnou tak konečně našla pohodlné terče pro naše chtivé kulky.
Při podobných hrátkách se budete bavit přímo královsky. Buď budete více taktizovat a posunovat své muže bojištěm jako šachové figurky nebo prostě můžete vzít moc do svých rukou a ujmout se krvavých jatek sami. Pak v podstatě stačí, když jednotky pošlete za první solidní překážku, necháte je ostřelovat vzdálené protivníky, sami se někde pěkně usádlíte a postupně vystřílíte všechno, co proti vám bojuje. Ano, v podstatě i takto by se hra dala dohrát, ale byla by to škoda a myslím, že by vás i velmi rychle přestala bavit. Ostatně, to se dostáváme k negativnějším částem hry. Po nějaké době hratelnost začne trošku skomírat a už to není ono. V podstatě totiž děláte pořád to stejné. Přijdete na nové území, narazíte na jednotku hitlerových poskoků, která vás někde schovaná ostřeluje a vy se je snažíte zabít. A tak pořád dokola, podobná, a v podstatě nachlup stejná náplň, představuje většinu misí ve hře. Nepotěší ani občas haprující umělá inteligence. Některé chyby v ní jde považovat za celkem zásadní. To třeba, když se schováváte za zídkou a snažíte se nepozorovaně proplížit do vhodné palebné pozice, protože pár desítek metrů od vás je hlídka. Dáte vojákům rozkaz přesunout se podél zídky, ale ti místo toho, aby se u ní pěkně plížili a zůstali skrytí zrakům nepřátel, zídku přeskočí, vystaví se jim tak na obdiv, uběhnout určených pět metrů, znovu zídku přeskočí a konečně se schovají. Pokud si toho nikdo nevšimne, jen vás zamrazí a je to ještě v pohodě. Horší je, a stalo se mi to několikrát, když jste takto schovaní v ostré palbě, dáte vojákům příkaz posunout se na konec zídky a oni ji přeskočí a vystaví se tak nechráněni kulkám. Tyto situace nejsou pravidlem, ale ve hře jsem na ně, a jim podobné, narazil několikrát.
Je pravdou, že vývojáři se snažili seč mohli, aby mezi popsané klasické mise namixovali i něco jiného. Dočkáte se tak úrovní, kde sami bez mužů čistíte budovy od nácků, kouzlíte sniperkou schovaní vysoko na střeše, pronásledujete svého přítele, který před vámi utíká a vy netušíte proč, musíte se probít přes německé hlídky vyzbrojeni jen revolverem atd. I přes to se ovšem pocit stereotypu dostaví a ke konci hry si budete říkat, ach jo, už zase skopčáci schovaní v zákopech, my na druhé straně, no tak teda do nich, ať už to mám za sebou. Některé dodatkové mise mi pak přišly vyloženě špatné. Teď mluvím o levelu, kde zasednete do tanku a likvidujete protivníky hezky těžkotonážně. Tedy pozor, ne že by to bylo špatné po stránce herní, budete se u toho bavit náramně. Jenže to absolvujete jako úplně jiná osoba, hra vám jen suše oznámí, teď jsi někdo jiný a snaž se. To mi přišlo jako vyloženě rána pod pás, právě kvůli tomu, jak má celá hra až vysloveně filmové pojetí a snažila se vás, a to prosím úspěšně, citově spojit s hlavní postavou.
Pojďme si něco říci i k ovládání postavy. Do hry je integrován jeden zásadní prvek a sice krytí a vykukování za překážkami, rohy budov, zídek atp. Tímto jste pevně s překážkou spojení, můžete se zpoza ní výrazně naklánět, mířit a především střílet. Míření má několik fází, které jsou jasně definované zaměřovacím křížem. Při finální fázi se v podstatě trefíte přesně na místo kam máte zamířeno, tedy nehrozí žádný rozptyl střelby. Při použití vhodné zbraně, třeba puška Kar98 je pro to vynikající, se tak jeden výstřel rovná jeden mrtvý skopčák. Prvek krytí je zásadní, protože jakmile toto neděláte, jste pro nepřátele velmi snadným soustem. Stačí dvě kulky, v tom lepším případě, a je po vás. Na druhou stranu, jakmile se kryjete, jste téměř nesmrtelní. Pokud dostanete zásah, zčervená vám celá obrazovka. Pokud se okamžitě schováte, máte v podstatě 100% jistotu přežití. Na tento způsob boje si velmi rychle zvyknete a budete ho využívat v hojné míře. Na nepřátele vám většinou bude stačit jedna přesná kulka, ale to stejné platí v podstatě i pro vás. Stačí, pokud se bez rozmyslu vrhnete na pouhé dva nepřátele, třeba při procházení budov, a budete mít co dělat, aby jste se štěstím přežili.
Hra samotná je velmi krvavá. Autoři si nebrali servítky, takže není nouze třeba o detail na vyteklé vnitřnosti u snipera, kterého shodíte z ochozu. Stříkající proudy krve a ustřelené končetiny jsou pak na denním pořádku. Samotnou kapitolu pak tvoří zpomalené záběry. To když se vám podaří zvláště solidní zásah, celá hra se zpomalí, kamera najede na detail zasažené postavy a následuje vyvrcholení v podobě mocného proudu stříkající krve. Těchto momentek se nedočkáte zase tak často, pokud se vám podaří v rychlém sledu třeba tři hezké headshoty, animace bude jen u toho prvního. Hra dokáže navodit i slušný pocit strachu. Atmosféra v misi odehrávající se v nemocnici je silně psychedelická, až jsem čekal, že se na mě každou chvilku snad začnou vrhat i nějaká zmutovaná monstra.
Graficky hra vypadá úžasně. Pochopitelně, v dnešní době, kdy se proháníme po tropických ostrovech v úchvatné grafice, nám může připadat již trochu nedostačující. Taky si vzpomínáte na dobu před dvěma roky, kdy se ze hry objevily první obrázky a skoro nikdo nevěřil, že by to ve finále mohlo vypadat takhle dobře? No vidíte, Crysis tohle všechno změnil a dnes už nebude nad grafikou BiA nadšeně vzdychat skoro nikdo. I když takový deštivý level, to je opravdu paráda. To ovšem neznamená, že by grafika měla nějaké nedostatky. Zkrátka patří k tomu standardnímu, co jsme zvyklí na našich monitorech již několik měsíců běžně vídat. Hra je poměrně dobře vyladěna a na maximální nastavení, které umožňuje, při rozlišení 1440×900 se počet snímků pohyboval kolem hranice 50-80 za vteřinu. Ve spíše výjimečných případech pak tato hodnota klesala ke 30 snímkům za vteřinu, přičemž ji nikdy nepodkročila a hra tak zůstala po celou dobu plynulou. To vše na sestavě s Intel Quad 6600, GeForce 8800GTX-786 a 4GB RAM. Hra dokáže využívat síly všech čtyřech jader procesoru, které dokáže vytížit na cca 70% a z operační paměti si ukousne téměř 1GB.
I když je textu výše napsáno habaděj, je čas přece jen jednoduše zodpovědět položené otázky. Brothers in Arms: Hell´s Highway je skvěle udělanou hrou s filmovým nádechem, která dokáže zaujmout široké hráčské publikum. Své si v něm najdou i taktice holdující hráči, ale měli by ji brát spíš jako zpestřující doplněk k akčnějšímu pojetí hry. Pokud se rádi vrháte do skupinek nepřátel hlava nehlava, však ono to nějak vždycky dopadne, dnes recenzovaný titul pro vás není určen. I když se hra nevyhnula některým chybám, jako je třeba občas zlobící umělá inteligence a mírnému stereotypu, z v podstatě stále stejné náplně misí, je celkově velmi zábavná a hraje se více než dobře. Máme teď před sebou na hry neskutečně bohaté dva měsíce. Berte tedy Brothers in Arms jako velmi chutný předkrm, který vás určitě příjemně namlsá na blížící se hostinu. Hodnocení 85%
