Black Buccaneer

Třetí díl uzavírající trilogii Pirátů z Karibiku klepe na vrata kin a pro ziskuchtivé obchodníky – i z branže počítačových her – to je poslední šance, kterak jednoduše přijít k penězům, a to i bez patřičné licence, podle níž však i Disney vytvořil vlastní titul (recenze již brzy). Zkrátka stačí přijít s historkou plnou pirátů, pokladů a všelijakých monster, pořádně to zpropagovat na obalu, uplatit hrstku recenzentů – a hle, na pultech už nic nezbývá. Na podobnou strategii vsadila třeba nedávná Tortuga: Two Treasures, v minulosti pak četné námořní tituly od ruského studia Akella, jichž se především po úspěchu Pirátů z Karibiku vytvořila vskutku dlouhá řada. Všechny tyto hry v jednom celku kombinovaly boje lodí na širém moři (povětšinou s přispěním tehdejších mocností) se suchozemskou částí, která v naprosté většině případů končila katastrofálně. Black Bucaneer jde ale poněkud jinou cestou: nabízí právě jen dobrodružství na souši. Pokud bychom měli věřit zahraničním recenzím, jež se díky několikaměsíčnímu předstihu vydání americké verze již nějakou dobu povalují všude možně, příliš pozitivně bychom naladěni být nemohli. Podle nich je totiž Black Bucaneer škvár. Přesto jsme k němu přistoupili bez předsudků a s vědomím, že jedině ortel GameParku může být rozhodující.

Úvodní intro se věru ničemu ze spektakulárního pojetí Pirátů z Karibiku nemůže rovnat. Autoři evidentně předvídali katastrofu v případě, že by se pustili do čehokoliv renderovaného, a pokud by využili dosti strašný in-game engine, dopadlo by to nejspíše ještě mnohem hůře. Výsledkem tak je naprosto minimalistické představení několika průměrných kreseb, nastiňujících základní pilíře příběhu. Kupodivu tu jde především o námořníky a piráty (linie mezi oběma světy se tu příliš neřeší a ačkoliv se mluví o obyčejných mořeplavcích, vypadají jako krvelační piráti – asi tak), jimž vytanula nová hrozba. Jakási zombie-démonská valkýra (prostě si představte libovolně podivné monstrum navlečené v latexu – stejně ho uvidíte jen na obrázcích, tedy pokud se neprokoušete až na konec hry, kde by vás očekával souboj s ním) láká po vzoru homérovských sirén námořníky k souostroví, které ovládá svými temnými silami. Jistě nemusíme připomínat, že zde je nejen obere o veškeré dosud nashromážděné poklady, ale navíc nemilosrdně naloží i s jejich životy. Podobně se nechal napálit i hlavní hrdina hry Francis Drake, který kupodivu na své ztroskotalé bárce přijel nejspíš zcela sám, každopádně se však nechce vzdát jen tak bez boje.

Malebné ostrůvky kdesi v Karibiku by bylo jistě krásné prozkoumávat, ovšem váš manévrovací prostor je zúžen v naprosto lineární linku bez možnosti zběhnout z cesty. Brzy se stejně vrhnete do jakýchsi komplexů až příliš násilně zabudovaných do skal, kde vás sice čekají trochu větší místnosti, ovšem i tak hodně rychle zjistíte, co se po vás chce. Black Buccaneer je sice námětově spřízněn s Piráty z Karibiku, ale herní polohou mnohem více připomíná starou dobrou Laru Croft v Tomb Raiderovi, případně jejího následovníka, Prince z Persie. Snaží se být podobně cool, ale nedaří se mu to v žádné z oblastí. Tolik by nám nevadilo, že si k Francisovi nevytvoříte tak hluboký vztah, jako ke zmíněným dvěma, protože prakticky vůbec nemluví a nemá v kapse žádné husté komentáře, ani nevypadá kdovíjak. Mnohem horší nicméně je, že tvůrci si sice předsevzali bohulibý záměr napodobit kaskádovitou hratelnost těchto vzorů, ale v realizace selhávají každým coulem.

Úrovně jsou neuvěřitelně špatně vystavěné – znásilňování herního designu je zde patrné na každičké, hloupě umístěné platformě. Tam, kde v novodobé trilogii Prince of Persia dávalo vše smysl, tady si nezbývá než až příliš často poklepávat na čelo s myšlenkou, co je tohle za hrůzu. První jednoduché momenty by se ještě daly pochopit v rámci tutorialové fáze, kdy je zapotřebí vysvětlit ovládání. Ale i poté, co se tak stane, hra pokračuje v předkládání zcela samoúčelných předmětů, na něž je nutné vyskočit, případně je přeskočit – a dostat se tak o kousek dál. Jednoduché rozvržení prvků v úrovní však ústí v nepříjemný efekt, že vejdete do místnosti a už dopředu víte, že se před vámi otevře prostor s průhledným způsobem vytyčenými plošinkami, které stačí zdolat a jde se dále. Jakoukoliv výzvu byste v Black Buccaneerovi hledali marně.

Ona by to možná na nějakou dobu byla i zábava, jenže to by tu už přes deset let nesměl být Tomb Raider, který vše, a spolu s ním mnoho dalších titulů, zvládl s mnohem větší grácií. Na rozdíl od Lary Croft neumí Francis Drake prakticky nic jiného než obyčejně skákat. A samozřejmě ručkovat, jenže abyste se k něčemu takovému vůbec dostali, musely by být levely o několik řádů sofistikovanější. Takhle skutečně jen čas od času stisknete mezerník, abyste se dostali z jedné plošiny na druhou. Hrdina to navíc činí značně nepřirozeně. Tam, kde čekáte že skok sotva zvládne a konečky prstů se chytí za okraj, dokáže podivě přistát na obě nohy vprostřed kvádru. Neradno si však na takovéto, bezmála supermanské schopnosti zvykat, jelikož na místech, kde autorům došlo, že je hra až příliš jednoduchá, se rozhodli pro hodně levné zkomplikování. Francisovy skoky jsou tím pádem hodně nevyrovnané – někdy je zvládne bravurně, jindy nepochopitelně skončí v propasti. Nejde však o příliš velkou tragédii, hra se sama ukládá na checkpointech, které se ovšem smažou s jejím skončením. Proto jsou na vybraných místech svého druhu savovací stanice, kde však za důležitou službu musíte zaplatit dušemi, které vypadávají z nepřátel.

Ach, my se ještě nezmínili o bojích. Nejspíš proto, že jsou ještě o něco tristnější než poskakovací část. Inu, ale vynechat je nelze, jelikož jsou bohužel nedílnou součástí hry. Francis tedy čas od času narazí na entity podivných druhů, z nichž jasně rozeznatelné jsou snad jen opice a démoničtí piráti. Postavíte se proti nim buď s obyčejným mečem a pistolí, jejichž účinky lze kombinovat, byť střelná zbraň je z důvodu pomalého nabíjení prakticky zbytečná. Časem se dostanete k vychytanému amuletu, který z Francise na omezený čas udělá pravého Black Buccaneera. V této formě máte mnohem větší sílu a dva meče. Jenže nepřátel je obvykle tak málo, že je transformace v tohoto bájného hrdinu lehce přebytečná. Aby toho náhodou nebylo málo, dovolí vám autoři si na zvláštních místech vyvolat vlastního zombie-pomocníka. Ještě dodejme, že ideálně byste měli bojovat s pomocí postupně odemykaných kombo úderů – nakonec ale stačí drtit jediné tlačítko myši, jež všechno vyřeší.

Graficky působí Black Buccaneer beznadějně zastarale. Jistým dokladem neflexibility enginu je i fakt, že si lze navolit pouze rozlišení, nikoliv však úroveň detailů. Představte si tedy několik let starou akční adventuru, a budete mít poměrně přesný obrázek. Přesto ale grafici na hře odvedli možná největší kus práce. Ačkoliv neměli pořádnou technologii, dokázali určitá místa vykreslit s jistou dávkou estetické atmosféry. Tím se ale bude zabývat málokdo – většina hráčů totiž Black Buccaneera odvrhne maximálně po hodině hraní, kdy zjistí, že se vše beznadějně opakuje, aniž by se blýskalo na lepší časy. 40%.