Battle for the Pacific

Slovenský vývojářský tým Cauldron poslední dobou chrlí hry jako na běžícím páse. Ostatně stačí pohlédnout jen pár týdnů do minulosti a v paměti vám jistě vyvstane Soldier of Fortune: Payback (recenze), trochu špatně propagovaný datadisk k úspěšné akční hře z dřívějška a upřímně řečeno, od následovníka klasiky tak zvučného jména jsme čekali trochu více. Možná proto jsem přistupovala k History Channel: Battle for the Pacific trochu skepticky – a nejspíše se mi i poměrně nízká očekávání vyplatila.

Opět na bojiště 2.světové

Battle for the Pacific totiž skutečně nebude předvánočním trhákem s milionem prodaných kusů v rekordním čase, zato ale přichází s několika plusy co se porovnání s SoF: Pay Back týče. Za prvé je to příběh, což ale pramení z opětovného ždímání tématiky 2. světové války. Pro tentokráte si ale autoři vybrali poměrně atraktivní námět. Na tak trochu vedlejší koleji vedle evropských bojišť, kam se upíraly oči celého světa, probíhala válka mezi USA a Japonskem o ovládnutí Tichého oceánu. Prvotní převaha Japonského vojska vzala v pozdějších fázích války zcela opačného obratu a na vás bude postavit se na stranu americkou a pokusit zase dobytá japonská území (především ostrovy v Tichém oceáně) získat zpátky na svou stranu. To znamená mimo jiné krvavý souboj o Filipíny, Iwo Jimu a mnoho dalších. Jako výrazné plus bych hře rozhodně připočítala dokument, který nahrazuje spojovací filmečky. V černobílých dobových záběrech můžete sledovat, jak akce, do níž se aktuálně pouštíte, vypadala před mnoha a mnoha lety.

  

Součástí elitního týmu

Základem všeho je skupinka čtyř amerických vojáků a jeden z nich je pochopitelně také vaše maličkost. Překvapivě se nenacházíte na velitelském postu, nýbrž jste jen řadovým členem fungujícího týmu, který musí poslouchat rozkazy svého nadřízeného. Ty ostatně souvisí s jednotlivými úkoly, které vám budou v průběhu kampaně zadávány. Jsou poměrně různorodé a ve většině případů se neskutečně rychle střídají (splnění jednoho zabere třeba i méně než 4 minuty) a tak jste neustále převelování, musíte se adaptovat na nové situace a stavět novým problémům. To ale není vždy dobrým řešením. Poté co mě kupříkladu poslali krýt radistu, jež měl za úkol poslat zprávu Američanům, popoběhla jsem pár desítek metrů, zabila osm nepřátel a bylo hotovo a já se zkrátka neubránila pocitu „a to je vše"? Co se dalších problematik týče, budete stavěni před úkol spočívající v zničení japonských skladů, děl, taktéž budete mít na starost defusování min či obranu letiště.

Většina výše popsaných úkolů přináší ještě jedno negativum – v mnoha levelech projdete jednou a tou samou cestou třeba i třikrát. Nejprve totiž poběžíte ze startu na letiště, abyste se vrátili do džungle pro posily a opět se vydali směrem k hangáru.

  

Na tom by nebylo nic až tak podivného, kdyby cesty nevypadaly v mnoha levelech velice podobně (ostatně s jejich vizáží si autoři zrovna moc nepohráli) a navíc nebyly zcela lineární. A když říkám lineární, myslím tím na 99,9% a ona zbylá desetina procenta znamená, že je vám dovoleno dělat několik úkroků vpravo a vlevo do rozsahu hlavní cesty, po které zrovna pochodujete. Jinak jste ale zcela svázáni scénářem, který autoři načrtli. Po špatném odbočení se dočkáte okamžitého ukončení mise. Poté, co se jen o pár metrů opozdíte za velícím důstojníkem, čeká vás pro změnu zase okamžitého ukončení mise a pokud byste snad chtěli vstoupit někde do přírody mimo cestu, hra vás tam prostě nepustí – jak jednoduché.

Inteligentní AI?

Dalším slabším článkem hry je inteligence protivníků a spolubojovníků. První podivnost spočívá v tom, že trojice vojáků putujících společně s vámi je prostě nesmrtelná – pokud snad není jejich smrt zapsaná přímo v herním scénáři a nejedná se o část příběhu – i tak je ale okamžitě nahrazena jiným. Vaši protivníci se neumí ani trochu krýt, prostě se jen hloupě skrčí za bednu, která jim šahá jen něco málo přes kolena, ale chovají se, jako by byli zcela neviditelní. Zabít je tedy nebude vůbec těžké a to třeba i v případě, kdy vběhnete do skupinky ozbrojených nepřátel. Nejednou jsem se také setkala s tím, že po mě stříleli dříve, než jsem vystrčila významnější část těla zpoza opravdové skrýše. Korunu tomu všemu nasadil až moment, kdy jsem postřílela protivníky a vyhodila do vzduchu nepřátelská děla, abych se vrátila zpátky k týmu. To jsem nalezla jednoho ze svých parťáků jak stojí asi 20 cm od protivníka, který neustále přebíjí svou pušku, načež z naprosté blízkosti vpálí kulku do hlavy mého spolubojovníka. S tím to ale očividně ani nehnulo, nejen že nepadl mrtvý ani po desáté ráně, dokonce se ani neotočil, aby snad střelbu oplatil.

  

Zbraně a atmosféra 

Velkým otazníkem u většiny akcí je arzenál zbraní, s kterým se autoři také mnoho nevytáhli. Základem všeho je M1 Garand a Thomson, což je dvojice zbraní, které vyfasujete před začátkem mise. Omezený zásobník a nemožnost doplnit munici vás donutí sbírat zbraně po Japoncích, což vám propůjčí jednu další pušku a samopal – což je pořád trochu malé číslo. Situaci lehce napraví několik statických a speciálních zbraní jako je třeba ta, s níž budete sestřelovat letouny či statický samopal, s nímž budete likvidovat nepřátelské jednotky přicházející k základně po písčité pláži.

  

 

Aby nebyla recenze laděna zcela negativně, je třeba pochválit atmosféru, kterou se podařilo autorům zejména v pozdějších misích vykouzlit. Zatímco v těch úvodních spíše jen experimentovali s možnými prostředky, později se dočkáme opravdu válečného prostředí, jednotek vybíhajících ze všech stran, ostřelovačů umístěných na vysoké skále a především granátů, které vybuchují mnohdy jen několik málo centimetrů od vás. A právě v těchto situacích si budete připadat jako na opravdovém bojišti – a o to jde především.

Trochu slabší vizuální zážitek

Grafická stránka mě lehce zklamala. Hitům letošního podzimu/zimy totiž nešahá ani po kotníky – ostatně při porovnání s takovým Call of Duty 4 nebo Crysis by hra nedopadla zrovna nejlépe. To by ale nebyl až takový problém nebýt toho, že autoři přišli s malým počtem různých prostředí, motivy se neustále opakují a vy tak máte v mnoha misích pocit, jako byste dobývali stále stejný prales. Zrovna realistická mi nepřišla ani možnost proběhnout skrz kmeny většiny stromů, čehož se velice často dopouští zejména vaši parťáci.

  

Závěr

Nedá se říct, že by History Channel: Battle for the Pacific bylo vyloženým zklamáním. Ne až tak vysoká očekávání se potvrdila a nám se tak do rukou dostává jen lehce nadprůměrná akce, která má své světlé i tmavé momenty. Jako jednoznačné plus bych snad jen hodnotila záběry z dokumentu vyprávějící historické reálie, jež byly asi nejlépe zvolenou variantou, co se filmečků týče (alespoň v případě, že patříte k nadšeným posluchačům dějin 2. světové války). Celkově bych tedy řekla, že je hodnocení 56% odpovídající kvalitám hry.