Arcania: The Complete Tale

Titul Arcania: Gothic 4 tu s námi je již téměř tři roky. Přesto se studio Nordic Games rozhodlo vydat hru na konzoli PlayStation 3 teprve nyní. Aby si hráči užili co nejvíce obsahu, kromě základní hry balík obsahuje i dodatek Arcania: Fall of Setarrif, načež bylo vše hromadně pojmenováno jako Arcania: The Complete Tale. Stojí však tento titul za koupi v případě, že se vám do něj kdysi na PC vzhledem k nerozhodným hodnocením příliš nechtělo? Vylepšili a opravili vývojáři vše, co bylo potřeba? Pojďme se na to podívat v dnešní recenzi.

Titul byl vyvíjen ve studiu Spellbound Entertainment. Naneštěstí série Gothic připadla do jeho rukou poprvé v historii, takže si nikdo nebyl tak úplně jist tím, zda noví tvůrci pochopí, proč jsme předchozí díly zbožňovali a proč patří k nejlepším RPG, jaká kdy byla vytvořena. Celé to u nich začalo sérií Airline Tycoon, kterou si však většina hráčů nevybaví tak snadno jako titul Robin Hood: The Legend of Sherwood. Následoval kupříkladu taktičtější kousek Helldorado, avšak nebylo by od věci zmínit ani sérii Desperados. Vraťme se už ale zpět ke hře Arcania: Gothic 4. Po jejím prvním vydání si hráči často stěžovali na množství bugů a nedodělků. Průměrné skóre se na druhou stranu drží stále vcelku vysoko se svými 64%. Podaří se je balíčku Arcania: The Complete Tale překonat?

Pokud byste někdy chtěli vyvíjet hru a použít do ní neoriginální příběh plný stereotypů a nepřekvapivých zápletek hodných knížky pro děti začínající se čtením, pak byste měli do studia Spellbound zavolat a zeptat se, kdo se zasloužil o děj této hry. Klasická šablona začíná vaší výpravou na drobné dobrodružství fungující jako takový menší tutoriál. Po navrácení se do rodné vesnice bohužel naleznete pouze vypálené trosky a slíbíte tomu, kdo to udělal, pomstu. Na rozdíl od Assassin’s Creedu III se však Arcania od tohoto momentu neodpíchne do o sud zajímavější dějové linie, ale začne se pouze topit a mezi její poslední výkřiky do tmy patří fráze jako „vyšší zlo”, „starodávný artefakt” či „záhadná kráska”. V případě, že si myslíte, že se tvůrci poučili a nad příběhem datadisku se rozhodli i zamyslet, nejspíše vás zklameme. Genialita rozšíření totiž tkví v tom, že byl vzat stejný úhlavní nepřítel, stejné tajemné síly a stejné prostředí, načež vše bylo dáno dohromady a jediné, co vám výsledek lehce zpříjemní, je fakt, že v něm strávíte značně méně času než v původní hře. Pokud jste tedy tento titul již nestihli dávno zavrhnout.

Hlavní hrdina zdejšímu příběhovému soukolí samozřejmě také příliš nepomáhá. Od první do poslední chvíle jde dokonce i pro hráče, který jej ovládá, o pouhého cizince, s nímž se nemá šanci nikdy ztotožnit. My chtěli slavného Geralta z Rivie. My chtěli Hawka, u něhož jsme předem věděli, že se z něj jednou stane legendární šampión Kirkwallu. My chtěli Linka, který je osobností sám pro sebe. A co jsme dostali? Sedláka, jenž se rozhodl, že si vezme do ruky hůl od otce své milenky, pobije pár krys, potřese si rukou s králem a tím zachrání celý svět. Tak to ale milí páni vývojáři nefunguje, což byste zjistili dokonce i v případě, že byste čerpali z nejprůměrnějšího RPG prodávajícího se na pultu Albertu. Dokonce i to by Arcanii: Gothic 4 příběhem a osobností hlavního hrdiny dokázalo překonat. Všechna tíha takto spočinula na zádech hratelnosti. Dokázali si tvůrci poradit alespoň s ní?

Máme být upřímní a říct vám to rovnou? Ne. Máme být ještě upřímnější? Ani trošičku. Existuje-li hra, která vás unudí k smrti už v momentě, kdy kolem sebe máte obrovské otevřené neprobádané prostředí, do něhož jste ještě ani nestihli nakouknout, pak je to tahle. Zdejší herní svět absolutně nic nenabízí. Je sice pěkné, že má hra vše, co by mělo správné RPG mít, takže nechybí craftění, levelování ani bojování, nicméně žádná z těchto částí vám nepřináší nic než frustraci a strach z toho, že přijde ještě něco horšího. Dokonce ani prozkoumávání vás nemůže oslovit, když jsou zdejší kopce ploché a skály působí jako drobné kamínky usazené uprostřed louky.

Vezměme to ale hezky popořádku a podívejme se nejprve na soubojový systém. Už se nejspíše nemusíme zdržovat dalším básnění o zklamání, které v nás probudil, tudíž nám dejte možnost nahlédnout na jednotlivé prvky, kvůli nimž je celkový dojem z každé potyčky s jakýmkoli nepřítelem tak suchý a nepříjemný. Poněkud zvláštně může znít, že necítíte zranění, ale je to tak. I když vám protivník ubere půlku zdraví naráz, ve skutečnosti neuslyšíte žádný zvuk, neobjeví se žádné červené odlesky na obrazovce, nic. Snadno se tak může stát, že z ničeho nic zemřete, aniž byste měli tušení, že vám někdo ubral jediný život. A právě na tom si brzy postaví základy frustrace, jíž hra hráčům dává ochutnat v plných doušcích o velikosti naběračky pravidelně po celou dobu hraní. S tím souvisí i fakt, že necítíte ani to, že byste vy sami dali někomu pořádnou ránu, i když váš hrdina máchá svým mečem s drsným výrazem ve tváři a s pocitem hrdinství v těle.

Pochválit bychom tvůrce nemohli ani za umělou inteligenci nepřátel, kteří vás tupě následují kamkoli jdete bez ohledu na cokoliv, přičemž jakmile přeskočíte třebas jen jediný nižší plot, naráz ztratí zájem a už jim nikdy více nepřipadáte jako hrozba. Z bitvy se však neutíká, to ví každý správný vojevůdce a i zde byste se tohoto pravidla měli pro jistotu držet. Boje samotné jsou každopádně těžkopádné a tím pádem i nudné. Jeden by čekal, že náš hrdina bude po vypasení tolika stád ovcí alespoň trochu ohebný, ale on má problém i s během, o uskakování nepřátelským útokům nemluvě. Chvílemi se zdá, jako by měl k nohám přivázaných deset olověných koulí o velikosti jeho hlavy, ale ono nic! A přesto se nemá možnost pohybovat ladně jako laň a končí u pohybů vypaseného slona. Je to vůbec normální?

Moc vám v tomto směru nepomůže ani nepovedené ovládání, s nímž se budete smiřovat pěkně dlouho, než pochopíte, že se vám zřejmě do kůže nikdy nevryje. Alespoň inventář je dobře rozvržený a abychom hře nekřivdili, vytváření nových věcí a lektvarů si zaslouží pochvalu, protože je intuitivní a od prvního pokusu budete vědět, co se po vás chce. Stejně tak oceňujeme, že se tvůrcům povedlo vytvořit hru kompletně bez načítacích obrazovek, což si ale vybralo cenu na grafice, která se musí načítat přímo před vašima očima, takže v nejedné situace podpoříte názor, že titul vypadá z pohledu 3D grafiky hůře než kupříkladu Grand Theft Auto 3 a občasné lagy jsou doslova nesnesitelné.

Mysleli jste si, že se alespoň tvůrci zbavili veškerých bugů a chybek? Váš optimismus vám v tom případě závidíme. Některé možná zmizely, ale současně se objevily spousty nových, díky nimž se hrdina může zaseknout v prostředí a dostane jej z něj jedině načtení naposledy uložené pozice. Případně se vám z mapy z ničeho nic vymažou veškerá místa, kam máte jít, bez možnosti jejich obnovy, takže je cíl vašeho questu z pohledu jeho umístění naráz v nedohlednu a může trvat i celé hodiny, než jej najdete, pokud tedy nestihnete po dvou minutách vysunout disk z vaší konzole a nevyhodíte ho i s obalem z okna. A soundtrack? Škoda mluvit. Bez přestání se opakující melodie, které však dokonce ani nejsou ve smyčce a narazíte na momenty, kdy vám v uších nezní absolutně nic a předchozí písnička naskočí teprve po pár sekundách ticha. A to se děje ve hře vydané v roce 2013.

Arcania: The Complete Tale je ještě mnohem horší než originál vydaný na PC. Může za to částečně propojení s jeho datadiskem, který ani prve nedokázal ocenit absolutně nikdo, nicméně mnoho nových bugů a problémy s ovládáním znamenají pro PS3 verzi neodvratnou zkázu, jíž nezabránil ani neoriginální příběh, frustrující hratelnost a děsivý audiovizuál, který by se dal považovat za úctyhodný tak zhruba před deseti lety. Interface hry je sice slušný a absence načítacích obrazovek překvapivým bonusem, každopádně ani ty nás nedokáží přinutit k tomu, abychom hře dali více než 30%. To si totiž tato hra nezaslouží, a pokud se ji rozhodnete zkusit, věřte, že budete rádi, až ji po pár minutách nenávratně odložíte a zakusíte skutečně kvalitní tituly, jichž je na současné generaci konzolí spousta.