All Zombies Must Die

Když jsem o víkendu potkával partičky lidí pocákaných kečupem a zkrášlených rádoby “mrtvolným” makeupem, došlo mi, že se nejspíše chystá další pražský zombiewalk (prý se zúčastnilo kolem sedmi set lidí). A také jsem si při té příležitosti uvědomil, že na harddisku mi hnije nezávislý počin jménem All Zombies Must Die, jehož recenzi jsem šéfredaktorovi přislíbil dodat už… no, už před nějakou dobou. A protože už ke hře díky pozoruhodné píli vývojářů vyšel samostatný datadisk – Scorepocalypse – vezmu oba počiny jedním vrzem, nemáte-li nic proti.

Náplň AZMD, a Scorecapolypse na tom zhola nic nemění, je prostinká: zombíci musí zemřít, das ist Alles. Hra dělá čest svému jménu, tvůrci před vaše mířidla staví kvanta zombíků dychtivých ochutnat olovo. Výraz “primitivní”, použitý v úvodní větě odstavce, není míněn pejorativně: vývojáři dobře věděli, čeho chtěli dosáhnout a kam svou hru směřovat, ve výsledku se vám proto dostane chytlavého počinu, prodávaného za rozumnou cenu. Zpočátku přitom hra nevypadá oslnivě; když poprvé vystřelíte z brokovnice, představa, že totéž budete provádět po celou dobu svého pobytu v zombíky zamořené metropoli (jakože budete), na náladě zrovna nepřidá. Jenže pak se do AZMD ponoříte, seznámíte se s pravidly herního světa, podřídíte se jim a zjistíte, že stereotyp nemusí nutně znamenat nudu.

Tvůrci naroubovali na jednoduchou kostru řadu vychytávek, zpestřujících hratelnost a zakrývajících skutečnost, že 1.) celou dobu pouze kosíte zombíky a že 2.) v dohledné době nebudete dělat nic jiného. Časem se samozřejmě nastoupí syndrom vyhoření a nuda. Lidé ze studia Doublesix nicméně odvedli řádný kus práce, když svému dítku dali nečekanou životnost; kdyby neučinili několik zásadních designových přešlapů, mohlo se AZMD zapsat do zlatého fondu nezávislé scény.

Výtky ale nechme na později. Vývojáři skvěle odhadli rytmus, v jakém přidávat ingredience do velikého herního kotle. To lze ilustrovat na nepřátelích. Zpočátku potkáváte pouze obyčejné zombíky, pomalé a neškodné, kteří nedělají problémy ani ve větších počtech, máte-li po ruce brokovnici a dostatek broků. S postupem času ovšem začne přituhovat, z útrob země začnou vylézat zombie-policajti vybavené štítem (a nezranitelné zepředu), rychlonozí zombie-běžci, odolní zombie-blázni a řada dalších potvor.

Za každého mrtváka poslaného pod drn získáváte zkušenostní body, jež lze při postupu na novou úroveň proměnit ve větší poškození, více hitpointů, vyšší odolnost či rychlost. Jak se prokousáváte příběhem, o němž do teď nevím, zda je roztomile vtipný či pitomě infantilní (škoda že dialogy nejsou nadabované, hned by se mi hra škatulkovala lépe), roste obtížnost rychleji, než získáváte expy. To znamená, že dost často si musíte odpočinout od kampaně a vydat se do některé ze zamořených zón lovit zkušenosti či sbírat recepty a materiál na vylepšení zbraňového arzenálu.

Se zombíky lze určitým způsobem interagovat: rozezvučíte-li například policejní houkačku, mrtváci v doslechu se změní v “sonické zombie”, které jsou o něco odolnější. Máte-li po ruce pochodeň, lze zombíky zapálit a sledovat, jak se mezi nimi šíří požár. Žádná z takových akcí jim nijak neubližuje, slouží pouze ke změně zombíckého “statutu”, na nejž se vážou některé úkoly. Aby vás například robotický strážce, který stráží přechod mezi úrovněmi, pustil dál, vyžádá si od vás likvidaci třicítky “rozohněných zombíků”. Takže popadnete do ruky pochodeň a …

Tvůrci bohužel měrou více než vrchovatou spoléhají na to, že se budete vracet do již projitých úrovní (na tom není nic špatného) – a že se v nich budete zdržovat. Na tom by také nebylo nic špatného, kdybyste nebyli nuceni v nich zůstávat. Trmácíte-li za úkolem na druhém konci města, nechcete se zdržovat, ovšem vývojáři to vidí jinak a nutí vás plnit úkoly v již projitých levelech, abyste si otevřeli cestu do úrovně, kterou jste již také dříve prošli. Toto zbytečné natahování herní doby je absurdní a ústí ve znechucení.

Enemáci se neustále respawnují, hra jich na vás vrhá nekonečné množství. Ze zabitých padají hamburgery a další pochutiny doplňující zdraví, jakož i krabice s municí. Neznamená to ovšem, že byste se nemuseli obávat o život či stav svého zásobníku. Zombíků je zatracená spousta, jsou celkem odolní a jejich rány bolí. Musíte proto divoce manévrovat, využívat veškerých výhod, které AZMD nabízí. Lze nacházet časově omezená vylepšení: zvýšenou rychlost, dvojité poškození, nesmrtelnost. Efektivní likvidací zombíků naplňujete zvláštní ukazatel, jenž se spouští samovolně a udělá z vás dočasně nezastavitelnou mašinu na zabíjení. Když si počínáte obzvlášť zdatně, hra vás odmění chytrou bombou, aktivovanou stiskem mezerníku, jež promptně zničí každého v dosahu. A aby toho nebylo málo, za každých 30 zabití armáda shodí okolo vás bomby, jež pomohou protivníkům nakročit do hrobů – kam ostatně už dávno patří.

Pokud jde o zápletku… no, ne že by na ní  záleželo, ale jeden odstaveček by si zasloužit přece jen mohla… Nuže, protagonistou je Jack, pařan, co věří, že se nachází ve videohře (chytrý chlapec). Zpočátku se Jack probíjí městem sám, ale brzy narazí na starou známou racionální Rachel, která pro něj nemá vlídného slova (opět, nevím, jestli je jejich neustálé špičkování roztomile vtipné nebo … však víte). Hrdinové řeší řadu absurdních situací, pouští se do nebetyčně hloupostí (Jack se například kvůli Rachel vypraví přes celé město hledat ztracený mobil, namísto aby si ho opatřil od nejbližšího mrtváka). Do děje se zapojí i další (hratelné) postavy, a to je k příběhu asi tak všechno. Mezi postavami můžete ve své základně přepínat, některé úkoly může splnit pouze konkrétní postava.

Po audiovizuální stránce mi AZMD připomnělo Deathspank, a to tak výrazně, že jsem měl velice dlouho pocit, jde o počin jednoho a téhož studia. Že tvůrci prostě překlopili Deathspank do top-down pohledu a hudbu ponechali úplně beze změn. Nuže, mýlil jsem se, nicméně podobnost obou titulů mi přišla zarážející, i když jedním dechem dodávám, že jde čistě o můj subjektivní pocit.

Zatímco singleplayer trpí řadou nedostatků, z nichž největším je nutnost procházet a zdržovat se v již prozkoumaných úrovních, kooperativní multiplayer tyto výtky odsouvá do pozadí a posunuje hru do nových výšin. Jak jen je to v té staré reklamě? Když potká sob soba, mají radost oba. Když se sejdou tři sobi, tak se radost násobí. Pro AZMD to platí beze zbytku. 70%