Alien Shooter 2: Vengeance

Rusové ze Sigma Games to berou hodně zhurta. Nalili si čistého vína, a na rozdíl od svých vývojářských spoluobčanů, kteří se v největší zemi světa stále povětšinou snaží o vytvoření té nejlepší a nejrozsáhlejší hry, se rozhodli pro opačný pól, který jim jak vidno vynáší. Tvoří spíše minimalistické hry, kde nejde ani tak o grafiku, natož pak originalitu. Hlavním měřítkem je jedině hratelnost. Pochopitelně s takovou nemohou pomýšlet výše než na budgetový segment, na druhou stranu se v jeho rámci vůbec nemají za co stydět. Jejich prvotina, drsná arkádová střílečka Alien Shooter, se za těch pár šupů (V levných knihách jsem ji onehdy spatřil za 69 Kč) přenesla přes prodejní pult tolikrát, až nezbývalo nic jiného, než se pustit do tvorby pokračování.

To se veze po jasně vytyčených kolejích svého předchůdce. Sází na notu, že si hráči budou po všech těch vysoce sofistikovaných titulech, kde se to jen hemží zapamatování hodnými momenty, chtít odpočinout u něčeho, co nevyžaduje pražádnou mozkovou aktivitu, obsáhlé tutorialy nebo snad výkonné hardwarové vybavení. Zkrátka, každý z nás potřebuje hru, kterou po náročném výkonu ať už v práci či kdekoliv jinde, zapne a s tím zároveň vypne mozek. Říkejme tomu relax, chcete-li, ačkoliv psychologové by o něm zřejmě ve spojení s nadměrnou brutalitou Alien Shootera 2 nemluvili. Na druhou stranu, ve všech ostatních aspektech hra premisy odpočinkové zábavy naplňuje. Mnozí z vás jistě se slzou v oku vzpomínají na dobu, kdy automaty okupovaly každé, aspoň trochu větší nákupní centrum a maringotky se zábavou „pro pošuky“ obrážely své pravidelné trasy. Tato éra se s nástupem každému přístupných výkonných přístrojů nenávratně ztratila, nicméně její dozvuk často můžeme zaregistrovat na freewarové či sharewarové scéně. Proč o tom mluvím? Inu proto, že i Alien Shooter Vengeance na odkaz starých dobrých automatovek navazuje. Přestože se něco z kouzla, především kvůli možnosti hrát bez nutnosti sahat do kapsy pro další a další mince, vytratilo, máme tu čest s povedenou „top-down“ arkádou, u které se lze jak odreagovat, tak stále honit za lepším skóre.

Hra nabízí kampaň, jejíž pozadí je všechno, jen ne zajímavé. Obejít se musíte bez jakéhokoliv intra, a tak s největší pravděpodobností přijde snaha autorů o aspoň hrubě načrtnutý příběh vniveč. Kdo by se také četl s rozvleklými a ne zrovna poutavými briefingy, kde se to stejně hemží jedním klišé za druhým, že? Ale učiňme povolání recenzenta zadost a řekněme si, že hra se točí kolem podivných vědeckých experimentů, prováděných mocichtivými korporacemi, jež v blízké budoucnosti budou ovládat život každého z nás. Slyšeli jste někdy něco ohranějšího? My sice ano, ale druhé, maximálně třetí místo si Alien Shooter 2 za profláklost své zápletky rozhodně zaslouží. Nemíníme to ani tolik jako výtku – vždyť kdo by od vzpomínky na staré dobré časy, kdy každému ke štěstí stačil příběh Ramba, čekal něco víc?

Inu, proč nepokračovat v příměru – do role jednoho takového ramba se vžijete i zde. Pravda, může to být i žena s trochu odlišnými proporcemi jak vizuálními, tak charakterovými. Stanete se prostě žoldáky, kteří za celou dobu hry neprocedí skrz zuby ni jediné slůvko. Ono by ani přes rachot automatických a poloautomatických zbraní nebylo slyšet. Na místě „výběru“ postavy je vhodné rozebrat přidanou hodnotu, s níž Alien Shooter 2 přichází. Vedle brutální akce se totiž snaží být i jednoduchým RPG ve stylu futuristického Diabla. Na počátku tak dostanete něco bodíků, abyste si je rozdělili do zcela elementárních vlastností, jako je například síla, rychlost, výdrž, anebo schopnost zacházet s nejrůznějšími druhy zbraní. Následně už stačí zatrhnout jednu z osmi specializací (samoléčitelství, boxer, rychlé získávání zkušeností, ekonom atd.), jež jsou podstatné a s viditelným dopadem, v dalším průběhu hry je však už vylepšovat nebudete. To však neplatí o zmíněných vlastnostech, které se dočkají upgradu po dosažení nové úrovně. V akčním RPG nesmí chybět ani inventář, který ale ve většině případů necháte ležet ladem vzhledem k tomu, že sbírání nových předmětů je automatizované (nemusíte na ně ani klikat, stačí přejít), přičemž se dokonce samy dostávají do rukou či na tělo borce (tedy pokud jsou lepší než stávající). Zbraně potom lze měnit pomocí čísel na klávesnici jako v každé jiné akci. Z nepřátel toho vypadává poměrně dost, zvláštní důležitosti se těší především náboje, zdraví (aplikuje se ihned, žádné skladování) a peníze, za něž na určitých místech nakoupíte nové zbraně.

Kampaň je klasicky rozdělená na mise, každá je pak zakončena podrobným shrnutím toho, kolik nepřátel jste zabili, zda se vám podařilo objevit skrytý místa – zkrátka statistikův ráj. Důležité ovšem je, co tomu předchází. Vězte tedy, že jde o nepřetržitý boj o přežití a zároveň postup dál jednoduše designovanými lokacemi, kterými váš navíc navádí zelené šipky, abyste náhodnou na pár sekund nevyšli ze zběsilého tempa. Nepřátelé se počítají na tisíce, a když už se objeví (tj. prakticky neustále), pak v obrovských počtech. V podstatě neexistuje situace, kdy by proti vám stálo třeba pět osamocených monster. Neměla by totiž šanci: i s to řadových kousků se dá pokosit v rámci vteřin, takže si ten masakr jistě dokážete velmi dobře představit. Ani druhů výsledků genetických experimentů není vůbec málo, ačkoliv vzhledem ke kvantitě vám bude připadat, že se často opakují. Ve chvílích, kdy je neřádu opravdu hodně, dostanete zpravidla nějaké ty, počítačem ovládané pomocníky, ovšem jen na krátký časový úsek. Mnohem zajímavější je multiplayerová nabídka kooperativního módu – ten ještě více připomene staré dobré časy, kdy jsme u nenasytných mašin často postávali po dvojicích. Nesmíme zapomínat ani na herní variantu se jménem Survivor, kde se logicky jedná o pouhopouhé přežití. Lokací nikam nepostupujete, smíte se pohybovat jen na vymezeném písečku a kolem vás se neustále objevují nové a nové příšery. Cílem je zabít jich co možná nejvíc, než ony dostanou vás. Také zábava.

Zpracování je notně obstarožní. Grafický engine už evidentně něco zažil, tudíž je na detaily poměrně skoupý, stejně tak pohyby, především hlavního hrdiny, působí dost nepřirozeně. Ono i ovládání si musíte nechat trochu vejít pod kůži. Zprvu totiž chůze působí toporně a výjimkou není ani zasekávání se o překážky. S tím, jak se do hry budete dostávat a také stále rozsáhlejšími levely (nejprve to jsou interiéry, později se dostanete i ven), však tento nedostatek brzy začnete ignorovat. To samé bohužel nelze říci o stereotypu, který po několika hodinách zaklepe na dveře. Podobné hry (pokud do nich nemusíte pořád strkat mince a nejsou proklatě těžké) jsou jím jednoduše proklety, ale s tím se dá těžko něco dělat. Snad jen si dát pauzu a po čase se ke hraní vrátit. Alien Shooter: Vengeance totiž rozhodně za těch 299 Kč stojí, byť se jeho nabídka omezuje pouze na oldschoolovou hratelnost. I tak ovšem stačí, abychom mu udělili pěných 67%.