Jak si v klidu domova užít stav beztíže s hlavou v oblacích bez nepříjemné závratě, zalehnutých uší a bez potřeby pilotního průkazu? Oproti předchozím dekádám, kdy byly joysticky běžnou výbavou téměř každého PC, šel v posledních deseti letech letecký herní žánr do pozadí a kromě komplexních válečných her typu War of Thunder nevychází příliš velkých titulů na podobné téma.
Japonská série Ace Combat je už na trhu neuvěřitelných dvacet tři let, i když v posledních letech jsme usedali do kokpitu čím dál méně, až se nám vrata hangáru zcela uzavřela v minulém roce při ukončení serverů free-to-play titulu na PS3 s názvem Ace Combat Infinity. Sedmý díl s podtitulem Skies Unknown je tak prvním titulem série pro stávající generaci konzolí. Neměl by právě proto přinést dostatečnou herní evoluci, aby udělal radost nejen fanouškům série, ale zároveň předvedl dostatek inovace, která jde ruku v ruce s narůstajícím herním výkonem nových konzolí?
Herní náplň zůstává v jádru samozřejmě stejná. Ve dvaceti misích základní kampaně létáme v rozličných stíhacích letounech, sestřelujeme soupeře, snažíme se nepozorovaně vyhnout nepřátelským radarům, bombardujeme označené stanoviště a bráníme ostatní stroje v naší letce. Oproti klasickým střílečkám z povrchu zemského je přeci jen létání v jádru věci naprosto jiné. I když můžeme zrychlovat, zpomalovat, překlápět se a různými fintami se dostat do zad nepřítele, stále musíme sledovat dva parametry, které jsou pro nás smrtelně důležité. Prvním je rychlost. Stíhačka logicky nejde ve vzduchu zastavit a stejně tak některé rychle obraty a výkruty lze dělat pouze za nižší rychlosti. Ruku v ruce s rychlostí jde hodnota nadmořské výšky. Rychlý průlet nízko nad krajinou může být přerušen stejně rychle stožárem vysokého napětí jako dobře mířenou raketou nepřítele. A to nemluvíme o několika misích v mlze, kde jen nadmořská výška je jediným ukazatelem, jak daleko jsme od nejvyšších stromů. Ať už kolem nás krouží tucet nepřátel, smýká s naším letounem vítr a přes stékající vodu po skle kokpitu není nic vidět, vždy se vrátíme k těmto dvěma základním hodnotám.
Zatímco piloti ve skutečnosti studují roky teorii a praxi vybrušují na trenažérech, Ace Combat 7 nás po úvodním filmečku vysadí rovnou do právě vzlétajícího letounu F-16 a začíná první mise. Zapomeňme na tutoriály, ty jsou pro pozemšťany, kteří neznají pocit překonání prvního Machu. Ani vybrání jednoduššího schéma ovládání na úvodním překvapení nic nemění a je vcelku možné, že se stroj za miliony dolarů bude poroučet k zemi ještě dříve, než jej stihne zasáhnout nepřítel. Ani zkušení hráči série si nebudou jistí v kramflecích a bude je stát několik zničených strojů, než zjistí, jak se která zbraň používá.
Grafická stránka hry je přesně taková, jakou ji lze od letecké hry očekávat. Krásné a detailní zpracování jednotlivých letounů kontrastuje s generickým prostředím země, stejně vypadajících stromů a budov s rozmazanou texturou. Prostředí je tedy zde jako kulisa, kterou se má jen proletět s pohledem upřeným na svůj cíl. Generické prostředí alespoň zvedá o pomyslnou příčku vizuální zpracování efektů vody nejen na hladině moří, ale zejména při dešti, průletu v mracích, kdy jednotlivé kapičky vykreslují mozaiku na skle kokpitu. Právě z tohoto důvodu je skvělé hrát při pohledu z kokpitu, ze kterého se dá pravým joystickem volně rozhlížet, i když viditelnost je velmi omezena oproti pohledu ze špičky letounu či z pohledu třetí osoby za ním, kdy zas samotný letoun má tlusté sklo.
Mise v kampani jsou rozdělené filmečky s příběhovým pozadím. V něm sledujeme válečný konflikt dvou fiktivních států. I když je příběh vyprávěn především formou breefingů, jejichž styl vyprávění je velmi podobný trilogii Modern Warfare, ve spojení s vojenským žargonem je pochopení děje nadlidským úkonem. Naštěstí za každým takovým úvodem do mise následuje relativně jednoduchý úkol na principu přestřelky, obrany nebo naopak dobití nepřátelské základny.
Každá mise je rozdělena na checkpointy, takže i když trvají ve výsledku průměrně dvacet minut, nemusí jeden špatně dotočený úhyb znamenat opakování celé mise od začátku. Je ale důležité poslouchat i během hraní dialogy kolegů ve vysílačce, protože jen tam se dá dozvědět, co právě dělat. Na obrazovce se nám neobjeví hláška „ochraňuj letoun Mage 2“, ale hysterický pilot začne do vysílačky křičet, že je obklíčen, ať mu letíme na pomoc. Pokud se dál budeme soustředit na množství nepřátel kolem nás a ignorovat jeho prosby o pomoc, po chvíli jej sestřelí a my můžeme začít od checkpointu. Tento způsob zprostředkování cílů mise opravdu nutí ponořit se do bitvy, nejlépe se sluchátky na uších a počítat s tím, že každé hlášení ve vysílačce může znamenat vítězství nebo naopak nadcházející problém.
Za každou splněnou misi se nám přičítají body, kterými lze odemknout nové letouny, úpravy nebo nové zbraně. Samozřejmě každá stíhačka má svou omezenou kapacitu a tak kromě kulometu může nést pouze dva typy raket. Pro mise s pozemními cíli je rozhodně lepší vyměnit rakety za projektily vhodné k bombardování. Naopak při útoku na základnu s množstvím bezpilotních dronů všude kolem se vyplatí mít projektily se souběžným zaměřováním více cílů. I samotný kulomet na špici letounu ale při správném míření dokáže zničit téměř jakéhokoli nepřítele. Je skvělé, že autoři popracovali i balistiku kulek. Zatímco rakety mají svůj naváděcí systém a po vystřelení už je jen umělé inteligenci nepřítele, jestli stihne na poslední chvíli udělat úhybný manévr, při použití kulometu je třeba střílet ne na soupeře, ale před něj, kde bude přibližně za vteřinu.
Hra obsahuje také online multiplayer až pro osm hráčů. Nápaditost misí v něm ale chybí a je jedno jestli si vybereme deathmatch nebo hraní na týmy, cíl je vždy stejný – sestřelit co nejvíce protivníků. Odemknuté letouny včetně vybavení z kampaně jsou přenositelné i do multiplayeru. Jenže zkušenosti hrají i tady v multiplayeru větší prim než výběr správného dopravního prostředku a vybavení. I skvělý letec v základním letounu dokáže vytřít s hrstkou jiných hráčů, pokud umí nejen lépe létat a mířit, ale také má pod palcem úhybné manévry, aby se mu nikdo nedokázal pověsit do zad.
Pro majitele Playstation 4 je v Ace Combat 7 v menu záložka pro spuštění Playstation VR. I když se jedná o exkluzivní nabídku pro konzoli od Sony, její obsah je velmi krátký. Po spuštění VR na nás totiž čekají pouze tři mise, které lze s trochou umění proletět dohromady za slabou hodinku. I tak to stačí na to, aby se nám po pár výkrutech a obratech dělalo špatně od žaludku. Nutno dodat, že VR lze hrát pouze na těžší rozložení tlačítek pojmenované Expert.
Ace Combat 7: Skies Unknown ve výsledků nepřináší do série nic revolučního. Ano, hra osciluje mezi arkádou a simulací, ale její herní mechanismy jsou po letech vypilovány tak, že jsme nezaznamenali jediné škobrtnutí. A ve chvíli, kdy nám přišlo, že Ace Combat 7 už nemá co dalšího nabídnout, stačí se proletět v plné rychlosti nad pouští, začít prudce stoupat do mraků a v půlobratu sestřelit nepřítele, který na náš manévr nestihl zareagovat.
