Ve hře A Plague Tale: Innocence se dětské postavy střetávají s těmi nejbrutálnějšími výjevy středověku. Díky strhujícímu vyprávění tvůrcům rádi odpustíte i nepříliš vydatnou herní náplň a přemnožené krysy.
Francouzským vývojářům ze studia Asobo plynulo dosud dobré bydlo především z herních adaptací animovaných filmů studia Pixar a dalších licencovaných produktů. Mají za sebou mnohaletou historii, ale spíše menší projekty. Jejich posledním zcela původním titulem byla závodní hra Fuel z roku 2009, která ale nesklidila příliš nadšené recenze. Ve spolupráci se svými krajany z vydavatelství Focus Home Interactive, kteří se specializují především na různé sportovní a závodní simulátory, však nyní přicházejí s titulem, který oprávněně volá o pozornost. Ze hry číší ambice tvůrců dostat se mezi špičku.
A Plague Tale: Innocence (APTI) nás přenese do pozdního francouzského středověku 13. století, do doby morových ran, tortury, upalování, všeobecné negramotnosti a vyhroceného pánbíčkářství. Ocitáme se v kůži čtrnáctileté Amicie de Rune, obyčejné středověké šlechtické dívky, která je sice trochu drzá, ale podtitul hry Innocence na ni stále ještě sedí. V prologu si stihneme zajít s taťkou rytířem na divoká prasata, procvičíme se v plížení a střelbě prakem, ale na konci pohodové šoulačky podzimním lesem nás již čeká předzvěst pekla, které se na feudální rodinku a její poddané řítí. Nedlouho poté sídlo de Rune napadnou vojáci inkvizice a jediný, kdo vyvázne, je Amicie a její pětiletý bratr Hugo.
Inkvizice řádí jako pominutá i v podhradí, kde ještě ke všemu propukl mor, pomocnou ruku v atmosféře strachu těžko hledat, a je tak pouze na Amicii, aby se o svého bratra postarala. Ten je navíc dlouhodobě záhadně nemocný a žil několik posledních let v izolaci v péči matky, takže mezi sourozenci panuje jistá nedůvěra. Záhy zjistíme, že zrovna po Hugovi inkvizitoři pasou ze všech nejvíce, a to kvůli látce zvané Macula kolující v jeho žilách. Nastává tak neutuchajíc boj o přežití.
APTI můžeme označit za stealth akci, říznutou logickými adventurními prvky a okořeněnou „povinným“ minimem craftování. Amicie má k dispozici jedinou palnou zbraň, a sice prak. Protože se sní docela spolehlivě trefí do oka i na značnou vzdálenost, dokáže s ní pár nepřátel definitivně poslat k zemi, ale proti většímu množství vojáků – nedej bože v přilbicích – nemá šanci. Nepřátelům se proto musíme hlavně vyhýbat, odlákávat jejich pozornost, nebo je zneškodnit nějakou nepřímou cestou.
Tím se dostáváme k jednomu z nejdůležitějších herních prvků – ke krysám. Občas se mluví o šokujících počtech krys, které žijí pod našima nohama. Nevím, kolik krys připadalo na jednoho člověka ve středověké Francii, ale jisté je, že v APTI vyleze většina z nich ven. V hře jich potkáme opravdové hromady a všechny mají ohnivou jiskru v oku značící, že ratatouille se nám naservírovat nechystají. Jsou to krvelačné bestie, které vás, pokud nejste v blízkosti ohně nebo nemáte v ruce hořící louč, sežerou ve stylu zmutovaných piraní.
Důležitým elementem se tak stává právě oheň. Pro přežití uprostřed krys je nutné se držet poblíž čehokoli hořícího nebo si oheň nést s sebou – pokud zhasne, je s námi amen. To samé platí i pro nepřátele, takže jedním ze způsobů, jak je zneškodnit, je uhasit jim lampičku nebo táborák. Málokde se nám poštěstí tolikrát vidět, jak krysy někoho obsypají a za šíleného řevu za živa sežerou.
Postupem času se dostaneme k různým dobovým alchymistickým výdobytkům. Některé z nich nám umožní korzující vojáky donutit sundat si helmu (a následně jim vystřelit mozek) nebo je zezadu uspat. Nejdůležitější budou opět ty preparáty, pomocí kterých dokážeme zažehnout, či uhasit oheň na dálku, a tím manévrovat krysy tam, kam chceme. Někdy toho využijeme, abychom se dostali dál, někdy abychom krysám uvolnili cestu k našim nepřátelům, a pomocí ohně jich pár můžeme dokonce i zlikvidovat.
Bohužel nejde o nějaké zpestření, ale v podstatě o stěžejní herní mechanismus. Samotné plížení a překovávání nepřátel tvoří při nejlepším polovinu herní náplně a ve výsledném dojmu zápolení s krysami převažuje. Nápory hlodavců, kterých se podle tvůrců naráz zobrazuje až pět tisíc, jsou sice ze začátku působivé, ale postupem času se stávají stereotypní. Způsobů, jak se s nimi vypořádat, sice existuje několik, ale v dané situaci je většinou třeba využít jen jeden. Herní situace se opakují a hráč za chvíli snadno pozná, kterou z možností zvolit – provedení je pak už čistě mechanické. Osobně bych jednoznačně ocenil více plížení na úkor repetitivních krysích rébusů.
Naštěstí však nedojde k tomu, že by tempo hry kvůli tomu zadrhávalo. Obecně je obtížnost hry nízká, platí to i pro rovinu stealth akce, a to i při vypnutí všech pomocných ukazatelů. Každou situaci snadno prohlédneme a rychle získáme těch pár potřebných grifů. Loadovat se musí opravdu sporadicky a když k tomu dojde, vrátí nás to zpět jen o kousek, protože hra ukládá velmi často.
Celkovou snadnost můžeme vnímat z hráčského hlediska jako deficit, ale vezmeme-li v potaz koncepci APTI, dává nízká obtížnost vedoucí k plynulému postupu smysl. Tvůrci hru vystavěli na opravdu sugestivním příběhu. Skoro všechny hlavní postavy jsou dětské, ale netřeba se obávat jakékoli infantilnosti nebo otravnosti. Avizovaná „nevinnost“ hrdinů a jejich zranitelnost především dobře kontrastuje s hrůzami, se kterými se v průběhu setkáme, a s psychopatickou zlotřilostí inkvizitorů. Amicie, Hugo a jejich další dětští přátelé čelí všem možným brutalitám včetně upalování, desítek oběšenců, napůl sežraných mrtvol, mučení a podobně. V jedné scéně například musí Amicie s Hugem a alchymistou Lucasem přejít po hnijících mrtvolách přes bitevní pole. Díky těmto kontrastům a dobře napsanému příběhu se snadno stane, že nám na postavách začne záležet. Tentokrát lze brát boj o přežití osobně: ačkoli jsem příznivcem nenásilných řešení od dob Deus Ex, v kůži Amicie jsem se nezdráhal nepřátele sejmout, i když jsem se tomu mohl vyhnout. A ve chvíli, kdy se na chvíli chopíme ovládání bezbranného Huga, získá pojem stealth akce novou dimenzi.
Všechny scenérie mají pěknou a působivou grafiku podporující temně středověkou atmosféru. Hra nám občas trochu bere ovládání z rukou, postup je striktně koridorový, takže nemáme pocit, že se do herního světa můžeme ponořit (ale jak známo, ani otevřené světy nejsou zárukou skutečně živoucích prostředí). Tvůrcům se spíše daří vtáhnout hráče do předepsaného příběhu a do rychle plynoucího napínavého děje, jehož tempo zajišťují mimo jiné i ony omezené možnosti se potloukat, objevovat nebo si něco zkoušet, a také časté vstupy filmových sekvencí. Ty mnohdy zakončují zběsilou honičku, kdy se nám tak tak podaří vyváznout z krysího doupěte nebo hořící katedrály. To vše vyvolává dostatečný pocit ohrožení i navzdory nízké obtížnosti.
A Plague Tale: Innocence je stále hrou v pravém slova smyslu, k interaktivním filmům nebo chodícím simulátorům má ještě hodně daleko, byť některé vlastnosti hry k takovému přirovnání mohou svádět. Pravdou ale je, že právě příběh a postavy, které nás snadno chytnou za srdce, vtahující děj a výpravné scény jsou hlavním důvodem, proč do téhle hry jít. APTI nabízí zážitek, který stojí za to.
