Retrohraní ...aneb proč hrát staré hry

Zamyšlení nad staršími herními hity

 


Dnes se tu trochu zamyslím a doufám, že nebudu úplně sám, nad tématem hraní starších her.
Nedávno mě navštívil jeden můj kamarád, a když viděl jakou hru mám spuštěnou na počítači, neubránil se otázce: „ Ty ještě hraješ takovou starou blbost?"
Docela mě tím šokoval, ona „stará blbost" totiž byla stařičká hra Planescape:Torment, dnes už téměř zapomenuté RPGéčko ze staré školy, od dávno zrušeného vývojářského týmu Black Isle. Jo je to ona hra, kde vás cestou doprovází vznášející se lebka, což je poměrně nevídaná věc i na dnešní dobu. Poznámka: Hra byla před lety jako plná hra v jednom časopise. Bohužel kvůli nejasným autorským právům v něm chystaná reedice týhle super pařby odpadla.

 

       

 

„Proč stará blbost?" Zeptal jsem se a on mi odpověděl:
„Já prostě nechápu, proč v dnešní době, když mají lidi nadupaný počítače, hrát starý hry a vůbec vracet se někam dozadu. Ta doba je podle mě nadobro pryč, je to jen pouhá nostalgie nic víc a hrát tyhle staroby nemá cenu. Je to zkrátka ztráta času a svět jde prostě dál dopředu. Nové hry vypadají opravdu úžasně, tak proč se ještě vracet a hrát něco v blbým rozlišení 800x600. Navíc čas od času je nutné do kompu taky vrazit pár kaček, tak proč pak v něm hrát něco starého? Prostě nechápu to."

 

Pochopitelně z toho mezi námi vznikla místy vzrušená diskuze, která místy připomínala až hádku. Každá strana, tedy já i on měla své pro a proti. Jasné bylo, že nikdo nemůže vyhrát. Přiznám že měl i v ledasčem pravdu.
Jenže...

 



Hráčem virtuálních her se stane každý navlas podobně, začne prostě tím, že pochopitelně kliknete na ikonu a začnete hrát. Je úplně jedno jestli jeho herní prvotina je novinka, nebo stará 2, či 10 let. Každý den hráčů přibývá a v podstatě záleží jen na nich, kterou gamesku si vyberou, se kterou se ponoří do virtuálního světa.

 

 

To nám ale ten čas rychle letí, hry stárnou ...

 

 

Medal of Honor: Allied Assault

 

Tak tahle dnes už starší hra drží jeden primát. Ano byla to ona co rozpoutala u nás hráčů zájem, právě o válečné akce. Vše začalo vydáním hry Medal of Honor v roce 1999, kdy vyšla na konzoli Playstation. U konzolistů sklidila zasloužené ovace a tak jí nic nebránilo, aby si to za pár let nezopakovala u majitelů počítačů. Tvůrcem hry bylo studio 2015 a vydavatel Electronic Arts. Tam také hra vyšla v roce 2002 s podtitulem Allied Assault a hned po prvních recenzí bylo jasné, že i na PC se jedná o mimořádně zdařilou válečnou akci. Vedle vynikajícího a poměrně dlouhého singleplayeru si v ní i dnes můžete do sytosti užít parádní multiplayer.

 

       

 

V single příběhu této FPSky se doslova vtělíte do postavy poručíka Powella a jakožto příslušník 1. Praporu rangerů s ním projdete dvacítku sice přímočarých, ale rozmanitých misí, ve kterých budete plnit úkoly založené na historických událostech v letech 1942 - 1945. Tedy za času kdy zuřila nejstrašnější válka v lidské historii, druhá světová. Což už je dnes dost vysáté herní téma, ale tehdy to byl začátek. Ve hře zažijete na vlatsní kůži vylodění v Normandii, přepad nepřátelského letiště, zajezdíte si tankem a jistě si užijete parádní misi v odehrávající se na německé ponorkové základně. Při postupu levely využijete různou válečnou techniku a zbraně.

 

  

 

Grafika už je trošičku zastaralá, leč na dnešní dobu pokud si ji pustíte na plné detaily, což doporučuji, stále dobrá. Zvuky zbraní a válečného běsnění různých bitev znějí i dnes velice věrně. Dávno už si k této hře můžete pořídit i dva datadisky a i dvě (na PC) plnohodnotné pokračování. Dnes je výhodou hry i její nízká HW náročnost, takže užít si jí může doslova každý.

 


Return to Castle Wolfenstein


Další starší hra, kterou bych zde rád stručně připomenul, je pokračování dnes už stařičké legendy počítačových her Wolfenstein 3D. V Return to Castle Wolfenstein se vrátíme opět do časů druhé světové války. Hra vyšla už v roce 2001 díky společné spolupráci vydavatele Activision a studii id Software, Gray Matter Interactive a Nerve Software. Příběh se opět nese v duchu běžných válečných akcí, navíc je obohacen o nadpřirozené jevy a tajné okultní praktiky německé armády. Vedle nácků se tu objevuje i řada bizardních nepřátel jako jsou zombie a další podobná havěť.


       


Hráč coby elitní spojenecký voják B. J. Blazkowitz musí proniknout do centra okultního dění a zamezit zvráceným genetickým experimentům. Pomocí niž se nacisté chtějí stát vládci celého světa. Blazkowitz musí cestou lineárního příběhu zvládnout mnohé překážky a díky tomu se podíváte mimo Německa i do mrazivého Norska. Kde budete prohledávat tajné laboratoře, či navštívíte nepřátelskou raketovou základnu.



 

Inteligence nepřátel je ve hře mimořádně zdařilá, takže místy vám dají docela zabrat. V Return to Castle Wolfenstein se setkáte s klasickým arzenálem druhé světové, tak i s nadpřirozenými kousky jako je Venon nebo Tesla. Hra nemá multiplayer. Ten byl později ke hře vydán pod názvem Emeny Territory a to navíc zcela zdarma, a u hráčů se mu dostalo vysoké obliby. Mnozí z nich ho hrají ještě i dnes. Hra má velice nízké nároky na HW a užít si ji tedy může každý.

 


Battlefield 1942


Je další více méně multiplayerová střílečka na kterou tu krátce nostalgicky zavzpomínám. Tahle hrá nás opět zavede do druhé světové. Mají ji na svědomí švédští vývojáři z Digital Illusions a vydavatel byl  Electronic Arts. Autoři hry dostali nápad, že na online bojišti bude proti sobě stát hned na desítky hráčů. Podařilo se jim ho i uskutečnit a hra spatřila světlo světa v roce 2002. Navíc Battlefield 1942 má velice bohatý arzenál všemožné válečné techniky k použití, od tanků, lodí až po třeba letadla.

 

       

 

Singleplayer tu hraje evidentně druhé housle a hlavní důraz hry je tak kladen na hru po síti. Úspěšnost titulu podtrhlo následné vydání datadisků a několika plnohodnotných pokračování, které jsou ve šlépějích tohoto vynikajícího titulu.

Mise jsou zde skutečně velice rozmanité a opět se snaží kopírovat věrně historii. V šestnácti poměrně rozlehlých mapách si užijete zábavy co hrdlo ráčí. Podíváte se například do ruin rozbombardovaného Stalingradu, zažijete vylodění na známé Omaha Beach, projdete peklo severoafrického El Alameinu a nebo si zabojujete proti Japoncům o Midway.

 

 


Navíc si můžete vybrat z několika povolání jako třeba odstřelovač, voják nebo medik. Ke stažení je i spousta map  vytvořených herní komunitou. Opět HW náročnost hry je na dnešek hodně nízká. Navíc tahle hra je už opravdu povinnost pro každého hráče válečných stříleček.

Operation Flashpoint


Poslední hrou kterou zde připomenu je z domácích luhů a hájů, česká pecka Operation Flashpoint. Je to první hra odehrávající se v moderním válečném konfliktu. Už v době svého vydání v roce 2001 to byla jedna z nejvíce očekávaných her roku. Hned po vydání mnohé hráče nadchla, tak i zklamala. Důvodem bylo poměrně dost bugů, ty se vývojářům z Bohemia Interactive podařilo postupným vydáním patchů odstranit. Druhým důvodem byla její odlišná hratelnost, nešlo totiž o válečnou arkádu, ale o simulaci. Co si tu budeme povídat styl „ jedna rána smrt" mnohým neseděl.


     

 

Podstatné ale bylo, že hra oslovila kladně velikou skupinu virtuálních vojáků a kolem hry se časem vytvořila obrovská herní komunita. I do této hry byly časem vydány oficiální datadisky tak i mnohé fanouškovské parádní mapy a mody. Hra nabízí v kampani pro jednoho hráče na dvacítku misí fiktivního konfliktu, které tvoří hlavě plnění úkolů partyzánského odboje proti invazi cizích vojáků.

 



Tato mega úspěšná hra, ve světě se jí prodalo více než dva miliony kusů, položila základ všech válečných simulací odehrávající se v otevřeném světě. Bohemia Interactive poté přišli v následném sporu s vydavatelem Codemasters o název hry. Dvě její plnohodnotná pokračování tak mají nový název, a to Arma a Arma 2. Hratelnost naštěstí zůstala stejná. Arma je zkrátka vylepšený starý dobrý Flashpoint. Absolutní svoboda akce, obrovská arzenál moderních zbraní, možnost řízení různých dopravních prostředků, editor na tvorbu vlastních misí a atmosféra skutečného válečného konfliktu dělají z Operation Flashpoint jednu z nejvíce povedených českých her. Opět HW nároky jsou u této hry dnes už zanedbatelné.

 

 

 

První hra, první láska

 

Na svou herní prvotinu každý z nás nezapomene, i když se jedná o zcela jiné hry a třeba i jiný herní žánr. Hra pak pro hráče i po mnoha letech představuje krásné vzpomínky na tu dobu, kdy jí po mnoho hodin hrál. Nebo jak si tu troufám napsat přímo drtil u počítače. Často se k ní rád vracel a znova a znova procházel její levely s jinou herní postavou. Tedy pokud šlo o RPG jako v tomto případě a ne o FPSku tam jsou možnosti trochu jiné.

 

   

 

Zkrátka každá první hra je pro hráče srdcová záležitost, mnozí z nás mají takových oblíbených her ve svém hráčské srdci i více. Ty pak u nás vyvolávají neskutečnou vlnu nostalgie, navíc spojenou i s množstvím krásných vzpomínek na své první hraní. Ty se často vyvolají už jen tím, když si někde přečtete název oné hry. Vzpomínky tak přijdou, aniž byste ji museli hrát. Na to žádný z nás nikdy nezapomene. Jak by taky ne, je to jak zapomenout na své první rande. Tak hluboko se nám pod kůži dostalo ono první setkání s  virtuálním světem. Čas ale letí rychle dál. Stárne nám i super pecka Call of Duty (r.vyd. 2003). Kdo by to do ní řekl, že letos od jejího vydaní uběhne už sedm let. Napsáno o ní toho bylo vážně už moc, tak aspoň sem dám její trailer.

 

     


Píšu to hlavně proto, abychom si všichni uvědomili, že i staré pecky patří do dnešní doby. Má cenu si je tu a tam ještě i zahrát. Pokud je někdo mladší hráč a začal s hraním později neměl by se bránit a vyzkoušet si hru z herního mládí svého táty, a nebo staršího bratra. Pokud to neudělá, pak si tu troufám tvrdit, že bude o spoustu věcí ochuzen.

 

Retro jako životní styl?

 

Když se podíváme na součastnou hudební, filmovou tvorbu je tu patrná jistá inspirace let minulých. A nejen zde. Oděv, nábytek či dizajn (z angl. design) elektroniky se nám jakoby propadá v čase do padesátých, a nebo šedesátých let minulého století. Dá se tu s klidem napsat, že retro jako takové, docela letí. Pro někoho se stává i životním stylem. Možná i lampička co máte někde na stole u vás doma, je v retro stylu, aniž by jste si toho všimli.

 

     

 

To jsem trochu odbočil a tak se vraťme zpět k tématu hraní starších her.

Tak mě tu napadá otázka:

 

Proč si tu a tam nějakou starší pecku nezahrát?

 

V tehdejší době herního pravěku totiž vznikaly velice zajímavé a neotřelé hry, překypující skvělými nápady. Z nichž mnohé dnešní hry stále čerpají a do nekonečna čerpat budou. Ano budou stále vycházet ony nám známé diabloklony, doomovky, závodní jako např. něco ze série Need for Speed a bezpočetné strategie alá Total Annihilator a pod.


 

   


Vývojáři se tehdy snažili přijít s bezva hratelností a v podstatě jim o šlo jen o to. Tehdejší hry nemohly díky úrovni techniky vsadit vše na pozlátko nádherné, často až dech beroucí next-gen grafiky a prostorového zvuku. Jak známe z her dnes.


Originální prvky z tehdejších herních hitům časem dostaly do mnohých her, a to i v mnoha upravených variantách. To tak dokonale, že už je ani při hraní nevnímáme. Na druhou stranu je pravda, že v herním propadlišti skončilo mnoho a mnoho nepovedených her. Často možná i dobrých her, leč někde se něco porouchalo a hráčská většina je zavrhla. Někdy to bylo i vinou špatného přístupu a laxnosti ze strany vydavatele.

 

  

 

Počítat s tím, že hra si hráče najde sama, je v dnešní době reklam a někdy i za doprovodu brutální masážní (až mozek vymývací) kampaně, obrovské riziko. S reklamou se zkrátka dnes musí počítat, a to i v celkových nákladech na vývoj. Často se stalo i to, že skutečně kvalitní hru zabilo špatné ovládání, či jiná pro hratelnost fatální chyba.


Za skutečně pozitivní považuji reinkarnaci některých úspěšných titulů do podoby next- gen her, a nebo alespoň snahu o to. I když výsledek je často rozporuplný. Takovým příkladem může být např. akční skákačka Bionic Commando. Jiné jako je bojovka Street Fighter IV, dokázaly, že i dnes má podobná předělávka do moderní grafiky velkou šanci na úspěch. Vše záleží na tom, jak se vývojářům podaří zachovat vynikající hratelnost, v případě Street Fightera již mnohokrát prověřenou, a tu pak jen stačí vložit do nového kabátku. Navíc vše tak umě, aby to komunita hráčů přijala.

 

 


Staré herní a mnohdy veleúspěšné tituly si stojí za to čas od času zahrát, a nebo alespoň připomenout hity, ze své síně slávy. Navíc žádnému jistě neunikl trend posledních dvou- tří let, kde je evidentní snaha o vzkříšení i těch už hodně starých kousků do moderních remaků. Navíc často útočící na hráče všech možných herních platforem.


Proč vlastně hrát staré hry?
Hlavně pro to, že pokud se rozhodnete pro hraní starší hry je tu možnost vybrat si výbornou hru s vynikající hratelností, prověřenou mnoha hráči, kteří u takové hry neváhali prožít i cennou část svého mládí. Taková hra vás určitě nezklame. Pochopitelně u grafické stránky hry, musíte přihlédnout k datu jejímu vzniku. S tím se nic dělat nedá.

 

Hrát starou hru je jako dívat se na starý film. Víte co se tam bude dít a přesto se rádi tu a tam na pěkný starší film rádi podíváte, v případě hry si ji rádi zahrajete.

 

 

 

Zdroj: různé internetové stránky a více než 20 let hraní her

Komentáře(62)