A.p.o.k.a.l.y.p.s.a.6

Originál od kokabonga.

 

     ,,Sme pár set kilometrů od místa, na jaké jsme letěli." Konstatoval Tonksn, když jsme obcházeli veliký kráter před vstupem do budovy, do které jsme měli namířeno ,,A co je to vůbec za místo?" vyzvídal jsem a šel za ním a nervózně sledoval tiché ulice.

    Domy tiše vysely na obloze a já je zezdola skoro neviděl, podle ticha na ulicích tu záchranné týmy už byly, ale byl jsem poněkud zmatený - nebyly tu žádné domy, které by vojáci odstřelovali jako tomu bylo Tiriatisu.

    ,,Je to vlastně vojenská stanice..." s hrozivým bzučením a ohňostrojem jisker praskla trolej a zhoupla se, já i Tonksn jsme se poplašeně otočili. V tichém městě se zvuk rozlehl ozvěnou a mě za krkem začal studit pot.

    ,,...která byla zbudována pro různé katastrofy, ale myslím, že na tady to není stavěna." Dořekl a hlas se mu třásl.  

   

    Vešli jsme do prostorné vstupní haly. Kachle byly rozbité, okna vymlácená, naše kroky se nesly ozvěnou až do těch nejzazších koutů. Chtěl jsem utéct a utíkat třeba až na samý konec světa, vnitřnosti se mi svíraly úzkostí a měl jsem sucho v krku. Strach, úzkost a další špatné pocity ze mě vysávaly sílu. Budu rád až to skončí.

    Tonksn nevypadal o moc lépe, ale držel si svou průvodcovskou pozici a otevíral dveře a prozkoumával pokoje, kromě baterky jsme nenašli nic užitečného, a tak jsme vyrazili ke schodišti - výtah jsme radši ani nezkusili.

    Tonksn otevřel dveře do úplné tmy - před tím nám pokoje osvětlovalo částečně venkovní slunce, schodiště bylo ale daleko vzadu a paprsky sem nedosahaly. S cvaknutím rozsvítil baterku a kužel světla ozářil schody v celkem slušném stavu. Oba jsme se tedy chopili zábradlí a svižným krokem vyrazili. V každém patře jsme míjeli dveře, které vedly do dalších pokojů a kanceláří a moje mysl si pokaždé představila, jak se dveře otevírají a vylézá z nich...

 

    ...něco mě přirazilo ke schodům a já před sebou viděl siluetu Tonksna, jak také dopadl. Se zlobným zvukem se baterka dokutálela na kraj schodu a spadla ,,Neee...!" zařval Tonksn a natáhl ruku. Pozdě.

    Baterka rotovala a míjela podlaží a s třísknutím dopadla, zablikala a zhasla.

    Zmocnila se mne panika a chtěl jsem vstát, ale nemohl jsem. Zapřel jsem se, ale nějaká síla mne nepustila. Pod prsty mi začal praskat beton. Tonksn přede mnou nadával a snažil se seč mohl se pohnout.

    Síla se zvětšila a mně se obličej namáčkl na studený schod, už jsem jen ležel. ,,Hej chlape?!" houkl na mě pilot ,,Co je?" ,,Jak se vůbec menuješ?" jeho otázka mě zaskočila, ale popovídat si byla teď asi jediná možná věc ,,Mirek...Mirek Horn" řekl jsem a pohlédl jsem do tmy, kde jsme předpokládal, že Tonksn leží. Ze shora se ozvalo zamručení  a pak: ,,Já sem Roman Tonksn."            

Komentáře(10)