Problém Romů u nás.

Po dlouhé době, tedy po hodně dlouhé době, se tady vracím s menší úvahou. Je jen na vás, jestli se zamyslíte.

Romská komunita je na našem území velmi početná. Ať už přišli odkudkoliv, žijí tady s námi, pracují tady a dýchají stejný vzduch. Rádi na ně nadáváme a ukazujeme na ně prstem. Říkáme, že oni dělají největší nepořádek, oni vykrádají státní pokladnu, oni jsou zdrojem všeho zlého. Oni, oni, oni. Oni jsou ten největší a nejdruhořadější odpad, my jsme ti chytřejší, rozumnější, vyspělejší, hezčí a všeobecně na výši. Alespoň my to takhle cítíme. Vidíte sám říkám my a ukazuju na ty bílé, aniž bych si to přál. Troufám si říct, že i ten největší a nejzarytější odpůrce rasismu si alespoň jednou v životě v hlavě přehrál ono slovo: „Oni“. Považujeme je za největší zkázu a problém lidstva. Ovšem jedná se skutečně o problém, který je zakořeněn v nich? Není problém v našem „bílém“ vidění světa?

Dlouhodobě máme zažitou představu ideálního světa, kraje, města, bez nich, bez Romů. Ničí domy, dělají nepořádek. Já se jich přesto chci v něčem zastat. Na tomto světě se vyvinulo mnoho forem života. V podobě člověka jsme zvyklí říkat: bílí, černí, barevní, žlutí a mnohem dalších. Přesto pořád mluvíme o lidech, o lidech, kteří mají všichni společný počátek. Všichni začínali někde v jeskyni a časem začali chytat blesk, aby měli oheň. Všichni byli stejní. Tedy ne vlastně nebyli, někteří byli lepší a někteří horší. Ovšem ne jako lidé, ale schopnostmi. Ať už mentálními, či fyzickými. Samozřejmě v té době spíše fyzickými. Dnes jsme černí a bílí. Špatní a dobří. My jsme ti dobří, protože je nás více. Protože máme početní, a myslíme si, že i rozumovou, převahu. Proč není možné obrátit se zády k tomuto přístupu a začít brát člověka ne podle barvy, ale podle schopností, nadání a jeho možností? Nejspíše právě proto, že jsme na to zvyklí, je to snadný přístup a všeobecně se dá říct, že ho většina z nás již neodsuzuje. Žijeme si takto v pohodě, a že se stáváme sami obětí vlastních předsudků, je až vedlejší. Radši přeci budeme žít v našem problému, který nám neublíží, než začít skutečnému problému čelit a postavit se mu. Jistě máme na to nárok, a proto vím, že se nic nezmění. Nezmění se nic křikem tisíců anti-rasistů. Zrovna zde, v naší zapadlé zemičce, je tento problém možná nejhorší. Máme tady nejvíce lidí, kteří si pěstují domácí pohodu a problémy jejich okolí jsou podřadné. Nebo je problém v něčem jiném? Jsou tady Romové horší než jinde?

Bál bych se, kdyby mi někdo měl položit otázku: „Co proti tomu děláš ty?“ Nebál bych se samotné otázky, ale odpovědi. Bohužel i mně by muselo z úst vyletět upřímné: „vlastně vůbec nic“. Nebo něco možná přeci. Snažím se brát lidi jako společnost, kde není podle barvy ten lepší a horší. Lepší je ten, kdo je schopnější. To je, dle mě, zcela přirozené. Spousta lidí muže oponovat, že z procentuálního hlediska je poměr špatných „tmavých“ vyšší než poměr špatných bílých. Musel bych pokývat hlavou, že na jeho pravdě něco bude. To procento určitě bude vyšší a možná i ty provinění a přestupky budou horší. Ale nemůžeme si za to do velké míry sami? Vzpomínáte? Ta naše převaha. Ten náš počet. To naše pokřikování, nejlépe tajně. Máme tu nejideálnější představu, ale venku bychom ji jen tak neventilovali. Ta falešná pravda je v nás uzamčená a máme strach z okolí a strach z toho, že bychom mohli „dostat na budku“. Kdybychom se tak všichni vzepřeli a začali čelit sami sobě a ne jen domnělému nepříteli, nemělo by to větší účinek? Kdyby se zlepšilo naše povědomí o nich, kdybychom se jen trochu snažili a neukazovali jim za každým rohem, jakou máme převahu. Možná by se potom něco zlepšilo, jenže plkání jednotlivce a pláč do listu papíru to stejně nespraví. Museli bychom se zamyslet všichni a přestat onikat.

Protože každý, kdo se rasismu nepostaví, je sám jeho obětí. Mysleme na to, všichni jsme oběti.