Veselý i smutný život mistra popravčího, III. část

"Pokud je prokletím být katem, tak jsem se s tímto prokletím narodil. Tento osud tíží mou bytost od samého prvopočátku a udělal ze mne navzdory tomu, že jsem se vyučil zcela všednímu, obyčejnému řemeslu a že jsem se vší silou vzpíral tomu hroznému postavení, to, čím byla celá moje rodina počínaje otcem a konče nejmladším bratrem: katem." Jan Křtitel Piperger

Vzhledem k velmi příznivému hodnocení předchozích dvou článku dávám k dobru třetí. Je to poněkud rozsáhlé, takže na dlouhé chvíle. Snad se bude líbit. Názory vyjadřujte prosím spíše do komentářů, pilujeme styl. Díky :)

Radíč Pirta

V šedesátých letech 19. století nebylo v maďarském Pětikostelí věru bezpečno. Zdejší obyvatelstvo terorizovala loupežnická tlupa, která byla organizována po vojensku. Nebyla sice nijak početná, čítala všehovšudy pět banditů, zato však počty jejich pomocníků, špehů, donašečů a příležitostných členů dosahovaly snad rozměrů celé vojenské legie. Mozkem bandy byl proslulý Radíč Pirta, německy Radits, bývalý vězeňský bachař, který své druhy našel v nejotrlejších zločincích té doby. Dospělí se před ním třásli hrůzou a proto jím sami strašili malé děti, které potom večer dlouho nemohly usnout.

Pirtovci měli rychlé a dobré koně a nutno přiznat, že ovládali své řemeslo dokonale. Vždy se přiřítili jako bouře, násilím nebo lstí si si zjednali přístup do uzamčeného obydlí, svázali majitele a zacpali mu ústa, obrátili všechno vzhůra nohama, nacpali si vrchovatě kapsy penězmi a šperky a žaludky tím nejlepším jídlem, které našli, rychle se rozloučili a zlomili klíč v zámku. Pokud se jim nikdo nepostavil na odpor, nikoho nezabili.

Přestože Pirtovci kradli, loupili, plenili a časem i vraždili, podařilo se jim dostat na svou stranu nejchudší vrstvy obyvatelstva. Sám Radíč dokázal být štědrý jako král, nebo indický Maharádža. Jakoukoli, sebemenší službu, kterou mu někdo prokázal, odměnil bohatě a skvěle. Chudině rozdával štědré dary, a ta mu ráda poskytovala ochranu za zdmi svých stavení, odkud se Radíč s kumpány vysmívali pandurům, kteří se je snažili lapit.

Když úředníci zdejšího komitátu konečně pochopili marnost svých snah, požádali o pomoc armádu. To už bylo složitější, celé setniny pročesávaly lesy a samoty. Nějakým zázrakem se však Pirtovcům vždy podařilo uprchnout. Jenže právě úporné snahy o jejich dopadení a neustálé pronásledování způsobily, že lupiči byli daleko podrážděnější a agresivnější. Jestliže dříve bažili pouze po majetku, nyní - snad z pomsty - začali prolévat krev. Po celém kraji se nacházely nové a nové mrtvoly, tu obchodník, tam zase pastýř dobytka, dům městského rady byl vyloupen tak, že zůstaly jen holé zdi a celá rodina byla vyvražděna. Ženy byly týrány a znásilňovány, kojencům lupiči roztříštili lebky. Úřady vypsaly na dopadení Pirty a jeho bandy vysokou odměnu ve výši 1000 zlatých.

V obci P. na jihu komitátu žil v polorozpadlé chalupě, s těžce nemocnou manželkou a čtrnácti dětmi, chudý vesnický učitel. Patřil mezi nejvěrnější spojence Pirty a jeho kumpánů, pomáhal jim od samého začátku a byl jedním z posledních lidí, kterým Radíč opravdu věřil. K jeho cti je třeba říci, že do náruče banditů jej vehnala jen bída a hlad, nikoliv nějaké kriminálnické sklony. Toho dne, kdy se dozvěděl o vypsané odměně za dopadení pachatelů, se mu ozval také sám Radíč. Je se svými druhy, jsou neustále na útěku, hladoví a slabí, nespali už několik nocí. Do P. dorazí dnes o desáté hodině večerní, tak nechť je prý očekávají. Učitel, ač třesouc se strachy, vsadil vše na jednu kartu. Za několik chvil už klepal na dveře úřadu podžupana v Siklosi a když byl přijat, vypověděl vše, co věděl. Do pracovny byli obratem povolání stoliční soudci a velitelé armády a pandurů a začala se velká válečná porada.

Když po dvou hodinách skončila, učitel odcházel s instrukcemi a také velkou krabicí plnou nejlepšího jídla a pití. Ihned po návratu domů dal prostřít na poněkud omšelý jídelní stůl a chvějíc se očekával příchodu hostí. A skutečně, jen co kostelní zvony odbily desátou hodinu, vpadlo otevřeným oknem do světnice několik umouněných chlapů, posledním z nich byl sám velký Radíč. Zatímco čtyři vyzáblí se oblizovali při pohledu na stůl plný lahůdek, Radíč neváhal strachem zmučeného učitele ještě upozornit, že v případě zrady vystřílí celou jeho rodinu. Poté už všichni zasedli za stůl a začali hodovat. Po jídle začal učitel do číší nalévat víno, dle instrukcí měl zločince opít. Přidal ještě několik hltů vodky. Ta zmohla i otrlé Pirtovce, a to tak, že je musel do připravených postelí doslova dovléci.

Ve třičtvrtě na dvanáct už byli obklíčeni několika tisíci vojáky a pandury. Učitel opustil i se svou rodinou dům a odešel dle instrukcí do nedalekých kasáren, kde se ukryl. O půl noci se ozvaly první výstřely. Velitel zahájil akci. Pirtovci okamžitě vyskočili z postelí a při pohledu z okna se Radíči zatmělo před očima. V tu chvíli ho zasáhla první kulka, která roztříštila sklo a dostala se Radíčovi do břicha. Ten se však nevzdával, pálil jako šílený, stihl připravit o život dalších pět vojáků, několik desítek jich těžce zranil. Během hodiny přišli o život všichni jeho kumpáni, kteří teď leželi v kalužích krve na zemi. Radíč, s prostřelenou plící, břichem, okem, s průstřelem ve tváři, na noze a na ruce, stále žil. Ale síly jej konečně opouštěly, zbraň upustil a padl na zakrvácenou zem. Do domu pronikli panduři ale Radíč, když už nemohl střílet, tak se alespoň bil, kopal a kousal. Když jej konečně spacifikovali, svázali mu ruce a do úst nacpali roubík, připomínal Radíč děravé, krvavé řešeto. Život z něj však zcela nevyprchal.

Stanný soud odbyl toho rána všechny formality co nejrychleji. Radíč a jeho lidé spáchali tolik těžkých zločinů, že dokazovací část procesu byla pouhou bezvýznamnou povinností.. Ještě téhož dne byl vynesen rozsudek, dle kterého má být Radíč Pirta popraven už druhého dne brzy ráno, panovaly totiž oprávněné obavy, aby svým rozsáhlým zraněním nepodlehl dřív, než jej světská spravedlnost potrestá za spáchané zločiny. Poslední noc u něho probděli lékaři, kteří mu měnili co hodinu obvazy a dávali čichat k čpavku, který jej měl udržet při životě.

Jan dorazil na popraviště v Siklosi pět hodin ráno, rozsudek nad Radíčem měl být vykonán v šest. Celou noc nespal a od včerejšího oběda nic nejedl. Nicméně na to nebyl čas, už z dálky na něj ječel soudní rada, ať si pospíší, protože jinak se Radíč i bez jeho přičinění stane do pár minut mrtvolou. Jan spolkl svou poznámku, že proti tomu by vcelku nic neměl. Z polehávání na fiakru měl zmačkané šaty, na zádech slámu a černé vlasy mu trčely všemi směry.

Šibenice už byla vztyčená a popravní průvod se objevil vzápětí. Radíč se vezl na prvním voze, ležel na připraveném slamníku, namísto stráže však kolem něj kromě duchovního, rychle drmolícího modlitby, stálo několik mužů v bílých pláštích, kteří mu dávali ještě poslední šluky čpavku.

Prezident soudu začal okamžitě číst rozsudek a zbrkle přeskočil několik částí. Ohromný dav diváků neklel, ani posměšně nehulákal jako obvykle, nýbrž mlčel - lupičský náčelník na své poslední cestě budil spíše soucit. Vojáci donesli Radíče na nosítkách až k šibenici, kde ho převzali katovští pomocníci a upevnili mu okolo trupu kožený pás. Následně Radíče vyzdvihli vysoko do vzduchu.

Když Jan vylezl na své schůdky a sklonil se nad něj, aby mu upevnil oprátku, Radíč nedýchal. Jan mu přiložil ruku na prsa. Ani jeho srdce už netlouklo. Tlumeně pokynul. Dolů! Pomocníci pustili provaz, Radíčovo tělo se však na šibenici jen houpalo, v jeho obličeji se nepohnula ani brva. Zatímco se kolíbal ve smrtící oprátce, bylo v něm asi tolik života jako předtím, když jej soudní úředník svěřoval formálně Janovi do rukou.

Diváci se začali rozcházet a zlobnými poznámkami dávali najevo svou nevoli. Kdyby nebylo místo tak dobře střeženo, pravděpodobně by se snad vrhli i na Jana, ačkoliv na tom, co se stalo, měl nejmenší podíl vinny a na tuto divnou popravu z 6. června 1863 později vzpomínal přinejmenším rozporuplně. A jak vlastně dopadl onen učitel, který se na dopadení Radíče a jeho bandy podílel největší mírou? Inu, po vyplacení odměny se z něj stal vážený a bohatý člověk, který už nestál o to, učit číst a počítat bosonohé vesnické děti. Z vesnice se odstěhoval, nejprve pracoval jako ministerský tajemník, později se stal dokonce ministerským radou.

Milost na poslední chvíli

Nedaleko Pětikostelí leží městeško Szentkirályi, které v šedesátých letech 19. století obývalo také pět mladíků nevalné pověsti. Devatenáctiletý Jan Futos, dvacetiletý Josef Kaloty, jednadvacetiletý Jan Toth a osmnáctiletí Jan Iszak a Robert Panzel platili odmala za problémové hochy, kteří přímo rostou pro šibenici. Futos a Kaloty byli už v ranném dětství odsouzeni k dvaceti rannám metlou za drobné krádeže, synek pouliční prostitutky Toth měl za sebou mravnostní delikt, Iszak a Panzel byli pro své způsoby vyloučeni z gymnázia. Potloukání se po okolí, rvačky, shánění alkoholu a lepých děv však bohužel pro mladíky nebylo činností placenou, a tak velice brzy měli pořádně hluboko do kapsy. Tento poněkud zásadní problém se tyto práce se štítící osoby rozhodly řešit po svém.

V malebné vesničce B. ležící poblíž Szentkirályi žil jistý farář, pohledný, ambiciózní muž univerzitního vzdělání a dobrých způsobů, mířící do vysokých sfér kléru. Pocházel ze zámožné rodiny, jenž jej všemožně podporovala. Na faře žil se svou služebnou a milenkou v jedné osobě, dvacetiletou krasavicí Julinkou, která se jej však něco natrápila svou záletností, kterou byla proslulá široko daleko. Julinka často z fary odcházela odpoledne a vracela se až nad ránem po prohýřené noci s mnoha muži. V Szentkirályi navštěvovala vesnické zábavy i ty nejzaplivanější putyky, a tak se seznámila i s Futosovou bandou, která se právě od ní dozvěděla také o movitém velebníčkovi.

Toho večera se banda sešla u lesa mezi Szentkirályi a B., kde před pár dny Panzel zakopal zbraně, které ukradli z objektu pandurských kasáren. Byli čtyři - pátý z mladíků, Josef Kaloty měl za úkol mezitím sehnat povoz. Svými obličeji ani oděvy se chlapci nijak nelišili od místních venkovanů, vypadali prostě jako lidé, kteří si po náročním pracovním dni vyšli teplného letního večera do přírody. Až když sešli z cesty a pohltila je temnota lesa, rozvinul se mezi nimi rozhovor. Jan Futos, kostnatý hoch s nepěknou tváří, pobízel ostatní, aby si pospíšili s kopáním, zatímco sám se opřel o vysoký buk, vytáhl dýmku a neustále své soudruhy komandoval.

Asi po půlhodině Iszak s Tothem vítězoslavně vytáhli zašpiněnou bednu, vyndali pistole, a za chvíli se už všichni vláčeli lesem zpět na cestu, kde čekal Kaloty s žebřiňákem. Rychle na něj naskákali a Kaloty prásknul bičem. Cesta ubíhala rychle a příjemně za chlípných řečí o půvabech služebné Julinky.

V tom čase, nevědomky loupežnické bandě vstříc, kráčel mladý Štěpán Marko. Byl to vysoký, blonďatý hoch, oblečen v čistou bílkou košili a černé pumpky. Platil za slušného a bezproblémového mladíka. Právě se vracel z B., kde měl mít schůzku se svou novou láskou - Julinkou. Ta však na domluvené místo nepřišla, a tak teď Štěpán kráčel zklamaně domů.

„Buď pozdraven, Štěpáne Marko“, pozdravil podezřele zdvořile Futos nepěkným, jízlivým hlasem a seskočil z vozu. Štěpán kývl na pozdrav. Chystal se vzít nohy na ramena, celá situace se mu přestávala líbit. „Šššš,“ Futos popadl Štěpána za flígr kabátu a než se Štěpán vzpamatoval, byl už v obklíčení ozbrojené bandy.„Řeknu ti to narovinu, Štěpáne“, pravil Futos, „buď půjdeš s námi, nebo se rozluč se životem!“ Štěpán se roztřásl jako osyka. „Prosím ne. Já musím domů. Pro Kristovy rány, pusťte mě! Já vám přísahám, že se to nikdo nedozví, dělejte, co jen chcete, přísahám.“ Futos se rozesmál zlým smíchem.

Za chvíli už seděl zhrouceně na voze vedle Iszaka z jedné strany a Panzela z druhé. „Kam to vůbec jedeme?“ odvážil se po nějakém čase zeptat. „Do B.“, odpověděl mu sám Futos, „zkásnout velebníčka a trošku se potěšit s jeho Julinkou.“ Štěpánovi se udělalo zle a viditelně zbledl, čehož si Futos všiml. „A ty“, řekl posměšně, „půjdeš schválně jako první. A opovaž se zklamat, budu stát za tebou a jsem ochotný ti do zad vypálit zásobník!“

Štěpán sepjal ruce v klíně a tiše se modlil. Když dojeli do B., byla už úplná tma. Na faře se svítilo. Velebníček právě seděl u večeře a pochutnával si na pečince s křupavou kůrčičkou, kterou zapíjel vínem. Julinka seděla naproti němu a už jen upíjela ze sklenky. V tom se ozvalo rázné zaklepání. Julinka vstala a šla otevřít. Ve dveřích se objevil bledý Štěpán, překvapená Julinka vykřikla. Pana faráře to však zjevně nijak nezarazilo, narozdíl od své služebné Štěpána neznal.

Možná, že je to nějaký pocestný, co nemá kde hlavu složit. „Co si přeješ, synu?“ zeptal se. Nastala však jen chvíle trapného ticha. V tu chvíli Futos vystoupil ze tmy, drsně Štěpána odstrčil a surově vpadl do místnosti, následován svými nohsledy, Kaloty nakonec dovnitř hlavní zbraně popostrčil i Štěpána, až se zapotácel.

Když na ni namířil svoji zbraň, Julinka omdlela. Zatímco se k ní, za vzklyků, klení a proseb Štěpána, zběhli všichni ostatní členové bandy a začali se s bezvládným tělem muchlovat, Futos se zaměřil na velebníčka. „Chceme jen peníze, nic víc“, řekl. Farář začal prosit o smilování, avšak když ho Futos dloubl zbraní do žeber, vytáhl ze skříně truhlu a podal Futosovi balíček bankovek. Rychle je přepočítal. „Jenom sto dvacet zlatých?“, zeptal se s rozčilením v hlase, „a to se o tobě říká, že jsi bohatý farář! Ale jak vidíš, nás je pět, vlastně šest a když se to rozdělí, je ta částka žalostně nízká.“ Farář zesinal v krásné tváři. „Pokud nedáš víc,“ dodal, „připrav se na setkání s tím vaším pánbíčkem! Tak?“

„Mám tady ještě dvě tobolky,“ oznámil velebníček, „v jedné je 35 a v druhé 40 zlatých. Nechali si je u mě mí známí.“ Futos se ušklíbl. „Ale, ale! Ptáček začíná zpívat jinou písničku, najednou peníze má“, a dovolil faráři otevřít skříň, odkud vytáhl z kapes kabátů dvě prkenice. „Však také nejsou moje,“ bránil se dotčeně, „patří mým přátelům, slováckým pláteníkům, kteří se u mě zastavili po namáhavé cestě a spí v komoře.“

Do Futose jako kdyby uhodilo. „Rychle tam“, zavelel a vytrhl tak kumpány z milostných hrátek s Julinkou, nad kterou se ihned sklonil Štěpán. Zapomněli na faráře i peníze a rychle utíkali do komory. Bylo však pozdě. Oba pocestní vyslechli celý dialog a usoudili, že situace je opravdu vážná. Vyskočili oknem a nyní už burcovali celou ves a četnický zbor. Po tomto zjištění se dali všichni na útěk, zmatený Štěpán je následoval.

Když byli pryč, farář se postaral o Julinku, která se mezitím probrala a vrhla se k němu s pláčem. Ošetřil ji ránu na čele, přičemž mu přiznala, že mezi lupiči poznala jistého Marka, Štěpána Marka, se kterým prý tančila na zábavě v Szentkirályi.

Uložil ji do postele, a poté se vydal do Szentkirályi ohlásit přepadení. Uvedl jméno Štěpána Marka. Toho rána byl Štěpán, známý jako hodný a laskavý hoch, zatčen. Při výslechu spolupracoval a jeho přičiněním byli zatčeni Futos, Kaloty, Toth, Iszak a Panzel. K činu se přiznali a vypovídali bez vytáček. Vůbec by je nenapadlo, že za současného stanného práva by mohli dostat trest smrti. Jen Štěpán svůj podíl nepřiznával, trval na tom, že byl přinucel pod vyhrůžkami smrtí, a podobně vypovídal i před důstojníky stanného soudu.

I stanný soud by jistě rád uvěřil tomu mladíkovi, který tak upřímně a se slzami v očích srdceryvně vypovídal o své nevinně. Jenže ostatní se rozhodli, že ho do svého neštěstí stáhnou také. Všichni shodně vypověděli, že Štěpán byl dokonce od samého začátku vůdcem jejich bandy, loupež naplánoval a zorganizoval. Štěpán, jenž neměl jediného přímého svědka a nemohl svou nevinnu nijak dokázat, stál sám proti pěti a sám se hroutil po tíhou vážného obvinění.

17. října 1863 stanný soud vynesl nekompromisní rozsudek, podle něhož se Futos, Kaloty, Toth, Iszak, Panzel a Marko odsuzují k trestu smrti provazem, exekuce má být vykonána 18. října 1863 o deváté hodině ráno. Tváře lupičů zesinaly a pohlíželi na sebe s němým úžasem. Štěpán Marko také zbledl, ale jen sevřel rty s trpkým vědomím své nevinny a sklopil hlavu.

Poslední noc svého života strávil každý odsouzenec ve své cele. Brzy ráno druhého dne dorazil do Szentkirályi Jan, a také šest duchovních, pro každého odsouzence jeden. Kněží se po svém příchodu ihned odebrali do cel k odsouzeným, zatímco Jan si to nakráčel k šibenici. V Szentkirályi se popravovalo na malém vybetonovaném náměstí, obklopeném městskými domy.

Venku odbila osmá hodina a před soudní budovou se řadila setnina pěchoty, která měla doprovázet odsouzence na jejich poslední cestě. Už bylo připravených sedm vozů, okolo kterých stáli ozbrojení panduři a drželi dav za čárou. Když odsouzenci konečně vyšli ven, každý doprovázen svým duchovním, namísto obvyklých nadávek a posměšných výkřiků panovalo napjaté ticho a zraky lidí se obracely k Štěpánovi. V doprovodu stráže každý nasedl do svého vozu, v posledním jela potom soudní komise s důstojníkem stanného soudu a auditorem.

Po příjezdu k šibenicím však nedošlo k obvyklému čtení rozsudku - za mumraje a vzrušeného šepotu nejprve duchovní obestoupili auditora a důstojníka a o něčem se s nimi radili. Auditorova tvář se rozjasnila, jako kdyby na tuto zprávu čekal a přikývl. Poté rychle naskočil na koně a odjel. Důstojník přišel k Janovi a naklonil se nad něj.

„Pane popravčí“, oslovil ho, „páni duchovní mi právě oznámili, že odsouzenci se na poslední cestě skutečně přiznali k tomu, že Marka k účasti na loupeži donutili. Mluvil tedy před soudem jen čistou pravdu, skutečně je nevinný. Jenže rozsudek soudu je právoplatný a musí být vykonán, změnit jej může pouze pan plukovník. Auditor za ním tedy odjel, ale nejspíše mu to bude nějakou chvíli trvat. Ačkoliv má být Marko jako nejméně provinilý popraven první, předám vám nejdříve všechny ostatní a musím vás poprosit, aby jste s výkonem poprav nespěchal.“

Jan přikývl a důstojník po menší přípravě začal číst rozsudek. Zatímco ostatní odsouzenci stáli jeden vedle druhého na vyhrazeném místě obestoupeném stráží, Štěpán mohl sedět. Byl obklopen duchovními, kteří ho drželi za ruku a šeptali mu slova útěchy. První přišel na řadu Panzel, jeho popravní obřad byl dlouhý, trval přinejmenším pět minut. Ne snad, že by ho Jan nějak trápil už na šibenici, nicméně prodlužoval právě předpopravní chvíle, což jindy nedělal. Chvíli s Panzelem rozmlouval, uklidňoval ho, pak se sehnul a na lakovce si dlouze vázal tkaničku. Požádal své pomocníky, aby nespěchali s navlékáním pásu a sám ještě několikrát převazoval oprátku.

Po Panzelově popravě, která sama o sobě trvala jen několik sekund, přišel na řadu Iszak. Po něm Kaloty, Toth a nakonec Futos. Auditor stále nikde, zhroucený Štěpán se zimnicky třásl a vypadalo to, že co chvíli omdlí. Janovi ho bylo líto, snažil se ušetřit každou minutku, každý hluk mu dodával naději, jenže nakonec důstojníkovi stejně nezbývalo nic jiného, než mu předat i Štěpána. Vzal plačícího Štěpána okolo ramen a zvedl ho.

V tu chvíli se ozval nadšený jekot. Na černém hřebci cválal v tmavě modré uniformě... auditor! Štěpán prudce otočil hlavu a položil si ruku na ústa. Auditor držel ve vysoce zdvižené ruce šavli a na ní vál bílý šátek - znamení milosti. „Pardon!“, vykřikoval malý chlapec s tlampačem, „byl mu udělen pardon!“ Zatímco před chvílí Štěpánovi hrozila smrt provazem, teď mu hrozila smrt jiná - umačkáním. Objímali jej úplně neznámí lidé, rodinní příslušníci, známí, kamarádi. Zvláště dojemné bylo setkání Štěpána s matkou a otcem. Jen co se Štěpán vymanil z jejich objetí, šel za auditorem a z celého srdce ho objal a políbil, poté objal duchovní a důstojníka.

Jan spokojeně seděl na schůdkách šibenice a s úsměvem nastálou situaci pozoroval, když i k němu došel Štěpán. Vzal ho za ruce a se slzami v očích mu děkoval. Jan jen spokojeně přikývl, políbil Štěpána na tvář a rázným potřesením rukou popřál vše nejlepší. Štěpán ho také pozval na oslavu, která se konala večer v hospodě „Německý dům“ v Szentkirályi. Jan se svými pomocníky skutečně dorazil a mezi hosty se objevila také Julinka, se kterou Štěpán protančil celou noc.

S pořádnou kocovinou a vynikající náladou se Jan následujícího dne vydal nazpět do Osijeku, kde se mu zatím narodil první syn Hans Andreas.

Vzhůru do Vídně... ale vítejte v Praze!

Následujícího roku 1864 vykonal Jan dalších osm poprav, na lupiči Štěpánu Safranovi v Szegsgardě, který terorizoval okolí se svou cikánskou loupežnickou bandou, na vrahovi Petru Meszarovičovi v Kamenici, který zavraždil, znásilnil a oloupil osamělou mlynářku, v Moháči na cikánech Alabertovi a Bakovi, kteří oloupili a zavraždili starce, v Nových Sadech na mladících Jakubu Kováčovi a Vincenci Kabalosovi, kteří oloupili a zavraždili stařenku a v Zomboru na cikánech Janu Benkovi a Mišu Horváthovi, kteří za úplatu zapálili velkostatek.

Jan toho roku oslavil své šestadvacáté narozeniny, narodil se mu druhý syn Johann Baptista a společně s Reginou vychovával také její čtyři děti, devítiletého Leopolda, sedmiletou Alexandru, šestiletého Maxmiliána a tříletého Eduarda. V Osijeku žil už dva roky a snad jeho vlastní ctižádostivost, tento zžírající plamen, začínala způsobovat, že se mu zde přestávalo líbit. Osijek bylo přece jen malé, ospalé, provinční městečko oproti takové Budapešti, nebo snad dokonce Vídni. Téměř polovina obyvatel byla analfabety, v kultuře a vzdělání Osijek opravdu zaostával za ostatními městy.

Navíc byl Jan dosud jen zástupcem, nebo nyní už spíše pomocníkem, svého bratra a nepobíral tak služné, pouze mu byla vyplácena suma za každou popravu. Nedá se každopádně říct, že by se ale rodině žilo špatně. Hostinec prosperoval a Jan byl znám jako zručný čalouník a dostávalo se mu dostatku kšeftů.

Přesto když zemřel vídeňský kat Hoffmann, nadhodil Jan opatrně před manželkou, zda-li by nebylo možné ucházet se o jeho místo. To však ještě netušil, že Regina se této myšlenky chopí snad ještě víc, než on sám. Víděn! Božská Vídeň! Paní Pipergerové začal najednou Osijek, místo, kde se sama narodila a kde prožila celý svůj život, připadat jako uboha díra k nevydržení a každé třetí slovo, které od ní teď Jan slyšel bylo „Vídeň“ a neustále ho upomínala, aby se snad nezapomněl přihlásit v termínu.

Jan se rozhodl vydat do Vídně osobně, protože hodlal vylíčit všechny své přednosti a zapůsobit kouzlem své osobnosti. Do Vídně dorazil lodí 24. června 1865 a ještě téhož dne se ihned po ubytování vydal na příslušný úřad, kde se k němu chovali nesmírně mile a laskavě. Právě asi tehdy v něm vzniklo skálopevné přesvědčení, že jeho žádosti bude vyhověno.

Když učinil vše, co bylo dle jeho názoru nutné k zajištění slastné budoucnosti, mohl se směle vydat za zábavou a povyražením, kterého velkoměsto skýtalo bezpočet. Potkal několik svých bývalých přátel, včetně Adolfa Feitela, kterému se skřípěním zubů odpustil, že to byl právě on, kdo jej seznámil s židovskou dívkou Kateřinou. Během následujících týdnů bloudil po svěže zelených trávnících Prátru, pozoroval veselé dětské tvářičky, navštěvoval zdejší proslulé kavárny a pivnice.

Avšak to vše ho již pomalu přestávalo bavit a začat pociťovat i jakousi duševní prázdnotu. Potloukal se bezcílně po Vídni a přitom věc, na které mu tolik záleželo, nepostoupila kupředu ani o píď. Ve skleslé náladě se jednou zatoulal do útulné kavárny a žal a stesk po rodině zapíjel vínem. V tom k němu přistoupil dobře vypadající pán v nejlepších letech v drahém obleku se zlatými prsteny na rukou.

„Dobrý den, pane“, pozdravil, „mám pocit, že jsme se již někdy museli setkat, nicméně zařadit si vás nedokáži.“ Janovi ten člověk nebyl povědomý ani trošku, nicméně v přátelské odpovědi bohužel uvedl, že přichází až ze Slavonie za prací. „Ano, ano!“, zaradoval se ten starý intelektuál, „určitě jsem vás viděl v Osijeku! Jmenuji se Karl Von Hunter a jsem ministerským sekretářem.“ Janovi stále nikoho nepřipomínal, jeho jméno slyšel poprvé v životě, nicméně srdce mu poskočilo. Pokud je ministerským sekretářem, jistě by mohl jeho věc nenásilně poposunout kupředu.

Dali se do čirého rozhovoru, ač Jan prozatím tajil, za jakou prací to vlastně přijel. Po vínu a kávě, které pan ministerský sekretář bez mrknutí oka zaplatil, se rozhodl, že Jana doprovodí a ukáže mu pamětihodnosti. Vzhledem k tomu, že Jan nikam nemířil, čekala je asi dvouhodinová příjemná procházka po Vídni. Pan Von Hunter byl okouzlující společník. Nebylo stavby, parku, sochy a fontány, jejíž původ by neznal. O každém kolemjdoucím měl bohatou zásobu drbů a dokonce i pouliční prostitutky s vysoce vykasanými sukněmi oslovoval křestními jmény.

Bez mrknutí oka zaplatil fiakr a zamířili s Janem na jih Vídně, kde si zašli na oběd do luxusní restaurace. Janovi sousta v ústech značně zhořkla, když si uvědomil, kolik ho tato legrace bude stát, nicméně když přišel po čtyřech chodech jídla a několika číších šampaňského číšník, pan Von Hunter mu jednoduše podal bankovku a prohlásil, že to je za oba, protože pan Piperger je dnes jeho hostem. Za chvíli už seděli v jiné kavárně nad řekou, kde pan ministerský sekretář objednal a zaplatil alkoholické koktejly. Popíjeli spolu téměř do setmění, poté ministerský sekretář navrhl ještě sladkou tečku - kávu a zákusek.

Zamířili tedy do další z provoněných kaváren, kde se posadili ke stolku bokem k vášnivým hráčům jakési karetní hry. Pro jistotu pan Von Hunter přiobjednal ještě pár panáků slivovice. Při slíbené kávě se však najednou k Janovi naklonil a zeptal se ho, zda-li zná hru, kterou hrají ti chlápci. Jan se pootočil a musel zkonstatovat, že opravdu ne.

„Trošku si zašpásujeme“, řekl, vstal a hodil na stůl neznámých chlapíků sáček mincí s důrazným „bank!“ - a vyhrál. Otočil se k odchodu, páni ho však začali prosit, jestli by si s nimi nedal ještě jednu hru, prohraný obnos je pro ně příliš vysoký.

Pan Von Hunter se zdráhal, avšak po chvíli přikývl a nadhodil, zda-li si tedy nedají s Janem napůl. Janovi bylo trapné odmítnout člověku, který se o něj celý den tak báječně staral, navíc měl v krvi už dobrých pár promile, a tak souhlasil. Hned v první hře s panem Von Hunterem zvítězili. Následující tři hodiny, které utekly neskutečně rychle, střídavě vyhrávali a prohrávali, až z Janových sto zlatých zbyl jediný pětník - a ten v poslední hře prohrál.

Hostinský nato oznámil, že zavírací hodina už dávno padla a jako prašivé psy je vykopl. Před putykou pan ministerský sekretář Jana politoval a dal mu svou vizitku, ať ho navštíví. Prý se mu tu ztrátu pokusí vynahradit - a zmizel.

Jan teď stál úplně sám s prázdnou prkenicí v cizí čtvrti velkoměsta, neznal ulice, ani nikoho, kdo by mu mohl pomoci dostat se domů. Bylo okolo druhé hodiny ranní a on se třásl jako v zimnici. Ale právě čerstvý ranní vzduch způsobil, že velmi rychle vystřízlivěl a začalo mu docházet, že to vše nebyla pouhá náhoda a on upadl do osidel falešných hráčů a stal se jejich kavkou. Ale nerozuměl souvislostem, a tak se domníval, že podobně byl napálen i pan Von Hunter, který mu snad v následujících dnech pomůže. Pak se konečně zeptal pár pochybných existencí na cestu a k čtvrté ranní se mu podařilo dostat do svého bytu.

Druhého dne našel na adrese, uvedené na vizitce pana Von Huntera, obchod s parfémy a vše mu začínalo být jasné. Nadával si v duchu těmi nejhoršímu jmény. Svěřil se příteli Vítkovi, který mu zopakoval jen to, co už sám věděl, že se choval jako malé děcko a ne jako dospělý chlap. Vzal ho na policii, kde se k Janovi sice chovali ohleduplně ale vzhledem k tomu, že nedokázal uvést žádné bližší podrobnosti, upozornili ho, že sto zlatých je pravděpodobně v ztracenu navždy. Opět mu pomohl Vítek, kterému se podařilo sehnat mu dočasně práci u jednoho čalounického mistra.

Asi za týden přiběhl Vítek za Janem a nadšeně mu podával noviny. Nalistoval příslušnou stranu a dal Janovi přečíst zprávu, která mu měla změnit život. Jan byl ustanoven vídeňským katem. V tu chvíli nebylo šťastnějšího člověka na zemi. Okamžitě napsal Regině, ať ihned prodá svůj hostinec a byt, rozprodá zařízení a přijede s dětmi za ním. Ani ve snu by ho nenapadlo, že novinář, který tuto zprávu vypustil do světa, je idiot, a on tak zažije největší zklamání svého života.

Právě v den, kdy měla jeho rodině přijet do Vídně, zazvonil u něj ráno pošťák a podal mu objemnou obálku. Chtivě po ní skočil, vždyť měla obsahovat jeho jmenování. Ke svému zděšení v ní však našel svou žádost a všechny přílohy, plus tři věty, které ho totálně zdrtily. Děkujeme za zájem. Místo obsazeno jiným uchazečem. Zasíláme žádost a přílohy. Kdyby mu to snad nějak pomohlo, asi by se rozplakal jako dítě.

Musel se však sebrat a jít přivítat svou rodinu do přístavu. Neodvážil se své ženě přiznat, že dopadli jako sedláci u Chlumce, sdělil jí, že vše je na nejlepší cestě. Hned druhého dne se šel osobně přeptat na úřad, kde mu však zdrcující zprávu jen potvrdili. Konkurz vyhrál jistý Arthur Willenbacher, dosavadní pražský kat.

Když jeden z úředníků viděl Janovu posmutnělost, vzal si ho stranou a zeptal se, proč se tedy neuchází o Willenbacherovo uvolněné místo v Praze. Jan se praštil do hlavy, tohle ho vůbec nenapadlo. Okamžitě učinil příslušné kroky a s trošku lepší náladou se vrátil ke své rodině.

Následující tři měsíce živil rodinu ze svého čalounického platu, což rozhodně nebylo na vyskakování, a navíc musel odrážet zvídavé otázky své ženy, která nechápala, kde že se mohl tak zdržet Janův jmenovací dekret.

Den poté, co se své manželce potupně přiznal, že vídeňským katem je už dávno někdo jiný, přišla zelená obálka. Tentokrát byla velmi tenká - obsahovala jediný list. Jmenovací dekret Jana do úřadu popravčího pro české země se sídlem v Praze.