True story, bro (Kubiii[CZ]kovo Vánoční přání)

Asi do svých 15 let jsem chodil za čerta. Vždy nás bylo kolem deseti a Mikuláš, asi 19tiletý kluk - nejstarší osoba mezi námi. Naše útočiště tvořily rodiny, jenž bydlely v pohraničí - bývalých Sudetech. Smutně situované domy, na většině z nich se zastavil čas. Onehdá jsme vešli do rodiny, jejíž domácnost už na první pohled patřila k těm, jak se dnes říká, sociálně slabším. Průběh se nesl tím klasickým scénářem do doby, než Mikuláš pohrozil malé šestileté copaté holčičce, že pokud bude zlobit, odnesou si jí čerti pryč. Tehdy dítě vstalo, rozpačitým krokem šlo vstříc k Mikulášovi a odhodlaně prohlásilo: "Tak ať mě odnesou. Já už tu s nima nechci být. Tatínek pořád bumbá a maminka mě bije."

Nastalo hrobové ticho. Nikdo nevěděl, co bude dál. Tohle nikdo nečekal. Největší čert, jenž dělal nesnesitelný hluk a největší rámus, lehce zvedl řetěz a velice pomalým pohybem ho schoval za záda. Všichni jsme se na sebe podívali. I po těch letech si přesně vybavuji pronikavý tikot hodin a zrychlený dech děvčátka. Mikuláš nespustil oči z rodičů, ti upírali zrak na svou dceru a ta zase zahleděně pozorovala Mikuláše. Dobrou minutu všichni na sebe hleděli dokud nepromluvil otec: ,,Dcerka přehání, vždyť to není pravda." Vypadalo to, že chce ještě něco pohrdavě dodat, ale jeden z mladších čertů hystericky vyštěkl:,,Zavoláme policii!" Koutkem oka jsem viděl, jak matka chce něco říct, ale nemůže ze sebe vydat ani hlásku. Na proti ní nenápadně vykročil syn místního starosty tak, aby měl pod kontrolou prostor mezi rodiči a dcerou. "Nechte toho", zavelel Mikuláš a otočil se směrem ke dveřím, čímž chtěl signalizovat odchod celé družiny. Ale nikdo z nás čertů se nepohnul. Ne proto, že by jsme byli stoprocentně odhodlaní hájit nevinný výraz dítěte, spíše jsme byli zaražení. Mikuláš se tedy otočil k rodičům se slovy: ,,Esli nám teda všem tady slíbíte, že .. že jí necháte být a přestanete aj s chlastáním, půjdeme."

V tom se jakoby role obrátily. Holčička se podívala na rodiče, z jejich výrazů bylo patrné, že už zažily ledacos, ale tohle ne. Tatínek nehybně stál a maminka vytahovala z rukávu kapesík. Nejmladší čert, který nesl dárky, jelikož jsme nesehnali anděla, chtěl ještě něco říct, ale Mikuláš ho zastavil a dodal: ,,Příští rok se tu stavíme zas a běda, jestli nam to děcko poví to samé!"

Dnes přemýšlím, co malá dívka prožívala. Možná jen zkoušela rodiče, jestli jí budou bránit před něčím zlým. Říká se, že nejvíce si umí ublížit ti, kteří k nám mají nejblíž. Pokud láska nepřichází odtud, odkud ji nejvíce čekáme, tedy od našich nejbližších, pak se nám vlastní svět zhroutí mnohem rychleji a snáze hledáme útočiště ve skutečném zlu.