Záhada podivného srance

Lidé jsou prasata. Nebuďte jako oni. Nebuďte líní a sbírejte si svoje hovna!

Záhada podivného srance

    Je tomu již dávno co se začala rozmáhat móda pořizovat si nové kamarády, domácí mazlíčky psy - nejlepší přítele člověka. Taky kdo by neměl rád taková miloučká přátelská stvoření, která se honí za vámi hozeným klacíčkem. Pes vám dokáže hravě zvednout náladu, vždy je plný optimismu a nikdy na vás nezanevře. Lidé si je proto v poslední době začali pořizovat opravdu ve velkém, čím víc psů tím lépe nebo alespoň jednoho psa zato obrovského. Typickým příkladem takového milovníka psů byla naše stará důchodkyně paní Severová. Té ovšem nestačily dva, tři psy ne, ona jich měla rovných sedm. Od ošklivého jezevčíka počínaje, přes obludnou uštěkanou čivavu a další malé drzé psíky, až po vždy nasraného dvoumetrového dobrmana konče. Nešťastnou shodou okolností se mi dostalo té cti bydlet v bytě hned vedle ní. Nedokážete si představit ty nekonečné probdělé noci, kdy jsem se s polštářem přilepeným k mým zbídačeným sluchovodům, snažil alespoň trochu utlumit ten nesnesitelný, nekonečný štěkot a kňučení od vedle. I přesto, že mám psy rád, byl bych tehdy snad schopen k drahé sousedce vrazit do bytu a bez otálení všech sedm uřvaných čoklů postřílet. To byly ale pouze moje neovladatelné emoce a brzy jsem si proto zvykl usínat s vatou v uších - to božské ticho mě naplňovalo neskutečnou extází a já se konečně mohl oddávat nerušenému spánku.

    Vše nasvědčovalo tomu, že můj problém je navždy vyřešen. Opět se mi ta čtyřnohá milá zvířátka líbila a přemýšlel jsem dokonce o tom, že bych si i já mohl nějakého toho huňatého kamaráda pořídit. Tato moje iluze ale vzala za své, když jsem se jednoho dne procházel po našem překrásném sídlišti, plném dětských hřišť, zelených parčíků a zamilovaných párů. Co se nestalo. Zahlédl jsem mojí sousedku paní Severovou, jak vesele kráčí se svými psíky mezi čerstvě rozkvetlými pelargóniemi v mém oblíbeném voňavém parku. Její psy vesele pobíhali, předháněli se a dělali nejrůznější kousky. A pak jsem to spatřil. Psíkům se zachtělo na záchod, a tak se vesele vrhli do čisťounké travičky a vysrali se přímo mezi překrásné narcisy. Pár z nich se zřejmě domnívalo, že i ta tráva je na ně moc daleko a bez rozpaků svá střeva vypustily na vyšlapanou pěšinku. Čekal jsem pak jedinou možnou odezvu. Čekal jsem, že drahá sousedka vezme igelitový pytlík (pytle) a ten svinčík sebere a vyhodí v nejbližší popelnici, to se ale nestalo. Počkala, až se její drahouškové vyprázdní a pak vesele odcupitala se svými psíky v doprovodu pryč. Říkal jsem si, že určitě musela zapomenout. Říkal jsem si to dva týdny, hovna se ale kupila a z mého překrásného, zeleného sídliště se tak stávala nesnesitelně zapáchající žumpa plná hoven. To ale ještě nebylo zdaleka všechno. Dvoumetrový dobrman se překonal a přímo uprostřed nejfrekventovanějšího chodníku vyrobil zhruba dvacet centimetrů vysoké, patnáct centimetrů široké obří, neskutečné psí hovno. Paní Severové se to ale opět netýkalo a i když jí už řada lidí upozornila, ať si po sobě laskavě uklízí svá hovna, nebrala na to vůbec žádný zřetel.

    Nedokázal jsem už jenom tak přihlížet. Oběhl jsem pár obchodů a nakoupil několik nezbytností. Koupil jsem ten největší dělbuch, co jsem sehnal a zastrčil ho do toho největšího srance ve městě. Sprejem jsem pak na zem napsal stručný a výstižný nápis: „Uklízejte si po sobě laskavě svá hovna!" Vzal jsem zhruba dvoumetrovou rozbušku, namotal ji za nedaleký keřík a čekal. Paní Severová přicházela. Její psy už zřejmě vyprázdnili, pro dnešek svůj obsah střev a mířila s nimi proto domů. Obřího nápisu si nemohla nevšimnout. Zvědavě se u něj zastavila a četla si ho. Poté pohlédla na ten obří sranec, který byl ani ne půl metru od ní a teprve tehdy jí to zřejmě došlo. Vůbec si nevšimla doutnajícího drátu. Ozvala se strašná rána. Sranec se rozlétl na všechny strany a v plné síle zasáhl paní Severovou. Tlaková vlna udělala své. Paní Severová byla celá od hoven. Nejdřív vůbec netušila, co se to vlastně stalo. Seškrábala si nejtlustší vrstvu z obličeje, a když pocítila ten nesnesitelný zápach, zběsile se rozkřičela. Popadla své nebohé psy a rozeběhla se domů. Od té doby ji už nikdy nikdo neviděl. Myslím si, že nesnesla tu hanbu a proto se přestěhovala jinam. Někam, kde se opět se svými pejsky prochází a znečišťuje další části naší krásné republiky. Mě se ale dostalo zadostiučinění. Ještě toho dne na mě zaklepalo několik lidí a blahopřálo mi ke skvělému výkonu, a že jsem je konečně zbavil té příšerné ženské i jejích hoven. Naše čtvrť se začala pomalu opět zelenat a já si konečně mohl vyndat vatu z uší.