Poslední dny bojů o Berlín

Mladý Andreas bojuje poslední dny druhé světové války o malý kousek ještě fašistického území - rozbombardovaného Berlína, který je na pokraji zkázy.

Je mi zima, sedím a koukám z pozorovatelského bunkru na druhý břeh řeky, nikde žádný Rus. Počítám si moje náboje do Karabiny a moc jich nezbývá, velitelství pořád posílá rozkazy, které nelze provést kvůli mnoha zraněným. Všichni kamarádi z mého oddílu 12. oddílu Hitlerjugend věří, že se válka obrátí, já tomu nevěřím. I když patřím k Hitlerjugend, je s námi hodně mužů starších 20 let. Je tma a my čekáme do rána, víme totiž, že kdyby jsme teď vylezli, schovaný Rusové by nás zabili. V dálce slyšíme dělostřelecké ruské kanóny odstřelující poslední stanoviště Wehrmachtu před Berlínem. Nezbývá nic, než jen čekat do rozednění.

''Rusáci!'', křičí jeden z bunkru, já ihned popadávám mojí Karabinu a v nervozitě si rychle nandávám kulky do zbraně, v tom vybouchne bomba u bunkru a celé stavení se sesune. Po chvíli slyším Ruštinu a okolo bunkru projíždí tank T-34/85, já strachem se ani nehýbám a dýchám hodně pomalu, když projede 6 tanků s vojáky na tanku, ihned se vydám rozbombardovaným Berlínem na hlavní stanoviště Wehrmachtu, který je vzdálený přes čtvrt kilometru, nejhorší je, že s sebou mám jenom nůž. Při sprintu duchoprázdnou ulicí na mě začnou Rusové střílet, zaběhl jsem do jednoho domu. Po zorientování vidím Rusa, který utíká na mě, vzápětí se rveme a já ho bodnu do břicha, popadl jsem Mosina a znovu utíkal co mi nohy stačily, v běhu ale bouchne u mě granát a já padám do bezvědomí.

Když se po několika hodinách probudím, jsou okolo mě mrtvoly, ihned zpanikařím a vytřásám se z jámy. Zjistím, že dva bloky odsuď je doufám ještě velitelství, pokud ho už Rudá armáda nedobyla. Po krátkém běhu jsem konečně na stanovišti a ihned mi hlásí jeden voják dobrou zprávu: ''Zastavili jsme postup Bolševiků!'', dodám: ''Ale ne na dlouho''. Dozvídám se, že jsem převelen do 8. oddílu Wehrmachtu, protože příslušníci starší 15 let, což mi je, byli převeleny do ''mužské'' divize. Musím tak do metra, kde je hlavní stan zdravotníků a také můj nový 8. oddíl, abych tam byl rychle, vzal jsem to přes Reichstag. Když dorazím do metra, je tam opravdu můj oddíl a já dostávám ''novou'' zbraň MP44, po které jsem vždycky snil, i když jsem s ní nechtěl zabíjet lidi. Po vypochodování z metra nalézám mojeho nejlepšího kamaráda Davida, jenže mrtvého u kanónu ráže 88, byl pravděpodobně zabit dělostřeleckým granátem.

Po zármutku nad smrtí kamaráda mi nic nezbývá, než doufat, že je naživu aspoň Elisa, kterou jsem tajně vždy miloval. Teď když jsou všechny moji příbuzní mrtvý, jdu bez rozmyšlení na Rusy ve vedlejší ulici, když bez smyslů pouze běžím a držím spoušť na zbrani, z ničeho nic upadám na zem. Byl jsem tak vyčerpán, že si to nedokážete představit, teď jsem měl ale větší problém. Jel naproti mě protijedoucí tank a já ležící jenom koukal, ještě že jsem zareagoval a utíkal pryč do nedaleké jámy, kde byl muž s Panzerfaustem, než jsem ale doběh, ořvala se řacha z pancéřovky a tank střela pouze škrtla, tím byla ulice pro nás ztracená. Polovinu z nás, kteří prchali, zabili Rusové z hodně přesných Mosinů, já je přezdíval krvelačné pušky. Po úspěšném útěku jsem se dostal na místo, které nebylo ještě dobyto, hlavní náměstí Berlína, až bude dobyto, dávám téhle válce maximálně týden. V jednom domu, který byl naproti ztracené ulici, byl polní kanón, nadšeně doběhnu a zjistím, že nemá střely.

Teď jsem myslel, že je život ztracen, z čista jasna se ale objevil 6. oddíl Wehrmachtu, který byl zakopán o dům dál v troskách domu. Sebou nesli i spásu - dva kousky nefalšovaného Panzershrecku. Po vypálení střely tank neměl šanci, při jeho omylném manévru byl z boku hladce prostřelen. Už se blížil večer, nezbývalo mi nic jiného, než se usídlit s 6. oddílem a čekat Rusáky, čekání je to nejhorší. Slyšeli jsme, že Rusáci vyzývají prostřednictvím vysílaček Němce ke kapitulaci, asi jsem byl jediný, který to trochu podporoval, ale kdyby jsem se vzdal jenom já, zastřelili by mě, proto budu muset bojovat, že válka skončí, doufám že se toho konce, který se tak rychle blíží, dočkám.

Andreas Schultze, 8. oddíl Wehrmachtu, 5. květen 1945

PS: Příběh je smyšlený a je postaven na fantazii autora