Objevení ztracené civilizace - část 2.

Wilfréd pokračuje na svojí strastiplné cestě napříč Amazonským pralesem.

Objevení ztracené civilizace - část 2.

Objevení ztracené civilizace - část 1. (K připomenutí)

                                                       Era - Ameno       Adiemus   Enigma - Silent Warrior

Wilfréd pomalu otevřel oči. Zpočátku se lekl, protože viděl všechno jen v lehkých obrysech, zbytek byl rozmazaný. Opět je zavřel a doufal, že se to zlepší. Znova se je pokusil otevřít a uvědomil si, že obraz je ostřejší a jasnější. Takto to provedl ještě několikrát, dokud se mu zrak dočista nevrátil. "Kde to jsem?", řekl si, protože zjistil, že se nachází v nějaké malé z větví postaveném "domku",dalo by se tomu-li tak říci. Chtěl se zvednout, ale tělo jako by vážilo snad tisíc tun. Nemohl hýbat ani s prsty na rukou či nohou. Prostě s ničím, mimo hlavy a očí. Pokusil se otočit, aby zjistil o této "chajdě" více. Připadalo mu to jako věčnost, než hlavu obrátil. Zdálo se mu, jako by zde působila nějaká síla a snažila se mu hlavu držet přímo. Při jakémkoliv jiném otočení nebo alespoň natočení se snažila vrátit jí do původní polohy a čím více jí nakláněl, tím více na něj působila. Ale zvědavost byla silnější než bolest a tak po chvíli zjistil, že se nachází v malé chatrči bez oken, "vstupní dveře" byli také z větví a nějakého rákosu, což ho ale vůbec neudivilo. "Že bych se skutečně dostal do "Vesnice"?", přemýšlel. Dále viděl jakýsi malý oltář, na kterém byly ze dřeva vyobrazeni nějaké příšery. Řekl si, že to asi budou jejich bohové, či něco podobného. Vedle oltáře byl rozdělán oheň, který tu způsobil příjemné teplé ovzduší. Cítil nějaké neznámé koření, ale nemohl zjistit odkud vůně vychází. Vonělo to jako čokoláda smíchaná s mentolem, ale pochyboval, že by zde něco takového existovalo.

Hlava ho stále neuvěřitelně bolela, jako kdyby byl po nějaké velkém večírku plného alkoholu. V duchu si říkal, že takto se cítil pouze jednou a to, když se opil poprvé. Oči mu slzely únavou a proto je opět zavřel a doufal, že bolest co nejdříve zmizí. Stále cítil, jak ho místo, kam dostal údajné žihadlo strašlivě pálí. Snažil se myslet na něco jiného, protože ani poškrabat si to nemohl, tělo stále jakoby přibité k "posteli" nebo k tomu, na čem ležel. Bolest se mu ovšem stále vnucovala, což mělo za následek, že tím více, jak Wilfréd přicházel k sobě, tím více ho pálila. Už nevěděl, co by měl udělat a tak po dlouhém přemýšlení a vyčerpání opět ztratil vědomí....

Probral se. Nad ním stálo cosi, co ho nutilo pít. " Pij !!", uslyšel portugalsky. Nápoj byl odporný, ale doufal, že mu to buď pomůže nebo rovnou zabije. Napil se a opět přivřel oči, ovšem za chvilku se probral a cítil, jak dochází do prstů energie takového množství, že během okamžiku s nimi již mohl hýbat. Asi tak o hodinu později, nevěděl to přesně, zjistil, že může pohybovat už celým tělem. Proto opatrně vstal, aby se podíval, kde to vlastně je. Jen co sedl na postel, uviděl vedle sebe svojí krosnu, okamžitě nakoukl dovnitř, aby zjistil, co mu chybí, ale nechybělo nic. Opatrně se postavil a začal se procházet po místnosti. Všechno bylo na svém místě, stejně jako když se probral poprvé, avšak záhadná vůně zmizela. Vtom někdo rozrazil vrátka a Wilfréd se trhnutím otočil. Stála tam černovlasá žena s prostými kusy látek na těle a usmívala se na něho. Wilfréd usoudil, že jí tento příbytek patří.

"Už je to lepší?", zeptala se polohlasem. Wilfrédovi okamžitě proletělo hlavou: Ještě, že jsem se tu zatracenou portugalštinu učil. "Ano, je to lepší". "Odkud jsi?", byl dotázán. "Já žiju tady na okraji Brazílie". Takto si tu povídali snad několik hodin. Zpočátku ostýchavě, ale po chvíli všechny zábrany zmizely a povídali si o všem možném. Wilfréd se dozvěděl, že místo, kde se probral, je vesnice, do které se snažil dojít. Vyvedla ho ven z chatrče. Wilfréd zjistil, že se nachází ve vesnici kruhovitého tvaru, kde se uprostřed tyčil jediná lépe vyhlížející chatrč. Žena ho dovedla až dovnitř, kde byla pouze jedna osoba. Byl to náčelník tohoto kmene."Umí portugalsky?", zeptal se Wilfréd ženy. "Ne, já budu překládat". Rozhovor začal. Wilfréd viděl náčelníkovi na očích, že ho velice zajímá, co má v krosně. Wilfréd si okamžitě vzpomněl, že zde má malou pozornost, právě proto, kdyby se do vesnice opravdu dostal. Vytáhl velkou dýmku a dal ji náčelníkovi. Náčelník přijal bez ostýchání. Wilfréd mu vysvětlil, k jakému účelu to slouží. Od tohoto okamžiku se Wilfréd vyhříval pod náčelníkovou přízní. By stále ještě slabý, a proto si šel lehnout.

O něco později...

Uběhly dny, týdny...kdo ví. Jisté je, že Wilfréd je stále ve vesnici, kde ho domorodci přijali s otevřenou náručí. Wilfréd se opět začal zajímat o civilizaci na mapě. Látky, které byla v šipce domorodých válečníků se již zcela i jejich následky vytratily

Po nějaké době, lépe řečeno týdnech se šel Wilfréd sám projít po vesnici. "Jak zde můžou žít?", řekl nahlas, ale aniž by to někdo jiný slyšel, ikdyž se domníval, že nikdo francouzsky neumí. Chvíli šel a pojednou si sám dokázal odpovědět na vlastní položenou otázku... Zničehonic, když právě minul poslední chatrč, která se nacházela mimo hlavní "centrum " vesnice, se před ním rozevřelo okolí a on spatřil něco doposud nevídaného. Uviděl útes, ze kterého padal téměř kolmo dolů do jezírka vodopád užasnou rychlostí. V jezírku se koupali a řádili děti. "To je nádhera!", vykřikl. Pomyslel si: To by se mi taky líbilo celý život mít možnost se každou volnou chvilku vykoupat. Wilfréd usedl na travnatou zem nedaleko vodopádu. Cítil, jak se mu každou chvilku na tváře dostávají kapky, které se rozstřikovaly o skalní výstupky a dolétávaly až na jeho vyschlý a cestou schvácený obličej. Nerostly tu stromy a byl zde krásný výhled na široké okolí, slunce pražilo neuvěřitelnou silou. Naštěstí vzduch v okolí ochlazoval vodopád, což měl moc rád. Wilfrédovi se zdálo, jako by opravdu snil. "Přece nemůže být tento jeden z posledních rájů na Zemi, myslel Amazonský prales, zničen. To je ta cena za pokrok civilizace, ale není to až moc vysoká cena??? Nebýt pokroku jsou podle mě všichni lidé na Zemi šťastní. Vždyť především teď se prohlubují rozdíly mezi vyspělým a zaostalým světem", uvažoval.

Slunce pozvolna klesalo k obzoru, nebo lépe řečeno někam za Amazonský prales. Barva celého okolí se měnilo podle barvy slunce a oblak okolo něj. Mohl tu být hodiny, teď čas opravdu nevnímal. Vstal a šel zpět do vesnice, aby tam našel Moo, což byla ta žena, která ho u sebe léčila. Když přišel dovnitř chatrče, uviděl si, jak sedí u ohně a něco připravuje. "To je pro tebe. Je to dobré, opravdu" Wilfréd s nejistotou jídlo přidal. Bylo opravdu dobré. "Vlastně jsi mi ještě neřekl, proč jsi sem přišel", tázala se ho. "Dostala se mi do rukou náhodou mapa, v jejímž cíli na mě má čekat nejstarší civilizace". Moo jako by strnula, avšak po chvíli se probrala. "No...vím o čem mluvíš, ale nedokáži ti poradit, naštěstí znám jednu ženu, která by ti mohla pomoci". A vysvětlila mu, že žena je údajná čarodějnice a léčitelka, která bydlí v poslední chatrči. Wilfréd si okamžitě vybavil tu starou chatrč, na které byli místo nějakého vývěsního štítu kosti.

Ihned ještě téhož dne k ní zašel. Věděl, že ona španělsky umí, protože kdysi nějaký ten čas žila na brazilském venkově. Zastavil se před vchodem a chvíli uvažoval, jestli má jít vůbec dovnitř. Najednou se mu srdce rozbušilo, jako by říkalo: "Nechoď tam, něco se ti tam může stát." Několikrát se zhluboka nadechl a doufal, že bušení ustane. Ustalo. Nyní byl zcela rozhodnut, zabušil na dveře, ale přece jen doufal, že v chatrči právě není. Dveře se neotevíraly, po chvíli opět zabušil. Nikdo neotevíral, a proto sám otevřel. Jen, co se rukou otevřel, zjistil, že žena tam sedí. Vkročil a pozdravil, ale místo opětovného pozdravu se mu dostalo něčeho jiného, dostal odpověď. "Nepokoušej osud, není to správné. To, co má být ztraceno, musí zůstat neobjeveno, nikdo si totiž není vědom následků. Buď jeden ztracený život nebo desetitisíce jiných", řekla. "Proto jsi přece přišel ne?....Wilfréde." "Ty mě znáš???" "Já vím vše", odpověděla mu na položenou otázku. "Tak to by jsi mi mohla poradit, kde se bájná civilizace nachází." A vědma, či čarodějnice...říkejte si tomu jak chcete, mu poradila. Řekla mu, že musí jít stále stejným směrem jako dosud, ale musí dát pozor na hady, kteří v oblasti , kam kráčí, dorůstají délky až 15 metrů. Ale stále se mu to snažila rozmluvit, Wilfréd se ale nenechal.

Wilfréd poděkoval a příštího dne se zásobami od samotného náčelníka odešel s velkým díkem z vesnice na poslední část své cesty.

Konec druhé části...

Díky za případné přečtení. Další část by jste mohli čekat tak okolo 8. 3. 2010