Na pokraji sil

aneb čeho je schopné lidské tělo

Prolog

 

Dlouho jsem přemýšlel, jestli mám tento článek uveřejnit. Rozhodl jsem se, že to zkusím. Tento příběh je jeden z nezapomenutelných zážitků mého dosavadního života, se kterým bych se s Vámi rád podělil.

Přece jenom je potřeba jít jednou za čas na vzduch a nesedět pořád za PC. Tohle jsme si řekli i my a přihlásili se do jedné, na první pohled zajímavé, akce. To jsem ještě netušil jak umí všichni, včetně mě, nadávat.

 

 

19:15-20:05

  Dorážíme  v Brně do Mariánskýho údolí na start. Zatím nikde nikdo není a z našeho týmu, který se skládá asi z 12 lidí, také zatím nikdo nedorazil. Sedli jsme si k bufetu, kde už organizátoři chystali stolečky s materiály. Za chvíli začali dorážet další a další účastníci a pomalu se náš tým stával kompletním. Vyřídili jsme si startovní formality, dostali mapy, kontroly a protizabloudivý jistič.

 

 

 

 

Tak teď bych vám mohl říct o co vlastně šlo. Úkol zněl jasně a velmi jednoduše. Ujít 100 kilometrů kolem Brna do 24 hodin. V týmu jsme měli několik zkušených chodičů, tak jsem si říkal, že nebude problém. Přesun na start a jdeme.


20:05-22:10

 Prvních pár kilometrů jdeme po asfaltu.

 

 

Teda řeknu vám, že nic moc. Ale rychlost jsme měli krásnou. Něco kolem 8 km/h. Naláda byla veselá. Trošku jsme se začali trhat, ale s tím se počítá. Šlapanice. Vzpomínám na jeden hezký večírek v hospodě kolem níž právě jdeme. To byli časy. To se ještě doslova a do písmene chlastalo. Zahnal jsem myšlenky a to už jsme na 1. kontrole na 13. km. Kde jinde než v hospodě, že jo. A protože bylo vedro, my měli  pěknej náskok oproti časovýmu plánu, tak jsme si dali jedno rychlý. Kytara nám k tomu hrála Těch tisíc mil, což teda bylo od nich trošku škodolibé, ale nálada opět stoupla a my pokračovali.

 

22:10-23:40

 Mezi těmito časy se nic zvláštního neudálo, akorát si vzpomínám, že to byl hroznej úsek. Po silnici, kolem nějákých továren, dorážíme na druhou kontrolu do Modřic, tam jsme si dali sváču, pokecali s ostatními účastníky a protože už nějáké zkušenosti mám, tak jsem preventivně vytáhl obinadla a stáhnul si kolena.

 

 

Vyrážíme dál.

 

23:40-1:30

 Co to nevidím v Želešicích. Hospoda a otevřená. Tak co už. Zapadli jsme dovnitř a ve dveřích jsme se srazili se třema borcama z našeho týmu, kteří tam byli dřív a odcházeli. Tak jsme opět dali jedno rychlý na povzbuzení, protože jsme konečně měli vstoupit do lesů. Škoda, že jsme do hospody šli pouze 4, takže se náš tým ještě víc roztrhal. Potkali jsme se až u Anenského mlýna....

 

1:30-3:16

  Občasným během dorážíme do Střelic. Nálada se každým krokem zhoršuje. A už se objevují první nadávky směřující na moji osobu. Kterej debil tohle vymyslel. Velká část našeho týmu zaostává o několik kilometrů za námi. Tři borci od nás ale mají několikatikilometrový náskok. Nádraží je plné unavených lidí. Někteří jen sedí, spí, jedí. Je ticho. Nikdo nic neříká. A to je teprve 38. km. Kámoš už začíná mít zdravotní potíže.

 

 

Bolí ho kotník a koleno. Půlka daleko před námi. V okamžiku kdy doráží zbytek týmu se my 4 zvedáme a jdeme.


3:16-6:23

 Zdržel jsem se při vysypávání kamínků z boty. Při pronásledování týmu probíhám kolem dvou dalších účastníků: "Tak toto je debil", slyším za zády a musím se pousmát. Začíná svítat. Nádherný východ slunce nad probouzejícím se Brnem. Nálada se ale u velké ceny opět zhoršuje. Dostali jsme se do půlky trasy a máme hodinu a půl náskok před plánem. Je mně solidní zima. Doplňuji sacharidy, bílkoviny a vodu. Dozvídáme se, že první prošli padesátým kilometrem zhruba před třema hodinama. Do poloviny doráží už pouze půlka startovního pole. Kamarádka nevypadá moc čerstvě a dozvídám se další zajímavé věci o mé osobě. 6 lidí z našeho týmu to už vzdává. Nemohou prostě už pokračovat. Lehají do vlhkého jehličí a klepající se zimou usínají. První část týmu je neustále před námi. Zvedáme se a jdeme.


6:23-8:46

 Minulý rok jsem zde někde zabloudil. Teďka procházíme bez problému. Tempo rapidně klesá. Nálada se dostává do nových hloubek. Začínám pociťovat nepříjemné bolestivé pocity v kyčlích. Ale co. Chodit můžu. Kamarádi jsou na tom značně hůř a pod hradem Veveří končí. Pokračujeme sami dva.


8:46-10:45

 U Veverské Bítýšky potkáváme u kontroly zbytek našeho týmu. Teda vlastně posledního z první skupiny. Kamarád, se kterým jsem šel z hradu taky končí. Pokračujeme opět sami dva, když se k nám přidává jedna osamělá chodička - kamarádi ji nechali ve štychu. 59 kilometrů v nohách. Čeká nás výšlap ke Třem křížům. Fialová piluka tlumí bolest v kyčlích. Najednou uprostřed lesů, když tam tak vidím ty Tři kříže mě začíná svírat nepříjemný pocit. Je mně blbě, potím se a zároveň se klepu zimou. Přemýšlím odkud jede nejbližší autobus. Fyzicky už nemůžu a psychika taky dostává zabrat. Teď nás čeká opravdu náročný úsek. Z kopce do kopce.

 

 

 

10:45-13:15

 Fialová pilulka už nezabírá a já poznávám nové lokality bolesti. Nohy mě už nechtějí nést a v České se hroutím na lavičku. První odpočinek po 22 kilometrech. Zdá se mně až příliš krátký. Mám příšernou zimnici. Od 50. kilometru odpočítávám. Už jen 28 kilometrů. To je příliš. Nemůžu mluvit, pít, jíst prostě nic. "Jdeme" se najednou ozve a z posledních sil se nutím vstát. Odteď si pamatuji pouze jakési bloudění, hledání značky a štěrkovou cestu do Vranova. Myslel jsem si, že už nemůže být hůř, že už mě bolí všechno co může. Omyl. Neustále se objevovali nové bolesti. Končím. Ve Vranově končím. Já už dál nemůžu.

 

13:15-17:16

 Vranov. Půlhodinka odpočinku a slaná gulášovka mě psychicky spravila a říkám si, že ještě bych mohl kousek jít. Opravdu kousek. Po 2 kilometrech se všechno vrátilo. Co vrátilo. Bylo to ještě horší. Si říkám jakej su debil, kretén, fakt idiot. Z toho už se nikdy nedostanu. Kamarádi, kteří se už dostali domů, najedli a vyspali, tak mě povzbuzují telefonáty. Škoda že nemůžu mluvit, natož přemýšlet co vlastně říkají. "Ku*va. Pohni". Rychlost se blíží nule. Už přes 16 hodin pořád to samé. Krok-krok-krok. Neustále se opakující rutina, která mě sere už pár desítek kilometrů. Připomínám si heslo, že když už člověk opravdu nemůže, tak má ještě ve skutečnosti přes polovinu energie. Všechno už záleží jen na psychice. A nastává zlom. Obrat o 180°. To heslo je pravdivé. Někde se ve mě vzala další energie. Při každém kroku mě sice pořád bolí celej člověk. Ale co už. Je mně to jedno. Je mně to všechno jedno. Jsem v podivné euforii. Mám radost ani nevím proč. V lese u Ochozu přichází průtrž mračen. Bouřka, kroupy, vítr. My úplně mokří. Skrz na skrz. Je nám to jedno. Všechno nám je už jedno. 92. kilometr - Ochoz

 

17:16-19:39

 Vynikající, čokoládová delisa. Povzbuzující čaj a jde se dál. Boužel přichází sestup po asfaltové cestě. Všechny problémy se opět vrací. Dokonce nastavají další zdravotní potíže. Opět upadám do hluboké deprese. Do cíle pár kilometrů. S časem je to taktak. Už nesmíme zastavit. A nastává onen stav kdy o sobě nevím. Jako bych byl v jiném těle. Už nic nevnímám a opět mám z tohoto úseku okno.

 

19:39

 Probírám se při potlesku. Dorazili jsme.

 

 

 

 

Z celkových 213 lidí, dorazilo 40. Z našeho 12-ti členého týmu pouze 2. Už nikdy. Nikdy nebudu už takovej kretén a ničeho takovýho se nezůčastním. Nikdy. Nikdy. Volám si odvoz.

 

Epilog

 

Při vystupování z auta se hroutím na zem. Do schodů mi musí pomáhat. V noci se budím bolestí a 39° horečkama. Zdravotní problémy s kyčlemi mám ještě měsíc potom. Chodit normálně jsem začal už po týdnu.


Termín další stovky se blíží a já jsem opět takovej idiot, že se zůčastním. Dokonce nás v týmu bude ještě víc. Všichni opět odhodláni dojít. Můj cíl je dojít a odejít po svých a večer ještě zajít na pivo. Třeba jsem někoho tímto článkem nalákal a potkáme se na startu ;-) Děkuji za pozornost.

 


 

 

"Zážitek nemusí být příjemný. Hlavně aby byl silný."


5BV

 

 

 

 

 

Komentáře(56)