Herna - IV. kapitola
Tento příběh je na motivy skutečného příběhu, kterého jsem byl svědkem. Jako základ mi posloužil jeden kluk, co do takové herny skutečně chodil a to čím dál tím víc, začal i krást a pak se v herně chlubil. Pro pořádek - říkali jsme mu "Mathausen".
Během těch čtrnácti dní, které uběhly od poslední společné návštěvy Mirka a Romana v herně Marcela hodně přemýšlela. Stále nemohla přestat myslet na Romana. Líbil se jí čím dál víc a tak měla trochu problémy ve škole. Byla většinu dne duchem mimo a nevyhledávala společnost. I doma si toho všimli a zkoušeli se jí vyptávat, jestli nemá problém. Jejich hlavní problém byl ale v tom, že Marcele nerozuměli, teda alespoň podle jejího mínění.Její blbá nálada trvala už patnáctý den, ale dozrávalo v ní rozhodnutí. Chtěla Romanovi říct, co k němu cítí. S nikým o tom nemluvila, ani se svojí nejlepší kamarádkou Věrou, které většinou všechno vyzradila. Kolem čtvrté hodiny se konečně k činu rozhoupala. Zajela do svých oblíbených tmavě modrých riflí, oblékla si mikinu s růžovými srdíčky a odešla. Mámě řekla, že si jde něco zařídit ke kamarádce.
Po těch deset minut, kdy šla k Romanově domu si zkoušela formovat řeč, pomocí níž Romanovi vyrazí dech a dopomůže jí ho získat. Její slova se ustálila na něčem podobném: "Ahoj Romane, hele víš, já vím, že se ti líbím a tak bych ti chtěla říct, že ty mě taky. Šel by si někam?". Jako rezervu si nechávala nenápadnou pusu. Spokojená s tímto plánem zaklepala na dveře rodinného domku, kde bydlel Roman a jeho rodiče.
Uslyšela za dveřmi kroky. Věděla, že tuhle pro někoho nevděčnou práci vykonává většinou Roman. Proto se levačkou opřela o rám dveří a dala si nohu přes nohu. Takhle nachystaná čekala. Dveře se pomalu otevíraly a Marcela se chystala začít mluvit. Chtěla na něj všechno vybafnout hned, bez přípravy, bez možnosti nechat ho reagovat. Už už se nadechovala a v tu ránu se zarazila.
Ve dveřích totiž stála Romanova matka. Měla uvázanou zástěru a špinavé ruce. Marcela nechala otevřenou pusu a asi za pět sekund jí zavřela. Maminka se usmála a když viděla, že je Marcela zaražená, začala mluvit sama. "Ahoj Marcelko, co si přeješ?" hovořila klidně. Obě se velice dobře znaly. Marcela byla totiž častým návštěvníkem tohoto domu, když si s Romanem pomáhali při škole. Romanovi i rodičům to plně vyhovovalo.
Marcela se usmála. "Dobrý den," pozdravila, "je prosím vás doma Roman?". Maminka se otočila na botník a pronesla: "Ne není. Říkal ale, že jde k Mirkovi. Zkus ho hledat tam.". Marcela pokývala hlavou a poděkovala. Obě ženy se rozloučily a Marcelina cesta pokračovala k domu Mirka. Během doby, než došla k domu se nesnažila nějak zasahovat do řeči, kterou si připravila. Jenom si usmyslila, že tohle řekne Romanovi mezi čtyřma očima.
Zazvonila. "Joooo, už jdu!" zahalekal někdo uvnitř rodinného domku. Pravděpodobně jsou sami doma, pomyslila si. Přišel jí otevřít Mirek jen tak v trenýrkách. To Marcelu rozesmálo. Mirek se nechápavě podrbal na hlavě a pak se zeptal: "Čau, čemu se směješ?". Přestala se smát a prohodila: "Ale ničemu… Má u tebe být Roman. Mohl by si mi ho zavolat?". Mirek se podivil. "Roman? Ten tu není. Rodiče jsou o víkendu na chalupě a tak sem tu sám. Jak vidíš, do teď jsem spal." zíval.
Marcela byla zaražená. "Ale mě jeho mamka říkala, že šel k tobě…" divila se. Mirek se opět poškrábal na hlavě a pak řekl: "Asi vím kde bude. Počkej na mě, převleču se.". Marcela tedy čekala opřená o zábradlí, které lemovalo malou zahrádku. Přemýšlela. Celé jí to připadalo divné. Takový Roman nikdy nebyl, že by lhal a šel někam, kam neřekl. Stále nad ním ale nezlomila hůl a malovala si, že si někam šel zahrát fotbal nebo florbal.
Mirek přišel asi za pět minut. "Tak pojď." berouc jí za ruku. Marcela celá překvapená, jakou rychlostí jde Mirek za Romanem se nechala jen táhnout. Cestou se snažila rozpomenout na svou plánovanou řeč. Už ale nevěděla, jak to bude probíhat, protože by tam mohlo být hodně kluků, jak si myslela. Snažila se tedy rychle vymyslet nějakou taktiku, jak ho odlákat a také, jak se zbavit Mirka, určitě by to chtěl slyšet.
Její názor, kde Roman je se ale změnili poté, co se Mirek zastavil před hernou. "Proč zastavuješ?" ptala se nechápavě. Mirek pokrčil rameny. "Určitě bude tady, běž se podívat." konstatoval. Marcela opatrně otevřela dveře a rozhlédla se po místnosti. U počítače v pravém rohu místnosti seděl Roman a se slovy: "Tak omg načítej shite!" nervózně klepal prsty o stůl.
Marcela se k němu opatrně zezadu blížila. Chtěla na něj vybafnout. Jakmile byla úplně za ním, chytla ho za ramena a zvolala: "Ahoj Romane!". Roman vzdychl a začal nadávat. "Tak wtf! Co to jako dpc je? Ses posrala ne?" nadával. Marcela překvapeně stáhla ruce a jen koukala. "No co chceš?" pokračoval Roman. V tu chvíli vstoupil Mirek. Roman si jej všiml a hned si Marcely přestal všímat.
"Hele ty vole," začal, "to víš, že se tu dá připlatit? Haluz!". Mirek se nepatrně pousmál, přistoupil blíže a prohodil: "Tak to je dobrý.". Vytušil, že chce Marcela něco Romanovi říct a tak se snažil jí dát šanci. "Hele, nechceš s náma někam vyrazit?" ptal se. Roman zakroutil hlavou. "Ne ne, ty bláho, teď sem si připlatil ty vole nenechám propadnout svých 30 korun. Když počkáte hodinu, tak snad." konstatoval.
Mirek pokrčil rameny. Jeho kamarád se nedal přemluvit. Marcela trochu smutně odcházela a ani se s Romanem nerozloučila. Roman se skoro hned otočil zpět na počítač a pokračoval ve hře. Ještě si pomalu šeptal: "Omg, takhle mě zdržovat….". Mirek zakroutil hlavou a odešel také.