Casus Belli

Casus Belli - latinské označení pro skutek, jež je důvodem k začátku války. A o tom dnešní a i budoucí povídky této řady budou. Válka... není krásná, není chvályhodná a už vůbec není nic, co bychom měli uctívat jako velké skutky. Přesto do naší historie udělala tolik šrámů a jizev a tak pozměnila současný svět, že jí nelze pominout a my si ji budeme připomínat každých 14 dní ve formě libovolné povídky (více na konci článku).

Od úst stoupala pára, která se ztrácela v nedohlednu a jinovatka pokryla naprostou většinu výzbroje, kterou všichni začali spěšně otírat a schovávat, aby nezrezla. Byla to totiž jediná bariéra mezi nimi a smrtí, žádný z mužů by si nedovolil nechat svou výzbroj jakkoliv poškodit, protože jí je už tak pramálo.

Tábor zaplňoval pach moči, který se v nepříjemně viditelných obláčcích táhl zpoza stanů, za které muži rozespalí odešli vykonat svou potřebu. Stan generála byl v okolním světle zvláštně potemnělý a v nenadálém ruchu vyzbrojování, působil i neobvykle tiše. Neobvykle pro někoho, kdo neví, jak to chodí, ale žádný z mužů tím nebyl překvapen, generál totiž vyjde, až se řádně prospí a vzduch se pročistí od všech pachů ranního vstávání, mezi které nepatří jen moč. O generálovu výzbroj se již postarali jiní a jediný kůň v táboře patřil také jemu, přesto však nikdo necítí zášť, když mu drhne brnění, ani nezávidí, když při mnohakilometrových pochodech vedle něj jede generál na koni. Všichni si moc dobře uvědomují, že on si prošel daleko horšími věcmi, které ho na jeho místo dostaly.

Když byl již i generál na nohou, všichni vojáci stáli v řadě, navlečení do brnění, někteří alespoň do kožených vest. Každý však měl u pasu zavěšený meč v pouzdře. Celý tábor byl sklizen a zůstalo jen pár nezbytných stanů, které budou sloužit jako útočiště pro zraněné po bitvě, nebo za předpokladu, že budou donuceni se stáhnout. Generál předstoupil před vojsko a nasedl na koně, přecházejíc před muži ze strany na stranu, pečlivě je zkoumajíc. V nastalém tichu se dusot kopyt na zmrzlé půdě rozléhal široko daleko, dokud generál nepromluvil hlasem, který i slepému řekl jasně, kdo je na bojišti pánem. Přestože z obličeje byli přes helmu vidět pouze oči, tak všichni raději hleděli na své vlastní nohy.  

„Muži! Boží bojovníci! Přišli jsme, abychom šířili pravdu našeho světa, přišli jsme, abychom ukázali, jakážto pravda skrytá jest v písmu svatém. Však ti bezbožní hlupáci, ta chátra, jež nedocení bohatství a dary našeho Pána, se nám postavili. Pro dobro světa, jež pravdu musí znáti, vymýtit bezvěrce je nutno! Udeřte silně tak, jako by to udělala dravá zvěř, nenechte ani jediné zrnko špíny naživu, protože i malé semínko nerozvážnosti, nakaziti může celou zem tak, jak v minulosti stalo se již. Na ně mí druzi! Na ně!“

Cinknul kov o kov, když si generál srazil hledí do očí a otočil se i s koněm. Celá armáda sborově zařvala a tasila meč nad hlavu. Před každou bitvou bylo nutné vojáky správně naladit, protože fanatismus, adrenalin, či velice často i alkohol, pomáhali před bolestí a strachem z nepřítele. Muž za mužem se vydali následovat pomalu odcházejícího generála, který se majestátně pohupoval na koni vysoko nad ostatními. V táboře zůstalo jen pár desítek mužů, kteří jej měli střežit před nepřítelem z týlu.

Obloha se během půlhodinového pochodu zatáhla černými mraky, jako by si již smrt chystala svou hostinu, která dnes bude jistě nemalá. Když armáda dosáhla vrcholu jednoho z kopců, naskytl se jim pohled na bojiště. Široké údolí, které, až na dva proti sobě stojící kopce, působilo otevřeným dojmem a tak nedávalo příliš mnoho šancí ke strategiím ze zálohy. Dnes to bude rovný boj, jelikož i nepřátel bylo zhruba jako křižáků. Turci stáli vyrovnaní na druhém kopci a měli podstatně více jezdců, takže křižácký jediný kůň, na kterém seděl generál, proti jejich jízdě vypadal téměř směšně. Ovšem ‚bezvěrci‘ zase nepoužívali kovová brnění, ale pouze kožené vesty a dřevěné štíty, tím byli pohyblivější, ale lehce zranitelní.

Velitelé obou armád si nevyrazili vstříc, vyjednávat o boji a podmínkách kapitulace. Nic jako vyjednávání v boji za víru neexistuje. Místo toho se z turecké strany ozvalo mohutné zahřmění, jak začali všichni Turci řvát a chřestit zbraněmi. Z křižácké strany se naopak ozývaly jen tiché modlitby a kázání mnicha, jež kolem nich obcházel s kadidlem v ruce. Jako první začali boj lučištníci Turků. Šípy se s tichým šustěním per a hvizdem protínajícího zvuku vznesly k nebi, kde vypadaly jako vzdálené a početné hejno ptáků. Některé šípy ve výšce strhl vítr a odnesl je daleko od armády, jelikož jejich střelci nebyli tak silní, aby jim dali potřebnou energii. Zbytek se však zakousl jako hladový vlk do pravého křídla křižáků. To už však z křižácké strany stihli lučištníci poslat svou dávku smrti. Mezitím co se zranění vojáci pokoušeli zvednout, tak se tentokrát déšť šípů zakousl do Turků. Jejich ztráty byli díky nekvalitní ochraně daleko větší, ale to již s křikem sbíhali z kopce vstříc ocelové armádě, cestou ušlapujíc své vlastní zraněné. Totéž se, tentokrát i se stejným zuřivým křikem, odehrálo na druhém kopci.

Když do sebe armády narazily, zaznělo to jako jediný souvislý zvuk, cosi mezi šplouchnutím vody a

cinknutím drobných, ale mnohonásobně zesílené. Onen zvuk vydaly střetnuvší se meče, štíty a také jedinci, jež se nestihli krýt. Krev zalila první linie obou vojsk a v náhlém oslepení jich několik padlo. Spousty vojáků zažilo bitvy tiché, které rušilo jen cinkání zbraní, ale proti Turkům to bylo vždy jiné. Nesoustředili se na každý úder, stačilo jim udeřit, řvali a mávali kolem sebe zbraní, jako pominutí. To

ovšem neubíralo nic na smrtonosnosti jejich úderů. Turecká jízda se během boje kamsi ztratila, bylo

neobvyklé, aby jako první neútočila jízda, jelikož má v rozjezdu proti pěším velikou výhodu, ale

tentokrát, jako by prostě zmizela. To si

alespoň křižáci mysleli, dokud se nevynořili zpoza kopce, ze kterého sami sbíhali. S připravenými meči se rozjeli vstříc týlu nepřátelské armády. Dusot desítek kopit vzbuzoval neuvěřitelných strach, ocelová brnění se chvěním země doslova rozklepala, že byl problém udržet se na nohou, kdežto agilní Turci bez problémů třas vyrovnávali. Zadní linie křižáků se spěšně otočila a poklekla s mečem podepřeným druhou rukou, vztyčeným vzhůru. Nejúčinnější obrana proti nájezdu, pakliže nemáte kopí.

Na krátký okamžik vše ztichlo. Cinkot zbraní, dusot kopit, zpěv ptáků… prostě vše. Jako namalovaný obrázek mohli vidět křižáci linii jezdců, kteří viseli ve vzduchu, jejich koně ještě natažené zadní nohy od posledního odrazu. Poté, jako by někdo vše opět pustil. Zbraně dopadly, ptáci zazpívali…a kopyta dopadla mezi vojáky. Kinetická energie skoku rozdrtila většinu obranné linie, přesto část jezdců padla z koní, kteří měli břichy rozpárané křižáckými meči. Celé bojiště zaplňovala pára z horké krve a rozlitých vnitřností, které se vyvalily na půdu z pobitých koní. Obklopení křižáci odolávali již několik hodin, obklopeni Turky a neschopni se stáhnout. Poté se několik posledních desítek vojáků vzpamatovalo a v čele s ještě žijícím generálem, jež o svého koně přišel v prvních minutách boje, se začalo tureckou linií prosekávat zpět ke kopci.

Přestože mraky se již protrhaly a bojiště bylo nějakou dobu zalito poledním sluncem, najednou se zatmělo. Dokonce generála překvapilo, jaká jsou Turci zvířata. Jejich vlastní lučištníci opět vystřelili, nehledě na ztráty ve vlastních řadách. Dřevěná smrt se tentokrát snesla tak tiše, že všem křižákům přišlo, že snad ani nemůže zabít. Turci se pokusili vyhnout šípům, ale přesto jich padla spousta. Křižáci byli pobiti do jednoho, ale ztráty Turků byli, díky onomu poslednímu kroku a aktu netrpělivosti jejich generála, daleko vyšší, než při plánování útoku předpokládali.

Když donesl posel zprávu o porážce do tábora, zbylí ‚Boží bojovníci‘ se ani neobtěžovali vracet pro zraněné. Turci žádné nenechávají.

Pokud jste došli až sem, tak Vám všem chci poděkovat za přečtení povídky a říci Vám, jak se můžete zapojit. Někteří mě mozná znají jiní ne, dost jsem se angažoval na blogu v jeho začátcích, ale později jsem začal vytvářet kvalitnější povídky, na která se již vztahovala autorská práva, tudíž zde nemohly být zveřejněny. Řekl jsem si ovšem, že se vrátím s něčím novým, něčím co tu ještě nebylo. Ano samozřejmě tu byla spousta válečných povídek, soutěží, anket a jiných věcí, ale v čem má být tohle jiné? Tady budete autory z části Vy.

Kdokoliv z Vás může do komentářů napsat jakoukoliv bitvu z historie, ať daleké, či blízké, na období, ani místu, či typu nezáleží a já se pokusím je všechny sepsat v podobě povídky podle jejich počtu. Casus Belli bude vycházet každých 14 dní. Takže pište jakékoliv bitvy byste chtěli vidět zde na blogu ve formě povídky, napište si jakékoliv parametry, zda má jít o povídku v Ich formě (první osoba), nebo z pohledu osoby třetí, nemusí se jednat jen o reálné bitvy, klidně si vymyslete jakou chcete, ať už středověkou bitvu, nebo bitvu z budoucnosti, výběr je zcela na vás. Stejně tak si můžete dodat, jaké zbraně se mají v povídce objevit atd. Pokud si vyberete jen bitvu, nebo dodáte část kritérií nevadí, zbytek budiž domyšlen mou osobou.

Děkuji za pozornost a očekávám vaše návrhy.

Daymare