Záhadná smrt Napoleona Bonaparta

Napoleon-císař a vojevůdce..

Záhadná smrt Napoleona Bonaparta

  Napoleon Bonaparte, první francouzský císař a snad nejúspěšnější vojevůdce evropské historie, se narodil na Korsice v roce 1769 a zemřel na ostrově Svatá Helena v roce 1821. Tyto údaje stojí v encyklopediích a historic­kých publikacích. Jsou však pravdivé?

  Zemřel Napoleon opravdu na opuštěném ostrově? Proč potom britská vláda vydala o jeho smrti falešnou zprávu, která byla zkreslena právě v nejdůležitějších okolnostech? A jestli že císař nezemřel tak, jak bylo vyhlá­šeno, jak tedy zemřel a co se vlastně událo?

  Klíč k této záhadě je třeba hledat už v dobách, kdy by­lo císařství v plném lesku a Waterloo nebylo ještě ani zdaleka na dohled. Mnoho let před svou definitivní porážkou shromáždil Napoleon s velkým úsilím čtyři svoje dvojníky, po nichž pátrali císařovi agenti po celé Evropě. Jeden z nich byl otráven krátce před bitvou u Waterloo, druhý byl těžce zraněn u Slavkova, nebyl schopen pohy­bu, a tím ztratil možnost zastupovat Bonaparta v chou­lostivé roli.

  Dva dvojnici však zůstali. Jedním z nich byl Francois Eugene Rebeaud, narozený v roce 1771 ve vesničce Baley­court poblíž Meuse. Napoleonovi se podobal ve tváři i po­stavou tak nápadně, že mu vojáci v oddílu říkali „císař". Rebeatidova podoba neunikla Napoleonově pozornosti, a tak se tento císařův dvojník dostal záhy do jeho blízkos­ti a stal se trvalým členem jeho doprovodu.

  Když pak po známých sto dnech druhé vlády čekal Napoleon v Rochefortu, jak britský parlament rozhodne o jeho osudu, Rebeaud zmizel. Jednou věcí si chtěli být Britové jisti, a tou byla definitivnost Napoleonovu izolace od bouřlivého vývoje evropské politiky. Našli takové misto, z něhož byl útěk zcela nemožný. Nehodlali totiž při­pustit další Elbu a opakování nového uzurpování trůnu.

  Napoleon byl převezen na sluncem spalovanou Sva­tou Helenu, kde po šesti letech naprosté izolace zemřel na rakovinu, jak to také stvrzuje úmrtní protokol. Angli­čané prohlašovali, že vězeň nezůstal za celých šest let ani na okamžik o samotě a ve dne i v noci byl trvale pod do­hledem stráží.

  Zatímco originál slavného muže byl pečlivě střežen v přísném vězení nedaleko pobřeží Afriky, jeho lidská kopie, Francois Rebeaud, se vrátil po rušných válečných letech do rodného Baleycourtu, aby tu znovu začal s ob­děláváním půdy. Francouzský ministr policie pak pově­řil zvláštního agenta, aby hlídal každý Rebeaudův po­hyb. Zdálo se, že se ptáček dobrovolně a navždy vrátil do klece a není důvod k tak přehnané kontrole. Proto byl in­spektor Landru po čase zbaven povinnosti dohlížet na tak málo nebezpečného člověka^. Svatá Helena byla dale­ko a její břehy spadaly strmě do hluboké vody.

  Napoleon ztratil svobodu pohybu, ale jeho přívrženci a přátelé zůstali na význačných místech, mnozí z nich byli navíc bohatí a neváhali by pro císaře ponořit ruku hluboko do vlastní kapsy. Napoleon rovněž nepatřil rnezi osobnosti, které by se uzavřely do sebe po jakýchkoli po­rážkách a smířily by se natrvalo s nepřízní osudu.

  Pokud existoval klíč, jenž by odemkl brány Napoleo­nova vězení, pak to musel být nutně klíč zlatý. Jen tako­vý by dokázal odemknout zámek Svaté Heleny. Tento klíč by musel být navíc obezřetně vykován, aby byl prost sebemenší chybičky a nepřesnosti. Musel by vklouznout do zámku a otočit se na první pokus...

  Napoleon seděl na Svaté Heleně a společně se svými strážci hleděl k mořskému obzoru. V Evropě se zatím odvíjely pozoruhodné události, které spolu zdánlivě nesou­visely, ale přesto na sebe chronologicky navazovaly.

  V roce 1818 odešel z funkce velitele Svaté Heleny ge­nerál Gourgard a byl vystřídán generálem Bertrandem. Generál Gourgard zamířil okamžitě do Paříže, kde si žil velice spokojeně a bezstarostně. Stýkal se se svými bojo­vými druhy a starými přáteli, mezi které, patřily mimo­řádné bohaté a vlivné osoby. Všechny tyto lidi spojovala hluboká náklonnost k Napoleonovi.

  Asi šedesát dnů po Gourgardově návratu do Paříže za­stavil elegantní kočár nedaleko vesničky Baleycourt. Jeho pasažéři se poptávali po Francoisi Rebeaudovi. Sousedé ukázali neznámým osobám cestu k Rebeaudovu bídné­mu domku, kde žil se svou sestrou. Nikdo z vesničanů nebyl později schopen vypodobnit cestující sedící v kočá­ře. Bylo  jisté jen to, že kočár zůstal stát na příjezdové ces­tě k Rebeaudově stavení. Svědci ovšem vypověděli, že by­la tma, takže si podrobností nevšimli, a navíc měli ve zvuku nestrkat nos do cizích věcí.

  Rebeaud a jeho sestra se chovali, jako by se nic nesta­lo, kočár nekočár. Ještě po celý následujíce měsíc obhos­podařovali svoje polnosti. A kočár? Prý v něm seděl lékař, který dostal chuť na Rebeaudovy králíky, aby na králičí hody mohl pozvat své přátele. Nic víc.

  Jednoho podzimního rána roku 1818 kráčel kterýsi z Rebeaudových sousedů okolo jeho domku a ke svému úžasu spatřil, že dveře stavení vzdor studenému počasí zejí dokořán. Pršelo a vítr zanášel déšť do domu. Podiv­né, pomyslel si soused, že by byl Francois ještě v posteli? Proč by však nechal otevřené dveře? Soused přešel blíže, ab^y dveře zavřel, a přitom nahlédl dovnitř. Ohniště bylo vyhaslé, což shledal velice zvláštním. Stalo se snad něco Francoisovi a jeho sestře? Houkl dovnitř, ale nedostal žádnou odpověď Po Francoisi Rebeaudovi a jeho sestře se slehla zem. zmizeli během noci a s sebou si vzali jen několik svršků. Odešli dobrovolně?

  Sestru spatřili po dvou letech v Paříži dva baleyeourt­ští vesničané, ta však předstírala, že je nepoznává. Souse­dé tuto skutečnost oznámili policii a inspektor Landru dostal za úkol, aby pátral po zmizelém Rebeaudovi. Lan­dru sice Francoise nenašel, zato se mu však podařilo zjis­tit, že jeho sestra žije blahobytně v Toursu. Jakýsi lékař se mu snažil namluvit, že se do ní zamiloval a platí její úč­ty. „Tomu snad rozumíte, že?" zalaškoval doktor. Landru takovému vztahu rozuměl, ale přesto mu v hlavě vrtaly pochybnosti. Něžné přátelství mezi lékařem a obyčejnou venkovskou ženou mu jaksi nešlo dohromady a zdálo se mu málo pravděpodobné, třebaže proti gustu. Pokud však milenecký vztah existoval, muselo se snadno zjistit, kdo z dvojice milenců vysílá milostné podněty. Landru a jeho muži po těchto platonických impulzech pátrali, žádný však nezaznamenali. Rebeaudovi sestra se s boha­tým lékařem nikdy nesešla, i když tento muž tvrdil, že je do ní zamilován. Jejich vztahy měly výlučně finanční charakter a uskutečňovaly se na dálku prostřednictvím posla.

  Landru se této záhadě pokoušel přijít na kloub přímo se zoufalým úsilím. Po celé týdny dívku špiclovala jeho muži ji nespustili ani na okamžik z očí. Nakonec na ni udeřil přímo: „Kde je váš bratr Francois?"

  Slečna Rebeaudová se ušklíbla: „Odjel na daleké ces­ty, rozhodl se, že se stane námořníkem."

  „Jakou lodí?" Nevěděla. „Kdy odjel?" Neodpověděla. ,,Kdy by se měl vrátit?" Neměla představu, Francois měl prý vždy ústa na zámek a o podobných věcech nikdy ne­mluvil.

  Nešťastný Landru to nakonec vzdal. Opuštěný Rebeaudův dům v Baleycourtu úspěšně chátral. Generál Gourgard žil v klidném ústraní, Rebeaudova sestra okou­šela život na vysoké noze, Napoleonův dvojník zmizel. Vlastně se nic nestalo, protože britská i francouzská vlá­da byly ujišťovány v generálem Bertrandem ze Svaté Hele­ny, že vzácný vězeň  je stále na svém místě. A kde jinde by měl být?

  Aby mohl Napoleon opustit Svatou Helenu, potřebo­val tři věci: loď, přátele a peníze. Poslední dvě věci měl, s první to mohlo být poněkud obtížnější.

  Rebeaud zmizel z rodného Baleycourtu na podzim ro­ku 1818, tedy v době, kdy Britové měli o Napoleona už jen vlažný zájem, což dokumentuje i fakt, že jej hlídal ge­nerál Bertrand, který rozhodně nepatřil k císařovým od­půrcům. Zachoval se dokonce dopis generálovy manžel­ky, která v roce 1818 napsala své přítelkyni: úspěch, se do­stavil, Napoleon opustil ostrov!

  Byla to pravda, nebo výmysl romantické dámy, která neměla nic na práci?

  V podzimním období roku 1818 navštívil italskou Ve­ronu dobře oblečený cizinec. Řekl, že je obchodník a přichází po smrti své manželky ze severní Francie. Dorostlé děti zanechal prý doma. Toužil po italském občanství a po malém obchůdku, který si chtěl otevřít, pokud by se mu okolnosti zdály rozumné.

  Obchod si vskutku otevřel a sám se nazval optikem, ale jak bylo tehdy v této profesi běžné, věnoval se i zlat­nictví. Cizinec se jmenoval Revard a kupodivu projevo­val velice malý zájem o svůj obchod s optikou a klenoty, veškeré starosti přenechal svému společníkovi Petruccimu, který za něho uzavíral obchody. Revard se pozoru­hodně podobal Napoleonovi, čehož si povšimlo mnoho lidí, kteří jej pak v žertu oslovovali „císaři". Petrucci jej často plísnil za to, že přenechává svoje zboží příliš levně, když si je někteří lidé nemohli za plnou cenu dovolit. Re­vard se těmto výčitkám vždy zasmál a cenový rozdíl uhradil z vlastní objemné peněženky.

  Dne 23. srpna 1823 odpoledne, podle svědectví Pet­rucciho a dalších osob, zastavil před Revardovým obcho­dem kočár. Kočí se hnal dovnitř a předal majiteli dopis, který jej velice zneklidnil. Po chvilce napětí se Revard ob­rátil k Petruccimu a řekl: „Jsem nucen odjet, abych vyří­dil nesmírně důležitou záležitost. Zanechávám všechny obchody ve vašich rukou. Prosím, dohlédněte, aby mi připravili kočár a koně, já musím na chvíli ještě do svého bytu."

  Asi za dvě hodiny přišel Revard do Petrucciho domu a předal mu tlustý dopis psaný na pergamenovém papí­ře, opatřený důkladnými voskovými pečetěmi. Revard oznámil svému společníkovi: „Musím se vydat na velice dlouhou cestu. Vzhledem k tomu, že panují nebezpečné časy, je možné, že se už nevrátím. Kdybych nepřijel na­zpět do tří měsíců, pak předejte tento dopis francouzské­mu králi. On se vám za tuto službu bohatě odmění."

  Revard nastoupil do čekajícího kočáru, jehož kola vzá­pětí zarachotila na kamenném dláždění.

  0 čtrnáct dnů později, dne 4. září 1823 večer, zářila naplno okna schõnbrunnského zámku ve Vídni. V jedné z komnat ležel Napoleonův syn Orlík v kritickém stavu se zápalem plic. Krátce po třiadvacáté hodině zaslechl je­den ze strážných šramot ve vinici, která obklopovala ka­mennou zeď uvnitř paláce. Stín postavy se odlepil od ze­mě a zamířil překotně k zámku. Strážný bez varování vy­střelil a běžící postava se střemhlav skácela.

  Muž byl mrtev, Jeho tělo přenesli do zahradníkova domu a panstvo bylo o této události neprodleně informo­váno. Stačil jediný pohled na mrtvého a ihned padl roz­kaz k zapečetění a střežení domu. Nazítří ráno vstoupili dovnitř dva vysocí rakouští úředníci, kteří znali Napoleo­na osobně, aby důkladně prověřili ostatky záhadného ci­zince, jenž byl zastřelen v zámecké zahradě. 0 několik hodin později se k mrtvému dostavili také francouzští di­plomaté a požádali o vydání těla. Nebylo jim však vyho­věno. Na naléhání Napoleonovy manželky, jinak též dce­ry rakouského císaře, bylo tělo mrtvého přeneseno do zámku a později pohřbeno na místě, kde pak spočinuly i ostatky Napoleonova syna Orlíka, vévody Zákupského.

  Revard se už do svého veronského obchodu nikdy ne­vrátil.

  Ještě než Petrucci stihl doručit dopis do Paříže, jak mu bylo poručeno, vyhledali jej čtyři francouzští úřední­ci, uzavřeli Revardův obchod a při celkovém vypořádání zaplatili Petruccimu sto tisíc zlaťáků za odevzdaný dopis a za příslib věčného mlčení.

  Petrucci však vydržel mlčet pouze třicet let, pak se od­hodlal vypovídat pod přísahou před veronskými radní­mi. Petrucciho slova platila ve Veroně za hernou minci, a tak všichni uvěřili tvrzení, že jeho dávným obchodním společníkem byl Napoleon Bonaparte.

  Dávno před tímto doznáním zemřel na sluncem sžíra­né Svaté Heleně vězeň, zapsaný v úmrtním protokolu ja­ko Napoleon Bonaparte. Osoby, které císaře znaly a které jej v posledních dnech jeho života navštívily v neblahém exilu, vypověděly, že se s ním udály pozor^uhodné a ne­pochopitelné změny. Vzdor své proslulé geniální paměti A „císař" nedokázal vzpomenout na význačné události, o nichž kdysi velice dobře věděl. Navíc se k hostům pro­jevoval nevlídně a hrubě. A lékaři, kteří jej ošetřovali, mu prokazovali až pozoruhodně mdlo úcty, vzhledem k mi­mořádnému postavení prominentního vězně.

  Další světlo vneslo do záhadného případu i zkoumání poslední vůle zemřelého, která byla sepsána asi rok před jeho úmrtím. Rukopis poslední vůle vykazuje mnohočetné význačné odchylky od předchozích dokumentů, psa­ných před rokem 1818. Proslavení francouzští grafologové, kteří rukopis zkoumali, vyslovili domněnku, že ruko­pis se zřetelně proměnil, pravděpodobně prý následkem věznění!

  V baleycourtské kartotéce je u jména Francois Eugene Rebeaud napsáno: Narozen v obci Baleycourt, zemřel na Svaté Heleně v roce 1821.

  Datum údajného Rebeaudova odchodu na Svatou He­lenu bylo neobratně vymazáno, snad se někdo pokusil tímto činem zastřít důkaz o tom, že 5. května 1821 ze­mřel pod jménem Napoleon Bonaparte jiný muž, který se velikému císaři pouze neuvěřitelně podobal.

  Další nové poznatky přineslo zkoumání tělesných po­zůstatků muže, který zemřel v roce 1821 na Svaté Hele­ně. Výzkum skončil v roce 1956 konstatováním, že císař zemřel na rakovinu žaludku. Britové čekali sto dvacet pět let, aby nakonec prozradili, že uchovali Napoleonovy vnitřnosti, které jsou zřetelně perforovány. Významný je fakt, že vnitřnosti vypadají tak, jako by je prostřelila kul­ka z pušky, případně poškodilo bodnutí vojensk^ým bajo­netem. Souvisela tato zranění s Napoleonovou smrti? Ne­byla třeba způsobena oním výstřelem v schonbrunnské zahradě?

  Pokud budou tyto otázky zodpovězeny, pak bude bez­pochyby rozluštěno jedno z největších tajemství evrop­ské historie a svět se konečně doví úplnou pravdu o Na­poleonově smrti.