Mají hry co říct?

Když se řekne příběh, čili dějová linie hry, je pro nás opravdu tak důležitý?

Rozhodl jsem se udělat svůj poslední článeček o mojí oblíbený hře COD2 a tedy i o COD a COD:UO. Co by se tak ještě mohlo o nich napsat? Jaké jsou tam zbraně, jaké jsou triky na úspěšnou hru, kdo je lama, kdo není. Jak udělat nick tak barevný, že by se i chameleón styděl. A že je to nesmysl, a co, hlavně že je to in. Jenže, unikla nám ještě jedna rovina hry a ne jenom této, ale her s podobnou tématikou obecně.

Stačí jedno kliknutí a rázem máte možnost prožívat události před už více než 60-ti lety. Tedy žít příběh našich dědů a pradědů. Ocitáte se přímo uprostřed nejkrvavějšího konfliktu druhé světové války, uprostřed ničivé apokalypsy, která nadobro změnila osudy milionů lidí. Postavila proti sobě národy, které jindy a jinde mohly být spojenci.

To, jakou krutostí tato válka byla a s jakou urputnou silou se vepsala do myslí nás všech dokládá i náš zájem o tuto dobu. Důsledkem pak jsou, krom filmů, knih i počítačové hry. Médium dneška. Interaktivní zábava. Různí samozvaní psychologové velmi rádi mluví o negativním vlivu her, o tom, jak může jejich hraní být spouštěčem jiných a mnohem horších skutečností. Jenže – a to se najde skoro vždy – ono to tak být vůbec nemusí.

Stejně jako mi doteď, přehlížejí, ve své nadutosti, jednu zásadní věc. Hra nám pomáhá pochopit válku a její neštěstí ve všech jejich důsledcích. Ano, víme, že se jedná o fantazii tvůrců hry – přesto každá hra, která byla úspěšná, má spojovací bod. Jejich atmosféra byla natolik chytlavá, že jste před monitorem zapomněli, kolik je hodin, nebo na svoje povinnosti, jenom proto, aby jste nakonec ten zpropadený Stalingrad dobili.

Kdo by si nepamatoval scény z COD, které kopírovali Nepřítele před branami? Když se po svahu plížil jenom s náboji v ruce a pod hlavněmi německých kulometů? A kdo si teď souhlasně pokyvuje, ten ví o čem mluvím.

Tehdy jsem si snad poprvé uvědomil, že akční hry vyprávějí, vedle hlavní dějové linie i další příběh. Příběh obyčejného pěšáka, ve válce, ve které nikdy nechtěl být, v konfliktu, jehož

příčinám nerozumí, v boji na smrt, proti člověku, kterého v životě neviděl a který mu nic neudělal. Jaká je to ironie, že?

Hrou se dozvídáme, jaký že je to příběh. Je prostý a silný. Nebo je silný protože je prostý? Těžko říct. Jedno je ale jisté, slyšíte ho, jenom když pozorně nasloucháte. Potom se Vám před očima odvíjí jako pásmo po jednotlivých momentech.

V pohodlí domova tak můžete sledovat příběhy o odvaze a statečnosti, kamarádství a obětování se. Představujete si, jak ve vybombardovaných městech kypěl život, na zdech čtete nápisy, které svědčí, kdo kde žil. Pekař, obuvník, smíšené zboží. To už jste jenom krůček od toho, aby jste se vcítili do pocitů, stejných, jako měli vojáci před pět a šedesáti lety. Můžete cítit jejich strach, ze kterého koutu na ně vyskočí nepřítel. Protože to už je i Váš strach. Tehdy i teď, obyčejný lidský strach ze smrti.

Snad tedy budete mít štěstí a uvědomíte si a přijmete za své, že i přes hrůzy, nebo strasti a překážky jsou věci za které stojí za to vzdát se svého pohodlí. Že existují věci vyšší mravní hodnoty, za které je třeba riskovat, klidně i to, co je nám nejvzácnější. Věci, za které stojí za to žít i umírat. O kterých nesmíme mlčet, za které je třeba se rvát.