Německé úderné jednotky

a něco o nich, o německých úderných jednotkách 1. světové války .... hezké čtení přeji ;-)

NĚMECKÉ ÚDERNÉ JEDNOTKY

,,Uháníme jako ďasi, dál a dál.... Jsme rádi, když se k nám v noci dokážou dostat vozíky s příděly a polní kuchyně. Teď jdeme vpřed, přes krátery a zákopy, obsazená dělostřelecká postavení, sklady potravin a oděvů."

deník Rudolfa Bindinga, kapitána německé armády, popisující Kaiserschlacht v březnu 1918

Třebaže Německo bylo v 1. světové válce poraženo, německá pěchota si celkově vedla excelentně, přinejmenším dokud v závěrečných měsících konfliktu nezačala kolísat morálka. Němečtí vojáci vystavení hrůzám a těžkostem zákopové války na západní frontě prokázali nejen odvahu a odhodlání, ale také schopnost ovládnout pružnou bojovou taktiku. To obzvlášť platilo o příslušnících elitních úderných jednotek, kteří stáli v čele mohutné německé ofenzivy v březnu 1918 zvané ,,Kaiserschlacht" (Císařova bitva).

samopal Bergmann MP 18 používaný údernými jednotkami

Naprostá většina německých vojáků 1. světové války byli branci a záložníci, plody systému všeobecné branné povinosti, díky které i v míru podléhal každý muž mezi 17. a 45. rokem života některému druhu vojenské služby. Síla všeobecné branné povinosti spočívala v její uznávané nestranosti - v jednotlivých hodnostech se mísili muži z různých tříd - a prudce narůstajícím počtu vycvičených mužů, které dokázala připravit pro armádu. Záložníci často vyšli ze cviku ve vojenských věcech a kvalita výkonu občanů - vojáků zásadním způsobem závisela na vysoce profesionálních poddůstojnících německé armády. Ti, všeobecně lépe připravení než jejich kolegové na straně Dohody, vštěpovali disciplínu a zajišťovali špičkový výcvik. Na bojišti se také ujímali velení. Stáli v čele čet a dokonce rot a prokázali míru iniciativy, která se v dohodových armádách na tomto stupni velení nepěstovala.

Němečtí vojáci byli zpočátku skvěle motivovaní, neboť je naplňovala víra, že bojují za obranu své vlasti. Třebaže v průběhu masakrů na západní frontě nevyhnutelně došlo k jisté demoralizaci, jejich oddanost věci vytrvala až do konce pevněji, než tomu bylo na německé domácí frontě, neboť je nad vodou držely obvyklé vazby, panující ve skupině kamarádů bojujících bok po boku. Němci byli první vojáci, kteří na západní frontě začali kopat zákopy, a v zákopovém systému se usadili snadněji než jejich nepřátelé. Částečně to byl výsledek jejich strategie, která na západní frontě od poloviny roku 1915 do jara 1918 předepisovala hluboká obranná postavení. Němci většinou těžili z výhody suchých zákopů zpevněných železem a dřevem, někdy i hlubokými betonovými bunkry na ochranu před těžkým dělostřelectvem. V zákopech si užívali elektrického osvětlení, vodovodního potrubí a systému větrání podzemních bunkrů. Ne všechny německé zákopové soustavy byly tak kvalitní a mnoho vojáků trávilo své služební turnusy na frontě v úkrytech, které nebyly o mnoho víc než díry vykopané v boku zákopové zdi. Taktika protiútoků, které měly bez ohledu na ztráty eliminovat každou územní ztrátu, způsobovala, že obranné bitvy provázely obrovské ztráty. Nebyli to jen vojáci Dohody, kdo útočili přes otevřený terén proti palbě těžkých kulometů. Německým vojákům, vystaveným dlouhému dělostřeleckému ostřelování, útokům otravnými plyny a rozsáhlým ofenzivám pěchoty, se často zdálo, že se marně drží proti materiálně silnějšímu nepříteli.

voják úderné jednotky

úderná jednotka používala zkrácenou verzi známé pušky Mauser....k98AZ

Ve velkých bitvách u Verdunu a na Sommě vedených v roce 1916 s cílem nechat protivníka vykrvácet a při dohodových ofenzivách v roce 1917 zemřely stovky tisíc Němců. Během války se v německých ozbrojených silách postupně vytvořila propast mezi vojáky zocelenými v bitvách, kteří tato jatka přežili, a stárnoucími záložníky nebo mladými odvedenci, kteří byli potřeba pro doplnění početních stavů na frontě. Nejlepší vojáci byli seskupeni do elitních formací úderných jednotek (Sturmtruppen) a nasazováni v čele protiútoků a ofenziv. Pojem je vysledovatelný až k útočnému oddílu vytvořenému v březnu 1915 Willym Rohrem, kapitánem pruských gardových střelců. Během let 1916 a 1917 se úderné prapory staly běžnými, spolu s menšími údernými družstvy u běžných pěších pluků. Vznikaly buď přeměnou jednotek myslivců nebo výběrem nejlepších vojáků obyčejné pěchoty. Příslušníci úderných jednotek podstoupili intenzivní výcvik a byli podporováni v tom, aby sami sebe považovali za ,,vladaře zákopů". Úderný pluk mohl sestávat ze tří nebo čtyř pěších rot vyzbrojených puškami a ručními granáty, z kulometné roty, roty zákopových minometů, baterie lehkých pěchotních děl a plamenometného družstva. Od úderné jednotky se očekávalo, že postupem na základě vlastní iniciativy prorazí nepřátelským zákopovým systémem, aniž by byla zastavena. Koncept představoval smělý pokus o využití bojových dovedností skvěle vycvičeného vojáka ve válce paralyzované brutálně vyčerpávajícím účinkem koncentrované palebné síly. Jeho stinnou stránkou bylo, že řadová pěchota tím přišla o své nejlepší muže, kteří pak byli nasazováni do čela každého draze zaplaceného protiútoku nebo ofenzivy. Úderné jednotky měly nevyhnutelně těžké ztráty, takže německá armáda přicházela zejména o své nejlepší a nejzkušenější vojáky.

Účinnost úderných jednotek prošla zkoušku ohněm v ofenzivě Kaiserschlacht v březnu 1918. Šlo u zoufalý hazard německého vrchního velení, které vrhlo zdroje uvolněné po vítězství nad Ruskem na východní frontě do mohutné ofenzivy na západě v naději, že válku vyhraje dříve, než budou americké jednotky připravené k boji. 21. března 1918 dopadla veškerá síla Německa na britskou 3. a 5. armádu. Britské frontové jednotky byly po čtyři hodiny vystaveny dělostřelecké palbě, načež se na ně vrhly německé úderné jednotky, které se vynořily z husté ranní mlhy. Jakmile se Němci dostali na dosah, jejich plamenometům, granátům a samopalům se nedalo vzdorovat. Na některých místech Němci postoupili o 16 km během prvního dne bojů a o 65 km do konce týdne, což byl veliký úspěch narozdíl od jiných částí fronty. Ofenziva Kaiserschlacht získala Němcům území, ale ne celkové vítězství a dovršila vyčerpání jejich armády.

vojáci úderné jednotky

V důsledku povolání zemědělských dělníků a zemědělských koní trpělo Německo v roce 1918 zoufalým nedostatkem potravin, jemuž se nedokázali vyhnout ane němečtí vojáci. Na Velikonoce si jeden voják stěžoval, že jeho denní příděl sestával z půl bochníku chleba a odřezku opečeného koňského masa. Březnovou ofenzivu narušilo, když němečtí vojáci narazili na dohodové sklady přeplněné jídlem a pitím a zastavili se, aby je vyplundrovali a užili si. Mizerná dieta navíc podpořila jejich náchylnost ke smrtící epidemii chřipky, která vypukla ve druhé polovině roku 1918. Horší než hlad a nemoci však pro německé vojáky určitě bylo, že poté, co dorazily početné americké jednotky, již nedokázali vyhrát válku. Když je Dohoda sérií dobře naplánovaných ofenziv od pozdního léta donutila k ústupu, začali se němečtí vojáci vzdávat. Většina to ovšem nikdy neudělala a v okamžiku vyhlášení příměří zůstávala na cizím území. Mnoho Němců nedokázalo přijmout, že po tak titánském zápase, který stál vojáky kolem dvou milionů mrtvých, byli poraženi. Zatímco většina vysloužilců zaujala v důsledku svých zkušeností důsledný protiválečný postoj, silná menšina oživila zákopové kamarádství v nacionalistických paramilitárních organizacích. Památka úderných jednotek byla později překroucena nacistickou stranou při hledání válečnického mýtu, který měl ospravedlnit agresivní militarismus.