Sibiřský sněžný člověk

...

Asi nejzajímavějším z popisovaných tvorů bude záhadný hominoid,jehož pozorování jsou hlášena především z Čukotky a Jakutska.V Jakutsku mu říkají čučuna,  kučuna, mulena, kédjeki nebo abas,Evenkové ho nazývají chejake, na Čukotce je znám pod jménem mirygdy,girkyčavylyj a džulin a Něnci na Jamalském poloostrově jej nazývají zemleměr nebo tungua.Profesor Boris F.Poršněv,který měl hlavní podíl na snaze o rozluštění záhady těchto bytostí, napsal v roce 1963:‘‘Náhle se před těmi,kdo pátrá po tajemství sněžného člověka, otevírá neočekávaně zcela nová kapitola: výskyt nebo migrace těchto záhadných tvorů v rozlehlých oblastech severu.Do těchto nehostinných a extrémně drsných krajů mohli být vytěsněni pronikajícím člověkem.‘‘Co když je to ale úplně jinak?Co když tito tvorové pronikají do míst, kde se mohou setkat s člověkem, ze severu, z oblasti skutečné Sannikovy země?A jejich teritorium se nezmenšuje, ale naopak zvětšuje.

A zpět k profesoru Poršněvovi.Podle jeho teorie evoluce člověka neandertálského typu svého času postupovala dvěma směry.Ta větev, jejíž vývoj byl provázen zdokonalováním mozku a vyšší nervové činnosti,vedla ke zformování současného člověka.Druhá větev využívala svých fyzických a intelektuálních možností k uzpůsobení okolnímu prostředí.Vědě však není známo, kdy vlastně druhá větev zcela vymizela.Možná, že právě její přeživší představitelé se staly protagonisty vyprávění o sněžném člověku.

V jedné věci bych si dovolil panu profesorovi trochu oponovat.Neandertálský člověk dosahoval, podle kosterních pozůstatků, výšky maximálně 155 až 160 centimetrů, kdežto velikost pozorovaných tvorů bývá udávána mezi dvěma až dvěma a půl metry.V tom případě je jediným kdo připadá v úvahu,přežívající gigantopiték.Ten v dobách své největší slávy, přibližně před dvěma sty tisíci lety, dosahoval výšky 2,5 až 3,5 metru.Otázka, o kterého z našich předků se při těchto setkáních jedná, zůstane pravděpodobně ještě velmi dlouho nezodpovězená.

 V oblasti Sibiře došlo také k jednomu zcela výjimečnému setkání.Zprávu o něm podala M. Bykovová z Moskevské státní univerzity.Zúčastnila se výpravy do těžko přístupných míst v západní části oblasti za polárním kruhem, na severovýchodě Ťumeňské oblasti.Tam zaznamenala vyprávění mladého lovce Nikolaje:

,,V lednu roku 1980 jsem se společně se svým přítelem vypravil ke vzdálené stanici.Den se chýlil k večeru, padal sníh, a tak jsme se rozhodli, že přenocujeme v chatrči, kterou tu kdysi někdo postavil.Vypili jsme čaj a chystali se ulehnout, když jsme uslyšeli kroky a potom rámus za dveřmi.Asi sem přišel ještě někdo, kdo se chce vypravit na lov, pomyslel jsem si.Otevřít dveře se mi však nepodařilo, protože host je táhl na jednu stranu a já na druhou.Když se nakonec přece jen otevřely, zkameněl jsem: na prahu stál dvoumetrový tvor, celý pokrytý bílou srstí.Vlasy měl dlouhé nejméně patnáct centimetrů, na tváři byly chlupy poněkud kratší, oči úzké, nos rozpláclý s viditelnými nozdrami.Stvoření si mě mlčky prohlíželo.V hrůze jsem se vrhl zpět do chatrče.Dveře zapadly.A to je všechno.“