Pan Hodný část pátá

Po delší době, ale nakonec je tu další část (skloubit skolu a vsechno ostatni a do toho dostat psani neni jednoduchy) někomu možná prijde nic moc, ale s předchozími díly to vše pochopí tak aby nevznikaly nějaký ty....mejlky xDD

                                                          ZAČÁTEK VŠEHO


Po dokončení hotelové školy jsem pracoval dva roky jako kuchař v hotelu Zlátý Kapr. Na český poměry to sice šlo, ale pracovní vytížení bylo příliš náročné tak jsem střídal jedno působiště za druhým. Až nakonec jsem se zabydlel v  podniku Slow Motion.


                                                                                              ***


Jako každé ráno mi zazvonil v 5:30 budík. Měl jsem to spočítané akorát abych nezaspal, ale zase abych  nespal míň než můžu. Hned jsem vstával a oblékal se, snídani nepotřebuju jím vždy až v práci. Cestu jsem měl kousek. Pěšky jsem to měl deset minut, ale já stejně radši jezdil tramvají. A nikdy jsem tam nebyl první, nemám rád tu přípravu kdy se všechno kontroluje, zapíná atp.....



                                                                                              ***


Byla asi polovina směny když kemě přistoupil Franta. Je to jeden z kuchařů co tu vaří semnou. A povídá mi "hele Venca co jít makat někam jinam"
"Ses asi posral nééé". "Vždyť tu makám sotva rok a, už abych šel zase jinam". Odpověděl jsem mu dost rozzlobeným hlasem.
"Zase se uklidni, hele jóó". "Já to myslel třeba jet jako do Irska víš". Odpověděl mi stejným tónem jako já jemu.
"To by mohlo jít přece jen tam maj pořád víc peněz než my". Dal jsem mu tedy odpověď, už klidným hlasem.
"Tak vidíš takhle se mi to líbí".



                                                                                              ***


Ještě ten den jsme podali výpovědi a domluvili se, že za týden odletíme. Celý týden jsem měl samé zařizování. Tu jsem musel udělat rozlučkový večírek s přáteli. Pak zase poplatit dluhy, no měl jsem toho hodně a letět jsme měli už za dva dny. Konečně pátek den D jak už se tak od 6. června 1944 říká. Věci jsem měl, už zbalené od včera, a  s  Frantou jsme měli sraz na letišti. Taxi jsem si obědnal předem na osmou hodinu ranní abych tam byl včac. V deset nám to letí. Zavřel jsem byt klíče si dal do kapsy a sešel dolů po schodech ven a nastoupil si do taxíku. "Kam to bude pane" zeptal jse mě taxikář.
"Na letiště". Odpověděl jsem řidičovy.
Pak následoval klasický výslech ze strany řidiče jako kam letím proč tam letím, a nakonec že praha je strašně ucpaná a ještě že jedu o tolik dříve. Když jsme konečně dojeli na letiště taxametr ukazoval 1397 korun českých. Zaplatil jsem za ten kousek co mě vezl tu sprostou částku, a pomyslel jsi to co každý. Že to jsou vydřiduši. Vyrazil jsem směr letištní hala. Na hodinách v hale bylo přesně půl desáté, ale Frantu jsem nikde nespatřil. Počkal jsem ještě pět minut a pak mu zkusil zavolat. Měl vypatý telefon. "Sakra, co se mu jen mohlo stát". oběvila jse mi spekulativní otázka spolu s jinými v hlavě.
Když už za deset deset hlásily ukončete nástup do letu 3786 zavolal jsem mu znovu. "No kurva kde seš do hajzlu" křičel jsem do telefonu velmi rozlobeně. Jediná odpověď byla ta že na to nemá a ať letím sám že to určitě zvládnu a pak takový ten tón když druhá strana ukončí hovor. Chvíli jsem chodil sem a  tam a rozhodoval jsem co teda, jesly mám nebo nemám letět. Nakonec jsem vběhnul do letadla na poslední chvíli. Letuška už zavírala dveře. Celý let jsem nemyslel na nic jiného než jaký je Franta podrazák, hajzl a málé děti ve školkach  i v tomto věku vědí co ještě.


                                                                                              ***


"Vystupujte prosím" ozvalo se z reproduktoru a pak ještě znovu, ale anglicky.
"Ták a jsem konečně tady i když správně by to mělo být a jsme konečně tady" řekl jsem si česky, a pár lidí se na mne dokonce podívalo jako co si to melu za blbosti. Letištní hala byla úplně narvaná tak jsem si řekl že toho tady stejně moc nezmůžu a že půjdu. Vyzvedl jsme si tedy jedinné své zavazadlo a šel směrem k východu. Venku se to naopak hemžilo taxíky tak jsem si jeden hned stopl nastoupil jsem a povídám "do nejbližšího hotelo prosím" řidič se na mě otočil a koukal jestly jsem v pořádku, pak mě to došlo vždyť já mu to řekl česky upravil jsem tedy větu do anglické verze a v tu chvíli mi řidič odpověděl "ok" a pomalu se rozjížděl.


                                                                                              ***


Zastavil mi u menšího hotelu s názvem "Hotel Pulp". Zeptal jse mě ještě jesly nechci pomoct se zavazadly ,ale ten muj jeden kufr zvládnu sám. Po zaplacení další nechutné sumy konečně odjel. Stál jsem před hotelem který nebyl vůbec malý, ale ani to nebyl takový ten velký nóbl hotel co je až směšně předraženej. Vykročil jsem kupředy. Předemnou se rozjely prosklené posuvné dveře kterými bylo vidět do haly.
V hale byl nepřehlédnutelný nápis recepce tak jsem hned vyrazil směrem k ní. U recepce stáli dva poslíčkové a za pultem starší ale rozumě vipadající pán. Zakoupil jsem si pokoj na celý týden. Šel jsem za poslíčem Igor se jmenoval. Vedl mě k mému pokoji a na vozíku měl můj kufr. 312,313.... a konečně můj pokoj s číslem 316. Magnetická karta projela čtečkou a už mi nic nebránilo odpočinout si na velké posteli, teda kromě Igora stojícího ve dveřích. Dal jsem mu spropitné aby konečně vypadl "ach ty poslíčci" pomyslel jsem si. Teď když už bylo vše ok, tak jak má být zalez jsem si do postole, už předem jsem rozhodl že vybalování mých pár věcí může počkat do zítra. Netrvalo to ani deset minut, a byl jsem jak kdyby mě  zabil.


                                                                                              ***

Hned ráno po tom co jsem si vybalil věci a došel samozřejmě na jídlo jsem se rozhodl že se půjdu podívat po okolí jesly nebude nějaká ta práce. Procházel jsem městem dlouho a dlouho se ptal jestly není nějaký to místo, když nastal čas oběda nedalo se nic nělat musel jsem se vrátit do hotelu na oběd. Hlad by mě zabil.


                                                                                              ***


Na recepci jsem si vyzvedával klíč když na mě recepční " někdo vás tu hledal pane volný".
"Kdo by mě tu mohl proboha hledat, že by Franta? I když to je blbost jak by se dozvěděl kde bydlim a tak". Honilo se mi hlavou .Nezbývalo než se zeptat.
" A nevíte kdo to mohl bít? Nebo alespoň jak vypadal"? Zeptal jsem se recepčního.
"No spíš vypadali. Byli tři a takový svalnatí chlapy jeden znich byl menší". "Dobrý to mi stačí". Zastavil jsem jeho řeč.
"Kdo by to mohl... Co mi mohl chtít". Honilo se mi hlavou moc otázek tak jsem se rozhodl že se půjdu vyspat.
Vyrazil jsem směrem do mého pokoje. Už před pokojem se mi něco nezdálo, když jsem vstoupil do pokoje vše se potvrdilo celý pokoj byl zpřeházený, a po mých věcech jako by se slehla zem. Sedl jsem si na postel a rozhodoval se co budu dělat. Jestly mám jet domů nebo to začít řešit. Vybral jsem si rychle odsud vypadnout, a ještě rychleji být doma v Čechách. V tom najednou vešli do pokoje tři chlapy. Jeden znich byl menší, ale co byli všichni. Namakaný. "Ty půjdeš snáma a žádný kecy jinak". Řekl a začal tahat pistoly. Ten malej zřejmě pochopil že  to nebude jen tak, a že začnu křičet o pomoc. Tak ještě než jsem něco stihl po mě skočil a už mě držel jednou rukou pusu a druhou do mě mlátil, že sem myslel že mě zabije jaký to bily rány.Hned  Pak ještě ten co na mě mluvil předchvílí povídal že když já  budu ok  tak oni budou taky ok. Zatím jak se zdá tak to dodržet nehodlaj. Ozvaly se dvě siknutí, a já měl zbytky mozku toho malýho hajzla všude nasobě. Ozvali se ještě čtyři siknutí a ty zbýlý dva parchanti padly k zemi ještě než cokoliv stihly udělat. Vyděšený a zavaléný tím prckem jsem koukal na namáklýho chlápka v kukle jak na mě křičí ať odsud vypadnu. Další siknutí tlumiče, ale tentokrát ne od toho chlápka ve dveřích. Bylo to od  někoho kdo stál na chodbě. Vtu chvíli padl chlápek ve dveřích na zem. Zase se mi do očí dostával strach a panika. Ve chvíli se chlápek ve dveřích otočil a začal pálit po těch na chodbě. "Běž, běž utíkej". Na nic jsem nečekal a začal jsem utíkat na chodbu. Na chodbě  jsem spatřil značku nouzového východu. Začal jsem tedy směřovat kněmu. Rozkopnul jsem dveře "nouzáku" (ani nevím jak). Začal jsem běžet a bral schody snad po pěti možná i více. Předemnou na odpočívadle čekal další hajzl. Vůbec nečekal že se dostanu až sem, protože když mě viděl, spíš podrážku mé boty. Začínal teprve tahat pistoly ani nestihl sáhnout na pouzdro a už moje noha narážela na jeho hlavu. Ta se skorem rozprskla o zeď. Sbíral jsem seze země přitom sebral pistoly z pouzdra a utíkal dál dolů. Zamnou už běžely další parchanti. Doběhl jsem dolů rozkopl další dveře a  byl jsem v uličce za hotelem nebo vedle nedalo se to moc dobře poznat. Začal jsem utíkat dál uličkou parkrát jsem zahnul a pak narazil na veliké popelnice. Vlezl jsem teda do popelnic a schovat se tam. Popelnice byla skorem prázdná. Sednul jsem si na dno popelnice a pozvracel jsem se z toho všeho, pak jsem si vzpoměl na toho na schodech a zvracel jsem znovu.