Vznik rytířských řádů

V dnešním vyprávění se podíváme stručně na vznik dvou rytířských řádů, které hrály podstatnou roli v dějinách křížových výprav.

I když existence jeruzalémského státu byla již za vlády Balduina I. vojensky zabezpečena, cestování ke svatým místům stále ještě ztěžovaly muslimské útoky. Vyprávění normanského poutníka Saewulfa se shoduje s líčením ruského poutníka Daniela, že „Saracéni se skrývají ve skalách a jeskyních, odkud ze zálohy napadají křesťanské houfy, které cestují do Jeruzaléma.“ „Ach, jak velké je množství mrtvol, které lemují okraj cesty a jsou ponechány napospas divoké zvěři,“ volá Saewulf.

Příslušník templářského řádu znázorněný na fresce

Roku 1119 založil drobný rytíř Hugo z Payns ze Champagne spolu se svým přítelem Godefroiem ze Saint-Omer skupinku rytířů, zpočátku jen osmičlennou,která chtěla poskytovat ochranu poutníkům na cestách mezi Jeruzalémem a Jaffou. Pro tuto bohulibou činnost získali svolení a patronaci jak krále Balduina II., tak i jeruzalémského patriarchy. Ke skrovnému houfci se přidávali záhy další rytíři a jejich sláva pronikla rychle také do Evropy. Tak se ze skrovných počátků rodila organizace, která o deset let později dostala své regule na církevním koncilu v Troyes pod patronací samotného Bernarda z Clairvaux. V nové řeholi byly dosavadní obvyklé klášterní principy upraveny tak, aby vyhovovaly potřebě svaté války proti "nevěřícím". V jejich řádech zůstal příkaz osobní chudoby a poslušnosti, avšak místo kontemplace a tělesné práce byl do nich dosazen ozbrojený boj ve službách božích a církevních. Nový řád dostal od krále Balduina II. svolení, aby se usadil v části paláce při jeruzalémském Šalamounově chrámu, a odtud nesl také svůj název "řád chudých rytířů Kristových a chrámu Šalamounova" (pauperes commitiones Christi templique Salomonici); současníkům i nám dnes je ovšem známější pod svým zkráceným označením templáři. Templáři budou od třicátých let dvanáctého století až do posledních chvil křižáckého panství na Východě barvitými postavami bojů s muslimy. Jejich bílé pláště s rudými kříži patří do nezbytného instrumentáře falešné romantiky a idealizace křížových výprav.

Vyobrazení temlářského rytíře na fresce z 12. století

Templáři tedy byli od samého počátku své existence rytířským řádem. V tom se lišili od druhého z řádů, který vstoupil do dějin křížových výprav - johanitů neboli hospitaliérů. Tento řád se nezrodil jako organizace vojenská, nýbrž kladl si původně za úkol pečovat o zdraví poutníků do Svaté země. To nebylo vůbec nic nového: péče o poutníky projevoval už papež Řehoř I na prahu 6. století a Karel Veliký na prahu 9. století, a pak zejména kupci z italských městských republik, když v 11. století začali obchodovat s Levantou a přitom také obnovovat či nově budovat útulky a špitály pro poutníky do Palestiny. Kupci z města Amalfi vybudovali jako první v polovině 11 století útulek a špitál, "hospitium" v Jeruzalémě a zasvětili jej Janovi Slitovníkovi, světci nepříliš významnému. O útulek se starala skupina mnichů benediktinské řehole.

Postavení mnichů i jejich špitálu se rázem změnilo, když se Jeruzalém stal hlavním městem křižáckého království. Jako zkušení znalci poměrů i jako obratní ranhojiči získali přízeň západních rytířů. Jejich skrovný útulek náhle zbohatl nadacemi, na kterých se prý podílel i "ochránce Svatého hrobu" Godefroi z Bouillonu. Mnozí z účastníků křížové výpravy vstupovali do řádu, který podle svého působiště obdržel název "hospitaliérů". Výrazem rostoucí prestiže byla také záměna patronů: na místo málo známého Jana Slitovníka se nenápadně dostal mnohem významnější stejnojmenný patron - svatý Jan Křtitel, jemuž byl zasvěcen ortodoxní kostelík nedaleko špitálu. Odtud také pochází označení johanité. Za vlády Balduina II. se z někdejší hrstky milosrdných bratří stal hrdý a bohatý řád, kterému patřily nejen četné vesnice v Palestině, ale také statky v jižní Itálii a Francii, v Anglii, Portugalsku a v Aragonii. Tehdy se také pod zřejmým vlivem templářů proměnilo základní zaměření řádu. Vedle bratří, kteří se i nadále měli věnovat péči o chudé a nemocné, se členy řádu stali rytíři, kteří přijali závazek chudoby a poslušnosti spojený se závazkem boje proti "nevěřícím".

Modlící se templář před bitvou

Od třicátých let 12. století stanul tak po boku templářů řád rytířů s bílým cípatým křížem, který zůstal charakteristickým symbolem řádu dodnes a který známe jako kříž maltézský. Pod jeho praporci bojoval od konce třicátých let také malý oddíl rytířů, kteří nerozuměli francouzštině, převažujícímu jazyku království, poněvadž přicházeli z německých končin; usadili se při kostele Panny Marie. Tito rytíři tvořili uvnitř johanitského řádu zvláštní skupinu, až se koncem 12. století osamostatnili jako řád německých rytířů, který později smutně proslul v Prusku, Polsku a na Litvě.

Tento článek je pouze jakousi ochutnávkou, o templářích a johanitech se toho dá napsat opravdu hodně. Očekávejte proto v nejbližší době články zaměřené tímto směrem.