Čekejte prosím
Čekejte, prosím...
Logo sekce

Ztracený tenisák

19.06.14, 03:40, autor: L.T.Sm(@)sh, vyšlo v blogu: Tři v tom
Často, když něco ztratíme a posléze to hledáme, něco jiného objevíme.

Ztracený tenisák


Dívají se doleva, dívají se doprava. Během okamžiku otáčejí hlavy zpět vlevo a v zápětí znovu vpravo. Nežli si ale napravo stačí čehokoli všimnout, hra se opět přesouvá doleva a s ní i hlavy přihlížejících. Následuje pravá, levá, pravá, levá. „Bravo, to byla skvělá výměna!” ozývá se z terasy aplaus a slova chvály, která jsou směřována mě a mému soupeři. Prohrál jsem zrovna svůj další gem a za stavu 5:0 si se soupeřem měníme strany kurtu.


Cestou usedám na lavičku, z batohu vytahuji lahev s vodou, a jakmile tekutina začne proudit do mého těla, cítím se nesmírně osvěžený a silný jako Herkules. Nohama podupávám o zem, až se mi stehna rozkymácejí z jedné strany na druhou, posléze se ještě naposledy napiju, čapnu po raketě a věřím, že jsem v té správné bojové náladě, abych dokázal otočit nepříznivý vývoj tohoto zápasu a zvítězit. ,,Nemůžu přeci prohrát! Jsem lepší než on!” Zamumlám si v duchu povzbudivá slova, zvedám se z lavičky a jdu na něj.


Stojím u podávací lajny, levou nohou z ní setřu antuku, levou rukou si třikrát hodím míčkem o zem, v zápětí ho vyhazuji nad hlavu a máchnu raketou. Míč letí ohromnou rychlostí milimetr nad sítí a dopadá na stranu soupeře, který ho dokáže trefit jen rámem rakety. Míček je odpálen mimo kurt a končí zabořený v plotě.

„15:0!” zahlásí rozhodčí sedící na empajru a rukou ukáže na moji stranu kurtu.

„Jóóó, jóó! Udělal jsem míč!” prohodím si v tichosti slova nadšení.

„Abys jsi se z toho nepo...” ozve se nezřetelná nadávka z protější strany kurtu a mě dochází, že mé nadšení z bodu nebylo tak docela potichu.


Stojím u podávací lajny, tentokrát z ní stírám antuku pravou nohou, párkrát si s míčkem zahážu o zem, vyhodím ho nad hlavu a podám. Sleduji letící tenisák a netrpělivě očekávám minimálně další poloeso. Tenisák stále letí a letí a letí... a padá do sítě.

„Co to k sakru?” naštvaně zahuhňám a vzteky mrštím raketou o zem.

,,15 oba!” provolává rozhodčí a napomíná mě za nesportovní chování.


,,To nevadí, teď se to povede!” uklidňuji se, nadhazuji a podávám. Míč přistává na soupeřově straně, ten ho forehandem odpaluje podél lajny a míč letí. Utíkám na druhou stranu své poloviny kurtu, div se mi nezamotají nohy, ale světe div se, ony se mi nakonec skutečně zamotají. Padnu jako shnilá švestka k zemi a třikrát se na kurtu převalím. Teď už jen marně sleduji míček, jak dopadá přesně na lajnu a já rázem prohrávám 30:15. „To není možný, fňuk!” zazoufám si, otřepu ze sebe antuku a začínám pobrekávat.


Stojím u podávací lajny a špína, která se na ní opět usadila, mě tentokrát vůbec nezajímá. Rychle a bez rozmyslu nadhazuji, podávám a míč jen tak tak přeletí síť a dopadne kam dopadnout má. Bylo to ale natolik nedbalé podání, že soupeř s ním nemá vůbec žádné problémy. Sekne raketou ze shora dolů, míč nabere mírnou rotaci a dopadá těsně za síť. Vůbec se nesnažím k míči bežet. Je mi jasné, že doběhnutí je nad mé síly. Soupeř už vede o dva míče a má mečbol.

„Zase jsem to zvoral, fňuk, bhé!” mé zoufání a brekot zesiluje.

„Luky, do toho, neboj se!” povzbuzuje mě maminka sedící na terase.

„Já to prohraju, brek, fňuk, smrk!” odpovím rozesmutněle a rukou si stírám nudli z nosu.

„Musíš si věřit!” dodává otec, začne tleskat a ukáže mi pěst, ve které svírá palec.

„Tak jo, tati, fňuk! Jdu na to!” řeknu rozhodně a vykračuji si k podání.


Stojím daleko za podávací lajnou, chytnu míč, dvakrát ho políbím pro štěstí a ani antuka v mých ústech mi nedokáže zabránit ve famózním obratu hry, který začíná právě tady a právě teď. „Věřím si, věřím si!” opakuji si tátova slova a nepochybuji o jeho radě. Vyhazuji tenisák tři metry nad hlavu, a jakmile spadne o dva metry níže, napřáhnu raketou a máchnu s ní nejsilněji, jak jen dovedu. Tenisák záhy letí a letí a letí... ,,Sakra, to už tu ale jednou bylo!” zděsím se, ale v mžiku se uklidním, protože vidím, jak tenisák stále letí. Letí a letí... a přelétává oplocení tenisového areálu. Za chvilku doletí nad rybník, ale i ten přeletí a pokračuje ve své nevyzpytatelné cestě. Letí nad silnicí a jedoucími auty, letí nad stromy a zpívajícími ptáky, letí. „Jóó, to byl odpal!” hulákám na všechny strany a skáču radostí celý bez sebe. „Počkat, to ale není dobrý!” probleskne mi hlavou a přestávám se radovat. „Vždyť jsem prohrál zápas!” Konečně si plně uvědomuji tu strašlivou skutečnost, pustím raketu k zemi, vytřeštím oči, otevřu pusu dokořán a začnu řvát.

„Uááá, já jsem to prohrál, maminko moje, fňuk, fňuky, fňuk, mamí, uááá!”

„6:0, vítězí Jakub Trávníček!” zvolává rozhodčí poslední hlášení zápasu a slézá z empajru.

„Tak pojď, Lukášku, pojedeme domů!” praví mamča a kývne hlavou směrem k tátovi, který z kapes vyndavá klíče od auta.

„Nemůžeme domů, brek! Musíme jim vrátit ten odpálený míč, fňuk!”

„Tak pro něho s tátou zajedeme, pojď!” dodává mamka a popohání mě směrem k autu.

„Ne, smrk, já ho dojdu najít sám. S tátou jet nikam nechci! odseknu a rychle utíkám pryč z areálu, než mě rodiče stačí zadržet.


Běžím k rybníku, přes který tenisák letěl, přebíhám silnici, div mě nesrazí auto, nakonec dobíhám k malému lesíku, kde jsem míč naposledy zahlédl. Očima pátrám všude kolem sebe, ale míček nikde nevidím. Vcházím hlouběji do lesa a jako správný houbař obcházím jeden strom vedle druhého, ale stále mi štěstí nepřeje. „Blbej táta! Prej věř si a dokážeš to! Nenávidím ho!” Naštvaně si postesknu, jakmile si vzpomenu na otcova slova. Ať pátrám, jak pátrám, tenisák se mi najít nedaří. Ještě jednou se rozhlédnu kolem sebe, jestli náhodou, ale nic. Samozřejmě. Je to jako hledat jehlu v kupce sena. Otáčím se zpět a odcházím z lesa, když náhle, kdesi zdály, zaslechnu podivné duté rány a nezřetelný křik. Má zvědavost mi nedá, abych tyto zvuky nedbal a místo cesty zpět se vydávám cestou vpřed, hlouběji do lesa.


Prolézám křovisky i dlouhou travou, již jsem celý poškrábaný, ale rány, jejichž zvuky se ke mně linou a hulákání, jehož slovům začínám občas rozumět, mě přesvědčují, abych se neotáčel zpátky. Za pár minut přiběhnu k oplocenému místu, překvapením vykulím oči a skrze pletivo pozoruji vše, co se přede mnou odehrává...

-L.T.Sm(@)sh


Potítkem na pravé ruce si setřu pot z čela, z čerstvých škrábanců na nohách vytrhám malinké trny, a i nadále se nemohu odtrhnout pohledem od děje přede mnou. Vidím skupinu chlapců, přibližně mého věku, jak v trenýrkách vytrvale běhají kolem jisté, vápnem ohraničené, travnaté plochy. Na každé straně stojí jedna velká branka se sítí. Sítě mají nejspíš podobný úkol jako ta moje tenisová, akorát pochybuji, zdali by se tenisák dokázal o některou z nich zastavit. 

Ve středu té dokonale rovné pastvy pro oči, jejíž smysl stále nedokážu pochopit, stojí starší osoba a ustavičně fouká do píšťalky. Chlapci se pohybují kupředu podle toho, jak se vzduch odráží od její zahnuté plochy a kulička uvnitř naráží do stěn. Někdy to vypadá, že jen tak přešlapují na místě, jindy běží jak s větrem o závod. Stále se však snaží udržovat minimální rozestupy a běhat ve skupině.

Obcházím celé oplocení, dokud nestojím u vstupní branky. Z druhé strany vypadá hřiště úplně stejně, jako odnaproti, kde jsem stál před tím. Jenom tady stojí starší budova, na které jsou zblízka znát poměry klubu. Je patrné, že sportovní celek, který reprezentují modročerné barvy, je mnohem chudší než ten náš tenisový. ,,Asi nějaký spolek pro ztroskotance” uvažuju nahlas. Na chvíli mne přepadává myšlenka prozkoumat útroby a přesvědčit tak sám sebe, že mé tenisové kariéře, tedy, co se zázemí týče, vůbec nic nechybí.

Mezitím však skupina vedená, jak jsem později správně usoudil, trenérem, přestala běhat a každý se vrhl ke svému míči. Ten jejich je mnohem větší, než ten můj tenisový. Kluci se s ním rozprostřeli kolem nejvzdálenější bílé hrany obdelníku, která byla naproti velké brance, a stavěli si jej podél ní. Po první střele mi došlo, že se sport, o který se pokouší, hraje nohama. A že ten, který stojí uprostřed, se jej nejspíš snaží chytat rukama, jelikož na nich měl rukavice. Rovněž mi došlo, proč klub chátrá. Když se i poslední nadějný střelec vrátil s míčem z lesa za brankou, opakovala se celá akce znova, a i tentokrát v podobném duchu. Jen 4, z celkového počtu patnácti střel, šly na bránu, a pouze jedna skončila v síti. Poté trenér píšťalkou raději střelbu ukončil a kluci se seběhli do kruhu kolem něj. Zhruba polovina dostala žluté trikoty. Dva se rozeběhli směrem ke mě. 

Naštěstí mě nevšímavě míjejí, zachází do kůlny, která stojí vedle budovy, a odnáší z ní menší branky, které už sítě nemají. Jednu pokládají kousek přede mě, tu druhou na konec hřiště. Ozývá se zvuk píšťalky a hra začíná. Celé to vypadá jako jeden velký chumel, který se hromadně pohybuje podle toho, kam se míč odráží. ,,Čeho tím ale chcou docílit?” Na tuhle otázku sem zanedlouho dostal odpověď, když žlutý tým prostrčil ten velký kulatý tenisák skrz jednu branku.

Pokud jsou moje ruce neschopný proměnit jedinej hloupej gem proti Kubovi, ještě ve sportu, kterej hraju hlavně kvůli mámě, a taky tátovi, mohl bych být lepší v tomhle, kde se hraje nohama, a o kterém mi rodiče, celých šest let, úspěšně nic neřekly! Než jsem stačil zlostí odkopnout jedinou neposečenou pampelišku z okraje trávníku, viděl jsem, jak se onen chumel hráčů nebezpečně přibližuje. A pak se z ničeho nic vynořila střela, která neomylně letěla mimo bránu. 

Celým mým tělem projela šílená bolest, když mne míč jemně štrejchl do ramene, a odkoulel se kamsi do neznáma. Instinktivně jsem se chytl za obličej a s brekem se válel po zemi. ,,Mami, maminko, brek, fňuk.” 

..Hej, ty!” .. ukazuje na mě prstem přísně hledácí člověk s píšťalkou. Neobratně se zvedám a čekám, že si ze mě bude utahovat. ,,Máš na fotbal talent, nechtěl bys za nás hrát?”

 -Kubiii[CZ]ek


Zblbnutý z té nečekané rány a přítomnosti pana Píšťaly, jak jsem ho v ten moment pojmenoval, jen žalostně zablekotám: „Neviděl jste tady můj tenisovej míček? Fňuk.”


„Chlapče, to ses poněkud zatoulal,” odpovídá pobaveným tónem v hlase. „Héj, Marku, buď tak hodnej a vyveď tady mladého pána z toho našeho bludiště. A jak tak koukám, rovnou k tenisovým kurtům. Ale jinak mladej, na tenis je tě škoda, na to já mám čuch a tuším, že nebudu daleko od pravdy, když říkám, že ty a fotbalový míč k sobě patříte.”


Nestačím ani poděkovat a rozježený, ušatý kluk mě už za triko tahá k lesu. „Tak ty jako pinkáš tenis, jo?” Mírně se ušklíbl a já souhlasně přikyvuji. Koutkem oka po něm pošilhávám. Prohlížím si jeho dres, ale hlavně obdivuji jeho dovednost s míčem. Jdeme přes pařezy a on pořád udržuje pomocí hlavy míč nad sebou. „Héj, jak to děláš?”, vyhrknu hlasem, který mě sám překvapuje. Kluk- Marek se zaráží a překvapeně na mě zírá. „Ty si snad spad z měsíce, či odkaď? To si fakt nikdy neviděl fotbalistu?!”, hrdě ukazuje na sebe. Po zbytek cesty se dozvídám všechno podstatné o fotbalu. Už jsme skoro u cesty, táta s mámou vyhlížejí k lesu a vzduchem se táhne hlasité: ,,Lukáááášíííí.”


„Ach jo, mamča s taťkou už na mě pořádají hledačku,” chlapsky hodnotím situaci.


„Tak já letím zpátky, ať si ještě dneska zahraju,” mrkne na mě Marek a už pádí zpět do lesa a hlavně do náruče travnatého hřiště. Ještě jednou se otočí a křikne na mě: „Tenis je hra pro snoby, přijď k nám na fotbal, to je pořádná hra pro chlapy,” zamává a pak mizí mezi stromy.


Fííí. Jít na fotbal? Kopat do mičudy? Už vidím, jak rodičům říkám: „Mami, tati, tenis si hrajte sami, já se zakoukal do mnohem většího míče.”  Bez tenisáku, ale s rozhodnutím v srdci běžím k rodičům a halasně pokřikuji, že jsem se našel. Máma mě tiskne k sobě, táta konejšivě opakuje: „Příště to určitě vyhraješ synku, jen si musíš věřit,” a s úsměvem mi podává ztracený osudový tenisák. Zřejmě si oba myslí, že jsem se někde v lese zašil a litoval se. Jenže je konec s kňouráním. Kdyby tak věděli, jak já si tentokrát věřím. Hm, ale bude to ještě s oběma rodiči velký boj.


*** 


Hotelovým pokojem se přes těžké závěsy prodírají první sluneční paprsky letního rána. Poletující prach v jejich světle vytváří světelnou hradbu, která se vznáší nad mladým mužem. Očividně spí. Na pokrývce, těsně u jeho ruky leží starý tenisový míček. Jeho sen ho na pár chvil vrátil do dětských let. Usmívá se.


Dnes je jeho velký den. Hraje svůj první fotbalový zápas na mistrovství světa. Nechme ho tedy ještě chvíli snít....

-Autor v utajení :P

Další články z této sekce...

SDÍLET

Hodnocení

OHODNOŤTE ČLÁNEK

Kliknutím na hvězdičku vložíte své hodnocení
Hodnotit mohou pouze přihlášení uživatelé. Děkujeme za Váš hlas.

BlogyProfil blogu
Píšeme povídky, ve kterých jeden z autorů zvolí téma (aniž by ho konzultoval s kolegy), vymyslí název a napíše úvod příběhu. Ten posléze putuje k dalšímu psavci, který napíše prostřední část povídky (pro vzdělance – hlavní stať). Jistě není těžké odhadnout, co se s polotovarem děje poté. Ano, do spárů ho dostává třetí. Ten potom dopíše závěr a zároveň vymyslí i nějakou pointu. Důležitý je již výše zmíněný fakt, že nikdo s nikým nic nekonzultuje. Proto každý vede příběh jiným směrem, píše jiným stylem a výsledkem může být stejně tak geniální opus jako šílený paskvil.
* Založen: 20.4.2013 17:01:27
* BlogRank: 1,19
* Přístupů: 14 545
* RSS: RSS zdroj
Toplist