Vžijte se do role agenta, jenž je to jediné, co stojí mezi Wehrmachtem a československou hranicí. V této nelehké době bude potřeba um, štěstí a odhodlání. Republika čeká jen na tebe.
- Poznámky na začátek:
1) Tento článek se nečte jako obyčejný článek, tj. od začátku do konce. Smyslem je projít příběhem pomocí odkazů, jenž reprezentují volby, které můžete učinit.
2) To vlevo je hudba, to vpravo zvuky pro dokreslení atmosféry. Pouštět dle libosti.
3) Příjemnou zábavu.
1
Zavázat boty a je to! Ještě přes sebe přehodíš kabát a vyjdeš před dům. Zamknutí je otázka tří vteřin a chvíli poté, co uložíš klíče do kabelky již ujíždíš automobilem noční Prahou. Mírně poprchává, vůz poskakuje po mokrých dlažebních kostkách a ty máš konečně čas si přerovnat myšlenky.
Myslíš na to, co tě čeká. Včera přišel velice naléhavý telefonát. Sháněli právě tebe. Prý z rozkazu samotného Františka Moravce. Ale velitel rozvědky přece nemá ve zvyku telefonovat přímo jednotlivým agentům. Většinou dostáváš instrukce skrze nějakého prostředníka. Je to zvláštní, tohle bude něco opravdu velkého. Ne, že by v poslední době nebylo velkých afér mnoho, koneckonců již skoro dva měsíce probíhá nevyhlášená válka mezi pohraničními policisty a německými teroristy, jenže proč tebe? Úkoly v pohraničí většinou připadají mužům. Že by konečně došlo i na tebe? Je to škoda, plat je vcelku vysoký a celý tento rok stačilo pouze ležet doma v peřinách. Tedy kromě třídenního výletu do Moskvy předminulý měsíc. Asi nezbude, než uposlechnout, dostavit se na centrální velení a zjistit to. Ještě máš dvě hodiny deset minut, to je fůra času. Takhle tam dorazíš s téměř hodinovou rezervou.
Na pražském hlavním nádraží je nával. Už asi tři měsíce se kvůli ponuré politické atmosféře strachu z Německa tisíce lidí stěhuje do „bezpečnějších" zemí. Francie, Anglie, Ameriky. Tvůj vlak již na nástupišti stojí. Lokomotiva vyfoukává oblaka dýmu a páry, lidé se derou do vagonů. Počkáš chvíli a až největší nával opadne, sama nastoupíš. To se již vlak pomalu rozjíždí. V cílové stanici bude asi za čtyři hodiny.
Cesta pokračuje, muž nejeví známky aktivity. Přece jenom to asi nebyl gestapák. Navíc, kdo by byl tak blbej, aby po republice chodil v kabátu Gestapa? Rozjímání nad jeho zaměstnavateli přeruší až příjezd do stanice, kde muž vystupuje. Poté se do kupé nahrne nějaká matka se třemi dětmi. Potom ještě dvě hodiny střídavě pospáváš nebo sleduješ krajinu z okna, až vlak dojede do tvé destinace. Vystoupíš tedy, protlačíš se davem na nástupištích a rozhoduješ se, kde své pátrání začít.
Rozpršelo se ještě víc. Hbitě přiběhneš k automobilu, chvíli zápasíš se zámkem u dveří, nakonec ale i tohoto zrádného nepřítele porazíš a vstoupíš do auta. Otočíš klíčkem v zapalování a ...nic. Zkoušíš nastartovat podruhé, a stále nic. Ani třetí a čtvrtý pokus nepřinese ovoce. A to bývá Škoda Favorit (ta z roku 1936, ne ten nový) tak spolehlivá. Sakra!
Chtě nechtě budeš muset dojít na velitelství pěšky, koneckonců je to slabých dva a půl kilometru.
Jdeš na náměstí a vejdeš do hostince. Díky mizernému počasí je tu hlava na hlavě a téměř tu není slyšet čeština. Pod kabáty některých vesničanů jsou vidět špatně zamaskované pistole, situace ti připomíná Saloony z westernů, konkrétně situaci, kdy neohrožený hrdina kráčí do lokálu plném banditů a desperádů. Jenže on od nich většinou nic nepotřebuje, ty ano.
Mercedes dojede k menšímu městečku, v deštivé tmě ale není moc poznat. Vjede do nějakého továrního areálu a zastaví u vrat. Otevře se malá postranní branka, vyběhnou dva muži s deštníky a otevřou dveře.
„Herr Obrst!"
Muž sedící vedle tebe ti pokyne, ty vystoupíš. Schováni pod deštníky vcházíte do haly. To, co vypadalo zvenku jako tovární hala je ve skutečnosti hala docela jiná. Stovky stolů se stovkami lejster a desítkami pracovníků, zapisovatelů a sekretářek. Na vše dohlíží několik ozbrojenců. Odvedou tě do malé místnosti, seberou tvé dokumenty a konečně začnou mluvit. Sdělili ti, že jsou z Abwehru, že celá záležitost se ztracením dokumentů o opevnění byla naplánována pro vylákání československé rozvědky do útoku. Po zhruba šestihodinovém výslechu se konečně dostanou k jádru pudla.
„A co od vás tedy chceme? My vám teď dáme navíc k plánům těch vašich bunkříků také nějaké papíry a vy je odnesete vaší rozvědce. Co v nich je vás nemusí zajímat, prostě je jen odevzdáte nadřízeným. Pokud to neuděláte, upozorníte na nás a my se to dozvíme (A my se to dozvíme!), vypustíme zprávu, která z vás v očích Čechoslováků udělá zrádce. S dvojitým agentem nebudou spolupracovat. Važte dobře."
Skrze dvoukřídlé dveře vstupuješ do místnosti, jejíž stěny jsou skoro celé obložené mapami. V místnosti již čekají tři muži a debatují nad stolem na kterém je k naprostému překvapení další mapa.
„Slečno Kláro, posaďte se prosím."
„Pravděpodobně nevíte, proč jste sem byla zavolána. Toto ráno se nám stala velice nepříjemná věc. Jeden z nákladních vozů Ministerstva národní obrany na cestě z pohraničí se nevrátil. Všichni pasažéři byli na místě nalezeni mrtvi. To ale není to nejhorší. Náklaďák kromě proviantu převážel i zakreslení plánovaných palebných výsečí pohraničního opevnění. To je hotová katastrofa! Práce již započaly, ale také započalo kácení klamných výsečí. Problémem je, že na této mapě jsou jasně zakreslené ty ostré. Netřeba asi říkat, jak důležité a přínosné by byly tyto vědomosti pro německý generální štáb."
„Ale proč jste si tedy vyžádal přímo mě?"
„Na místo byla okamžitě poslána hlídka četníků. Kromě naších pěti mrtvých našli také jednoho mrtvého vojáka ležícího asi dva metry od krajnice. Byl zastřelen československou pistolí, ale zároveň byl oblečen do naší uniformy. Mimoto jsme v jeho kapsách našli několik poznámek psaných německy. Máme tedy důvodné podezření, že plány, které jsme v náklaďáku nenašli, jsou na teď v rukou Freikorpsu a na cestě přes hranice. Podařilo se mi zburcovat Krejčího, takže byly na dva dny uzavřeny hranice. Kompletně. Déle už asi politickému tlaku neustojí, ale potřebuji, abyste odjela do jihozápadních Čech a ty plány nalezla. Všechny informace naleznete v těchto slohách. Zbytek věcí je již umístěn ve vašem služebním automobilu. Doporučuji vám, abyste se vydala na cestu co nejdříve. Naším největším nepřítelem nejsou Němci, ale čas."
Počkáš na nejvhodnější okamžik a zajedeš Němci vedle tebe rukou pod kabát do míst, kde doufáš bude mít pistoli. Máš štěstí, Luger je přesně na svém místě. Ten idiot ho má dokonce i nabitý. Třeskneš proti okradenému nacistovi a potom věnuješ jeden výstřel i řidiči. Střela pročísne molitanovou sedačku a zaryje se řidiči do hlavy. Neovládaný automobil se ještě chvíli drží na silnici, potom sjede na krajnici a sklouzne do jednoho stromu aleje, která lemuje cestu. Náraz. Chvíli vidíš černo, ale nakonec se z vozidla vysoukáš.
Konečně se můžeš podívat, co byli ti muži zač. Po letmém nahlédnutí do dokladů je to jasné. Abwehr. Není pochybu, že německé kontrarozvědce by se informace, které dokážeš poskytnout velice hodily. To se však nestane. Vezmeš pistoli a do každého bezvládného těla vpálíš ještě jednu ránu. Pro jistotu. Z motoru stoupá bílý dým, krev stéká po skle a dveřích, kde se mísí s dešťěm. Jako z laciné gangsterky
Otočíš se k plukovníkovi Abwehru a nasadíš nejvražednější výraz, jaký dokážeš.
„Nasrat!" Načež mu plivneš do tváře.
„Byla to vaše volba," opáčí naštvaným tónem. Dva chlapi tě vezmou za ramena a vyvedou z továrny. Postaví tě proti zdi a jeden z nich vytáhne pistoli. „To je konec," pomyslíš si.
Výstřel prořízne vzduch a ty se skácíš k zemi. Válíš se v bahně a snažíš se dýchat. Nejde to. Tma.
Vejdeš do lokálu a začneš se rozhlížet a zkoumat osazenstvo. Zkoušíš se připojit do nějakého rozhovoru, ale nejde ti to. Jsou velice uzavřená komunita. Ještě třikrát se zkusíš dostat do kontaktu s někým, ale vždycky stejná situace. Jako cizák nemáš šanci. Vyjdeš ven před hospodu a zapálíš si cigaretu. Přemýšlíš, co dál
Vstoupíš tedy do prvního volného kupé a posadíš se k oknu. Cesta příjemně plyne, ale v první stanici končí tvé soukromí. Do kupé vstupuje muž s kufrem v dlouhém koženém plášti. Usadí se, přehodí si klobouk a jde spát (nebo alespoň dělá, že spí). Zajímavé bylo, že muž po příchodu nepromluvil ani slovo. Vysvětlení přináší jeho kufr s přivázaným celním lístkem, dle kterého je muž z Frankfurtu.
Teď tě teprve začal zajímat. Hmmm...ten plášť jsi již někde viděla. Pokud je to opravdu ten plášť, který si myslíš, tak by měl mít na vnitřní straně, hned pod límcem značku gestapa a výrobní číslo. Ale jak to zjistit?
Saháš do vnitřku kabátu, ale namísto slohy nahmatáváš revolver. Teď půjde o vteřiny. Vytrhneš ruku z vnitřku kabátu namíříš na sedícího Němce v gestapáckým plášti a vystřelíš. Střela mu projde okem přímo do hlavy. Sprška krve přebarví celé kupé. Stáčíš ruku na druhého Němce, ale ten nelení a vrhá se proti ní.
Bohužel jsi byla příliš pomalá, podařilo se mu chytit ozbrojenou ruku a silně ti ji zkroutil tak, že výstřel vysypal okenní tabuli. Snažíš se s ním zápasit, ale má nejméně čtyřicet kilo výhody. S rukou s revolverem dál mlátí o zem a ještě další dva výstřely třesknou, tentokrát proti dřevěnému obložení kupé. Nakonec se mu podaří vyrvat ti revolver z ruky a začíná tě škrtit. Vší silou se ho ze sebe snažíš setřást, ale nejde to. Dále tě škrtí a druhou rukou si zajede do vysoké vojenské boty. Poslední co ucítíš, je chladný bajonet, který ti zboku proniká do krku.
Jdeš tedy od rozbitého auta podél krajnice zpět k hranicím. Zimu už ani nevnímáš, všechno zaniká v monotónnosti chůze. Kolem projede několik automobilů a přestože se je snažíš zastavit, žádný řidič nezastaví. Přemýšlíš, jak se dostaneš přes hranice. Osamělá žena, kompletně promočená, bez jakýchkoliv zavazadel bude i té nejhloupější hlídce nápadná, přestože se prokáže německým pasem. Zkusit přejít mimo hraniční přechod? Vojáci v této době střílí na potkání, pravděpodobnost přežití podobného podniku by byla dost mizivá. Zrovna jsi uprostřed přemýšlení, když tmu osvětlí dva kužely světla. Rychle se otočíš, uvidíš vůz a snažíš se jej stopnout. Ten tě předjede, pomalu zpomaluje, až zastaví úplně. Máš štěstí. Po krátké domluvě s řidičem ujednáš, že tě vezme k hraničnímu přechodu. Alespoň něco.
Asi za třicet minut dorazíte na místo a ty vystoupíš. Pomalu postupuješ směrem k celnici. Je již pozdní noc a hlídka se ukrývá před deštěm v budce. Dojdeš až před závoru a stejně tě nikdo nezastaví. Riskovat ale kulku do zad nechceš, proto zaklepeš na okno. Celník uvnitř otráveně vstane od knihy, vezme pušku a vyjde ven.
Je to vlastně legrační. Jakmile vystřelí tvá pravice k nebesům, jakoby se zastavil čas. Všichni přestanou dělat to, co právě dělali a jejich ruce též vzlétnout k pozdravu vůdce, který právě sedí někde daleko, daleko odtud. Až tedy každý splní povinnost k Vůdci (pro naprostou většinu lidí zde vůdci ciziny), začnou se teprve dívat na nového návštěvníka.
Usadíš se tedy do připraveného vozu, zapálíš si cigaretu a procházíš nově nabyté věci. Tři tisíce korun, dva tisíce říšských marek, pas, německé legitimace, miniaturní revolver, odznaky Gestapa, pár cigaret, žvýkačky. Klasika. Ze všeho nejvíc tě ale teď zajímá sloha plná fotografií a popsaných papírů.
Informací je ale překvapivě málo. Vozidlo, jehož pneumatiky souhlasí s otisky vedle toho přepadeného náklaďáku bylo nalezeno. Opuštěné. Jak překvapivé! Dále fotky a informace o nejpravděpodobnějších vůdcích tamních teroristických band. Vypadá to, že hlavní bude mít štěstí. Vydáš se tedy na cestu do divokého pohraničí.
Řekneš mu, že chceš přejít přes hranici. Chvíli se podivuje, kdo by v tuhle dobu chtěl přecházet, ale nakonec pomalu přejde k závoře. Řekne si o papíry, ale zrovna ve chvíli, kdy chceš promluvit a vytahuješ tašku ti naznačí, že můžeš přejít. Takže nakonec by se dalo přejít i bez papírů. Očividně to byl nějaký hloupý vojáček. Ale co, jsi na druhé straně? Jsi.
Přeběhneš na československou půdu, kolem Čsl. celníků je to mnohem těžší. Na celnici je rušno, některá okna jsou osazeny kulometem, jsou zde příslušníci sborů SOS. Ihned k tobě běží dva vojáci a zastaví tě. Asi po deseti minutách rozhovoru se ti je podaří přesvědčit, že patříš k čsl. armádě a vojáci tě pustí.
Dojdeš do první vesnice, projdeš liduprázdnými ulicemi k vlakové zastávce, kde usneš. Příští den sedneš na polední vlak do Prahy. Během cesty se žádná důležitá věc nestala, takže odpoledne již stojíš před budovou rozvědky.
Průvodčí měl pravdu. Byl nával. Kromě obvyklých nadávek se to ale obešlo bez incidentů. Lidé jsou ale stále stejní. Většinou vesničané, kteří jedou z Prahy zpět k rodinám. Kromě dvou vojáků hlídajících vlak jsi nikoho zajímavého neviděla. Bohužel. Kolotoč se stanicemi se opakoval ještě dvakrát a potom už ti ty věčné strkanice a slovní přestřelky začaly lézt na nervy. Přesunula jsi se tedy do jediného kupé, ve kterém bylo ještě místo, posadila se vedle dvou žen a unavená stáním a celým dnem obecně jsi usnula.
Probudila jsi se asi jen deset minut před tím, než vlak dojel do tvé cílové stanice. Rychle si oblékneš kabát a jakmile se vlak zastaví, vystoupíš. Prodíráš se davem, který dobarvuje dým a pára stoupající z lokomotivy a snažíš se dostat k východu z nádraží. Více než třetina davu mluví Německy, máš trochu pocit, jako by jsi byla v cizině. Zapudíš tu myšlenku a pokračuješ z areálu nádraží dál.
Cesta přes Německo proběhla bez větších problémů, nikdo si tě nevšímal. Skrze úplatky a výmluvy ses nakonec dostala do Francie, odtud již nebyl problém sehnat loď na britské ostrovy. Změna jména, nové bydliště, nové občanství, nová práce. Zajímavé, co vše se dá dosáhnout pomocí falešných německých bankovek. Pak začala válka, přihláška k WAF, konec války, tři roky euforie, studená válka. Tanya Adams zemřela v roce 1973, ve věku 52 le
Konečně míjíš budku s tiskovinami. Zastavíš vůz, přejdeš ulici a míříš k trafice. Teprve teď si uvědomuješ jak moc vlastně prší. Proto se snažíš dostat se k novinám co nejrychleji. Dáváš se do svižného běhu. Ale dnes máš smůlu. Jediné, co vidíš, když oběhneš trafiku je cedule „Zavřeno pro nemoc", pověšená na dveřích okýnka. Zatraceně!
Ukážeš vojákovi u dveří doklady, vejdeš do vily, vyběhneš po schodech a zaklepáš na dveře. Ty se otevřou a tak vkráčíš dovnitř. Vypadá to tam stejě jako při tvém odchodu. Mapy, papíry a několik lidí.
„Pane!"
„Výborně že jdete, podařilo se vám ty plány najít?"
Rozvědčíci s tebou ještě proberou několik záležitostí, dají ti suché oblečení, nějakou polévku a dva vojáci tě posadí na korbu nákladního Opelu. Ten dojede až k hranicím, tam ti vojáci předají onu slohu, vysadí a Opel zmizí v deštivé noci.
Pomalu se suneš k celnici. Přejít bude dost náročné, doufáš, že německý celník nepojme žádné podezření. Pomalu postupuješ směrem k celnici. Je již pozdní noc a hlídka se ukrývá před deštěm v budce. Dojdeš až před závoru a stejně tě nikdo nezastaví. Riskovat ale kulku do zad nechceš, proto zaklepeš na okno. Celník uvnitř otráveně vstane od knihy, vezme pušku a vyjde ven.
Cesta ubíhá monotónně. Provoz opět téměř žádný, jenom mineš supící lokomotivu, tu se kterou jsi mohla jet. Takže tři hodiny pouze sleduješ bílou čáru, střídáš cigarety s jazzem a užíváš si klidu. Poté, co vjedeš do cílové vesnice, necháš na parkovišti blízko nádraží, zamkneš a rozhoduješ se, co podniknout dál
Chvíli se rozhlížíš po sále, vyčkáváš na nejlepší okamžik, poté vytáhneš pistoli a zamíříš na nejbližšího člověka. Němci se překvapeně otočí a chvíli na tebe hledí. Otázka, kvůli které jsi tady uvízla na mrtvém bodě v okamžiku, kdy se všichni Němci dali do smíchu. Potom vytáhli zbraně. Několik lugerů, starých mauserovek a jeden automat. Jak z brakové literatury! Jeden (jedna) proti dvaceti. Asi třicet vteřin na sebe navzájem koukáte, Němci jsou si vědomi své početní převahy a jsou o poznání uvolněnější než ty.
Potom zahřmí. Randál hromu tě vyleká a vyšleš kulku do hrudě nejbližšího vesničana. Následuje tisíc výstřelů, které ale nejsou z tvé zbraně...
Vejdeš tedy do první restaurace, kterou uvidíš. Hostinec „U Kapitána Čermáka" není kdovíjak luxusní podnik, ale vypadá to zde slušně a dokonce i koncentrace opilců je nízká. Sedneš si tedy k jednomu ze stolů a vyčkáváš obsluhu, která po chvíli přiběhne.
„Co to bude, mladá paní?"
Objednáš si tedy jídlo, které vcelku rychle přinesou. Není to špatné. Nezapomeneš pochválit kuchaře, zaplatíš a míříš zpět k autu, zaparkovanému na kraji ulice.
Pomalu se zvedáš a otevíráš dveře kupé. Poté vložíš všechen svůj herecký um do předstíraného pádu a svalíš se nebohému Němci přímo do klína. Němec tě zahrne salvou nadávek a odstrčí tak, že se zřítíš na podlahu. Ale to potřebné bylo uděláno, je to gestapák. Asi dost hloupý, jestli jezdí v ČSR v této pověstné kožbě. Rychle se tedy zvedneš a pokračuješ skrze dveře, v tom ti ale zastoupí cestu druhý muž. Ten tě posadí na sedadlo a stoupne si mezi tebe a dveře.
„Wie geht es, Fräulein Schindler?" promluví Němec v koženém plášti.
Sakra, někdo prozradil tvoji cestu. Že by někdo byl přímo na rozvědce?
„Prosil bych ty slohy, co máte v kabátu. Mimochodem, vaše cesta se trochu protáhne, jedeme do Mnichova. A málem bych zapomněl, odevzdejte mi vaši služební zbraň"
Tak to je konec. Nakonec si ale uvědomíš, že by o tobě věděl i nebýt toho stupidního pokusu o pád.
Vytáhneš z kabátu německé doklady a dožaduješ se mluvit s tím, kdo je v téhle bandě nejvyšší. Přiběhne k tobě jakýsi muž a začne se představovat. Podle přízvuku to není Čech. Představíš se, chvíli ho přesvědčuješ, že jsi opravdu z té správné strany barikády a potom přejdeš k věci.
„Podívejte, potřebuji vaši pomoc. Před dvěmi dny jsme zorganisovali akci, díky které nám padly do rukou kompletní plány hraničního obranného pásma. Problémem je, že jeden ze členů našeho týmu byl zrádce a nechal se koupit Čechoslováky. Zabil ostatní a chystá se vrátit do Prahy. Nyní čeká, až si dokumenty přijdou přebrat češi. Samozřejmě monitorujeme jejich telefonní a telegrafní aktivitu, takže musí vyčkat na nějakou spojku. Podle našich informací tudy asi před dnem procházel, můžete nám pomoci?"
„No...já nevím, měli bychom si to nejdříve ověřit z Berlína..."
„Každý přece ví, že vaše vysílačky neprocpou v téhle bouřce signál dostatečně daleko. Jenom byste na sebe upozornili četníky."
„Ale...co když ten muž skutečně byl od Abwehru a vy máte špatné informace. Musíme počkat na lepší počasí a konzultovat s Berlínem."
„Poslouchejte, vy idiote, čas rozhodně není náš přítel a pokud ty plány nezískáme, tisíce německých hrdinů skončí v blátě pod pevnostmi. Už vám to dochází? Tady nejde jen o vás a nějaká vaše zasraná vyznamenání pro přínos Říši, tady jde o životy opravdových Němců! Ty plány také můžou být tím, co rozhodne o úspěchu a neúspěchu Plánu zelený!
„Já...no...dobrá tedy, zavedeme vás za ním."
„Skvěle vojáku, postarám se vám o ryttierkreuz..."
„Tak my vás ze necháme, musíme si ještě něco vyřídit ve vesnici."
Tři muži z Freikorpsu opustí srub a za minutu již nejsou vidět.
„Vstávat, no tak...vstávat!"
Zacloumáš spící postavou a ta se převalí obličejem směrem k tobě. Ve tváři poznáváš muže, který s tebou pracoval na úkolu v Moskvě. Soudě podle jeho úšklebku se také dovtípil. Vstane z postele a přejde ke stolu, ze kterého vezme šálek studené kávy, přitom z tebe celou dobu nespouští oči.
„Tak se zase setkáváme. Když jsme se naposled viděli, byl jsem pouze chudák, ale teď jsem bohatší než si vůbec dokážeš představit."
„A za jakou cenu. Pracuješ pro Němce! Zradil jsi vlast."
„Nebuď naivní, Němci stejně jednou dobudou Evropu a k čemu potom bude mrtvole vlastenectví?"
Dojdeš ke stanici, prokážeš se služebním průkazem, posadíš se se strážmistrem ke stolu a začneš mu podávat slohy. Dáte se do hovoru, ale zdá se, že toho moc povědět nedokáže. Strážníci už totiž prakticky nevycházejí, mimo těžce ozbrojených hlídek jsou všichni na strážnici, montují do oken kulomety a vypadají, jako by se chystali na válku. Strážmistr říká, že úplně nejlepší by bylo zajít přímo za sudeťáky a vydávat se za nějaké velké zvíře z Wehrmachtu nebo SS. Jsou to jenom vesničtí balíci a budou se předhánět v klanění, aniž by vůbec přemýšleli. To je celkem rozumný nápad, koneckonců má větší šanci na úspěch než jaké by byly při vydávání se za obyčejného civila. Dále ti ještě řekne, že největší šanci na setkání s nimi máš v hospodě dole.
Vejdeš do lokálu a začneš dav pošťouchávat provoláváním hesel jako „Smrt republice", „Nechceme žít v žaláři" nebo „Všichni Němci patří k Němcům". Za pár minut je atmosféra opravdu hutná a celé osazenstvo podniku tancuje na židlích („Švadrono, do sedel! -Velký flám)a zpívá německou hymnu. Potom zhruba čtvrt hodiny debatuješ s různými lidmi, až tě jeden člověk představí jejich jakoby-veliteli.
Dáte se do hovoru a podaří se ti z něj dostat informace ohledně hledaného dokumentu. Toho muže zde viděli, ptal se po eskortě do Německa, ale když pohraničníci uzavřeli hranice, ukryl se ve srubu v lese nedaleko odtud.
„Můžete mě k němu zavést, potřebuji s ním nutně mluvit."
„Jistě, jen nevím jestli s vámi bude chtít mluvit. Vůči nám se choval nadřazeně, jako kdybychom byli nějaký póvl."
Nyní bez možnosti úniku sedíš na sedadle a nezbývá ti nic jiného než se na své únosce nenávistně dívat. Gestapák pokračuje ve svém trendu mlčet a jeho kolega nezůstává pozadu. Po chvíli se Němec napřímí jako kdyby si na něco vzpomněl, načež ti zabaví pas a doklady.
Vlak projíždí stanicí, kde jsi měla původně vystupovat, a tobě nezbývá než smutně sledovat, jak nádražák ukazuje vlaku na volno. Kupodivu ale nejedete do slibovaného Mnichova, těsně za hranicí tě muž vytáhne z vlaku a jdete k silnici. Po cestě projíždí mnoho vozidel. Některá naložená cihlami, některá vojáky. Po chvíli zastaví u krajnice černá Mercedeska. Na pokyn muže vevnitř se do automobilu nasoukáš, gestapák zvenčí zavře dveře a automobil se rozjede. Bubnování kapek o střechu vozu tě uspává, stejně tak ale řidiče a muže vedle tebe
Uličkou prochází lidé, kterým jen zavazíš. „Co se tady motáš, krávo?" Zakřičí na tebe procházející muž, patrně sedlák a jako bonus tě nabere rohem objemného kufru. Asi za pět minut přijde průvodčí.
„Lístky prosím. A mimochodem slečno, neměla byste stát tady v uličce. Za chvíli přijedeme do první stanice a bude tady rušno. Běžte se raději posadit do támhletoho volného kupé. Bude to pro vás mnohem pohodlnější."
Tak tohle se může stát opravdu jenom tobě. Taková smůla. Kabát se snaží seč mu síly stačí, ale přívaly vody nedokáže zastavit. Postupně těžkne, jak nasává vodu a za chvíli máš pocit, jako kdyby jsi žádný kabát neměla. Svůj boj s deštěm prohrál.
Najednou kolem tebe projelo Taxi. Bohužel si tě taxikář ani nevšiml nebo měl plno. Sleduješ červená světla, kterak mizí v dešti a nálada se ti ještě zhorší. Párkrát se zablýskne. Celou dobu, co jsi nic nedělala bylo relativně pěkné počasí, ale sotva vylezeš ven,strhne se bouřka. Doufáš, že to nic nevěstí. Nakonec se ti ale přece jenom podaří dojít ke kýžené budově.
Projdeš kolem vojáka u brány a rychle vstoupíš do vstupní haly budovy, vily z přelomu 19. a 20. století. Hned po příchodu si tě najde poslíček a vede tě k Moravcově kanceláři. Ještě stihneš pověsit mokrý kabát na věšák a již se otevírají dveře.
„Kampak jedete," zeptáš se ho nejdříve česky. Muž neodpovídá a tak zopakuješ větu německy. Zase žádná reakce. Nicméně tento pokus o rozhovor Němce zaujal a nespouští z tebe oči. V jeho pohledu je něco...zlověstného. Vnitřní instinkt ti říká, že je velice nebezpečný. Neleníš, vstáváš ze sedačky a jdeš ke dveřím z kupé. V té chvíli ti ale cestu zatarasí druhý muž.
„Wie geht es, Fräulein Schindler?" promluví sedící Němec v koženém plášti s vítězoslavným úsměvem na tváři. Sakra, někdo prozradil tvoji cestu. Že by někdo byl přímo na rozvědce?
„Prosil bych ty slohy, co máte v kabátu. Mimochodem, vaše cesta se trochu protáhne, jedeme do Mnichova. A málem bych zapomněl, odevzdejte mi vaši služební zbraň"
Tak to je konec. Nakonec si ale uvědomíš, že by o tobě věděl i nebýt toho stupidního pokusu o pád.
Velitel povstalců (pokud se to tak dá říci) si tedy vybere dva muže a společně s nimi opustíte hostinec. Naděje, že by se počasí snad trochu umoudřilo, se ukázaly býti liché. Muž tě vede pryč z vesnice, někam k lesu. Nemluvíte, stejně nic nepotřebuješ vědět, přeřvávat déšť se ti nechce a Němec je beztak myšlenkami úplně jinde.
Sejdete ze silnice na rozbahněnou lesní cestu, která vede do lesa na kopci. Procházíš pod korunami smrků a přemýšlíš, jaké to tady bude za dva týdny. Krátery? Možná.
Jdete ještě asi dvacet minut, až dojdete k malému dřevěnému srubu. Vevnitř je zhasnuto, okna zavřená. Dojdeš ke dveřím a vezmeš za kliku. Kupodivu není zamčeno a tak vejdeš dovnitř. Na stole je hromada sloh a rozházených lejster, také vidíš vysílačku, která je ale vypnutá. Na posteli spí muž, otočený k tobě zády.
Vysvětlíš Němcům, že budeš potřebovat co nejrychleji potřebovat vozidlo. Chvíli na tebe koukají, ale když spustíš další patetický projev o obraně vlasti, jeden se nakonec uvolí nějaké auto sehnat.
Očekáváš nějaké starší, co by taky tady na vesnici měli za bouráky. Jaké je tvé překvapení, když u krajnice zastaví černá mercedeska. Řidič vystoupí a pokyne ti, abys nastoupila. Ten řidič je komplikace, ale snad bude možné se ho zbavit někde cestou. Otevřeš tedy zadní dveře a posadíš se. V autě nejste jenom dva. Vedle tebe sedí muž v černém kabátu a míří na tebe pistolí.
„Obávám se, že do Prahy se už asi nedostanete. Teď pojedete s námi."
A mise je v prdeli, jsi prozrazena. Nechápeš. Pokud o tobě věděli, proč tě nechali zastřelit toho agenta v boudě? Že by ho obětovali?
„Teď pojedeme do Německa, pár lidí by s vámi chtělo mluvit."
Blížíte se k hranicím a tak se ti trochu zvedá nálada. Jsou přece uzavřené, nikdo se přes ně nedostane. Mercedes zastaví u budky a z ní vyjde československý četník. Chceš ho oslovit, ale hlaveň přitlačená na žebra ti mírně naznačuje, že to nebude nejlepší nápad. Četník začne řidiči vysvětlovat, že hranice je uzavřená a nikdo tudy neprojde. Řidič rukou zajíždí do kabátu a vytahuje velkou obálku. Podá ji strážníkovi a něco zamumlá. Ten ji otevře, koukne dovnitř a schová před deštěm do kapsy. Potom beze slova odstoupí a jde otevřít závoru. Přejedete hranice a jedete ještě asi čtyřicet minut.
Tvá Škoda Favorit poslušně duní a žene se deštivou ulicí. Provoz je minimální . Trochu ti kručí v břiše, ale když se podíváš z okýnka, jakou činou bys musela projít, nelituješ, že jsi nešla do hospody. Automobil zastavíš na parkovišti kousek od tvé destinace. Dovnitř smí jen vozy se speciálním povolením. Přeci jenom budeš muset nakonec do deště jít.
„Doklady, prosím," požádá tě starší voják u brány.
„Počkejte chvíli." Po chvilce šmátrání je vylovíš z kabelky.
„V pořádku paní."
Rychle tedy přeběhneš dvorek a dostaneš se do vstupního sálu budovy, kterou tipuješ na vilu z přelomu 19. a 20. století. Jakýsi muž ti oznámí, že Moravec má čas až za dvacet minut, proto se jdeš shánět po něčem k snědku. Nakonec se ti podařilo opatřit si pouze kus chleba, zato hledání tě stále téměř čtvrt hodiny. Znovu si tě najde onen muž a spolu vstupujete do dveří Moravcovy pracovny.
Vytáhneš z kabátu pistoli a beze slova jej střelíš do zad. Postava sebou začne házet, křečovitě se převalí a snaží se podívat na svého vraha. Překvapeně sebou trhneš, protože poznáváš muže, který s tebou pracoval v Moskvě proti Sovětům? Takže on ve skutečnosti pracoval pro Němce? Ale byl přece poslán naší rozvědkou. Sakra, kdo se má v tom světě orientovat?
Muž otevírá ústa a snaží se něco říci, ty ale hodláš dokončit své dílo a tak do něj posíláš další dvě rány. Bezvládně se svalí na postel. Tři Němci, kteří šli s tebou se na hrůzné divadlo zaraženě dívají. Vidět válku takhle zblízka snad ani nechtěli. Nicméně drží hubu, snad kombinace strachu a jistého obdivu k tobě za tak chladnokrevnou vraždu.
Začneš se přehrabovat v papírech na stole, až konečně nalezneš, co hledáš. Vezmeš kožené desky s plány, otočíš se a beze slova vyjdeš ze srubu do deštivého lesa. Dojdeš zpět do vesnice. Teď se jen dostat zpět do Prahy. Bude nutné si sehnat automobil, čekat na vlak až do příštího poledne by bylo příliš riskantní.
„Jistě pane, zde jsou." „Ale výborně! Skutečně jste mě překvapila, dával jsem vám opravdu malou šanci. V nadcházející válce nám to skutečně pomůže. Teď běžte domů a odpočiňte si. Zasloužíte si to. A zítra sepište hlášení a přineste mi jej."
„Ano, pane!"
Vyjdeš z místnosti a sejdeš na parkoviště. S pocitem naplnění uháníš ranním městem směrem k domovu
„Přidej se k Němcům. S tvými kontakty a reputací budeš jistě užitečná. Oni zapomenou na tvojí minulost a nebudeš mít žádné problémy. Během příštích několika let ovládnou svět a ty jim v tom můžeš pomoci. Říše se ti bohatě odvděčí. My je nemůžeme porazit, proto se s nimi musíme spojit!"
„Pověz mi, kolego, kdy vyměnil československý rozvědčík rozum za šílenství?"
Zrádce se najedno napřáhne a jediným úderem tě srazí k zemi. Zatímco bojuješ s mžitkami před očima, bere ze stolu zpod novin Luger a namíří ti na břicho.
„Mohla jsi mít, co bys jen chtěla. Němci dokážou být velice...vděční. Já se teď vrátím do Berlína, budu vyznamenán a stane ze mě hrdina Říše. Budu mít dům, auto, cokoliv na co si vzpomenu. Budu vážený člověk a ty zatím z falešné hrdosti budeš ležet tady na podlaze s dír..."
Konečně nahmatáš pistoli pod kabátem a skrze látku vystřelíš. Trefíš ho do hrudníku a potom přidáš ještě čtyři rány.
Vyběhneš kopec k policejní stanici, vtrhneš dovnitř a snažíš se najít strážmistra. Není nikde k zastižení a tak se zeptáš jednoho z četníků.
„Bohužel, strážmistr byl asi před třiceti minutami zabit. Nějakej nácek dotáhl kulomet na kraj lesa a spustil palbu na budovu. Střelbou do oken zabil strážmistra, jednoho dalšího muže a tři lidi zranil. Opětovali jsme palbu, ale nácek rychle zmizel. V tomhle dešti ho nemáme šanci najít. Ale my se s nimi mazat nebudem. Slíbili nám z generality skupinu obrněných automobilů a několik kulometných družstev. Zítra zabereme vesnici. My se s nima srát nebudem. Chtěli zasranou válku, tak ať si ji užijí."
Chvíli s nim mluvíš o situaci a plánovaném útoku, ale potom přejdeš k věci a zeptáš se na odvoz. Četník ti nabídne, že můžeš jet v autě, které bude tak za hodinu odvážet důležité dokumenty pryč ze stanice. Souhlasíš.
Spolu s dalšími dvěma četníky jedeš zpět do matičky měst. Těsně před Prahou přestane pršet. Že by znamení? O půl osmé stojíš před budovou rozvědky
Podíváš se na zkrvavené tělo, zkontroluješ jestli ještě náhodou nežije a potom se otočíš ke stolu. Ony dokumenty najdeš rychle. Otevřeš koženou slohu a letmo zkontroluješ lejstra uvnitř. Jsou to ona. Teď už se jenom dostat do Prahy. Vrátíš se do vesnice a požádáš o odvoz strážníky
„To je ale skutečně politováníhodné. Zatraceně! Teď ví všechno. I přesto pro ně ale zůstanou opevnění oříškem. Doufejme, že tu válku kvůli tomu neprohrajeme. Ale každopádně, díky. Teď můžete jít, sepište hlášení a zítra mi jej přineste."
„Ano, pane."
Vyjdeš na parkoviště, sedneš do auta a za dvacet minut stojíš před svým domem. Konečně.
„Jistě, ale u onoho lupiče jsem našla ještě tyto slohy. Vypadaly důležitě, možná by se na ně měl podívat někdo povolanější."
„No to je navýsost zajímavé, ukažte mi je."
Moravec vezme slohy do rukou a nožem je otevře. Chvíli si je prohlíží a potom překvapeně vzhlédne.
„Víte co tohle je? To jsou nástupové plány Wehrmachtu! To je mnohem větší bomba, než cokoliv, co jsme zatím dosáhli. Ihned je odešlu na generální štáb. Opravdu skvěle, nyní běžte domů a odpočiňte si."
„Errr...pane...ty dokumenty nejsou pravé. Abwehr mě donutil, abych vám je dala. Je mi to líto."
„Proklatě, no alespoň že máme ty plány těch bunkrů. Ne...počkat...pokud vám tohle dal Abwehr, tak vám také dal ty plány. Což znamená, že jistě mají jejich kopie. Ksakru!"
„Je mi to líto."
„Prosím vás, teď už jděte!"
Vyjdeš tedy z vily a zamíříš ke svému autu. Odjíždíš směr domov. Konečně je pěkný den. Dojedeš domů, převlékneš se a začneš dělat čaj. Najednou do domu vtrhne několik četníků.
Necháš napouštět vanu a zatím si uvaříš večeři. Konečně se dobře najíš. Po koupeli jdeš spát. Přemítáš, jaké jsou šance na vítězství v nadcházející válce. V případě porážky bys samozřejmě musela zmizet mezi prvními. Do Anglie? Snad. Ale možná to nebude stačit, třeba následný oheň pohltí Británii stejně jako všechny ostatní evropské státy. Snad se to nestane, koneckonců armáda stojí přímo.
Ráno vstaneš, zapálíš si cigaretu a pustíš rozhlas. Nějak nezvykle dlouho se tam mluví. Sedneš do křesla a zaposloucháš se do hlasu...
Občané a vojáci!
Vy všichni dobře víte, že jsem z těch, kteří ve světové válce dobrovolnou jednotou a sebekázní budovali daleko od vlasti národní armádu československou. Víte, že moji druhové ve zbrani dovedli bez váhání obětovat své životy za život národa.
I dnes jako tenkrát jde o budoucnost národa a jeho život. Jako voják a jako předseda vlády musil jsem a musím na prvém místě myslet na životy nás všech, miliónů pracujících spoluobčanů, mužů, matek a dětí. Prožívám nejtěžší chvíle svého života, neboť plním svůj nejboletnější úkol, nad nejž lehčí by bylo zemřít. A právě proto, že jsem bojoval a že vím, za jakých předpokladů se vyhrává válka, musím vám říci otevřeně, s vědomím odpovědnosti armádního velitele, že moc, která se postavila v těchto chvílích proti nám, nás nutí uvědomit si její přesilu a jednat podle toho. Nejvyšším cílem mým, jako každého z vás, je zachovat život národa. Tu povinnost jsme přijali z rukou svých předků, kteří žili život těžší než my, protože nesvobodný. Toto poslání musíme plnit s láskou v srdci, ale s jasným rozumem.
Náš úkol v této osudné hodině byl rozvážit vše, vše vidět a vědět jasně, která cesta vede k tomuto nejvyššímu cíli. Jako voják prohlašuji s plným vědomím své odpovědnosti: Je to cesta míru. Cesta míru proto, že půjdeme do nového života s neztenčenými národními silami a vědomím, že tvoříme národně hutnější a proto silnější stát. Než jsem vyřkl tato slova, uvážil jsem vše: veškerou minulost našich zápasů a bojů jsem promyslel v těchto dnech. A z nich jsem čerpal víru, že cesta, kterou vás vedeme, je jedině správná a dobrá, poněvadž je to jediná cesta k práci, ze které vyvstane nová síla našeho národa.
V Mnichově sešly se čtyři evropské velmoci a usnesly se vyzvat nás k přijetí nových hranic, které odloučí německé kraje od našeho státu. Měli jsme volbu mezi zoufalou a bezvýslednou obranou, která by znamenala nejen obětování celého dospělého pokolení, ale i dětí a žen. A mezi přijetím podmínek, které v bezohlednosti jsouce položeny po nátlaku bez války, nemají příkladu v dějinách. Chtěli jsme přispěti míru, rádi bychom byli přispěli, ale nikoli tak, jak to na nás bylo vynuceno. Byli jsme opuštěni. Zůstali jsme sami. Všechny státy evropské, také naši sousedé na severu a jihu stojí ve zbrani. Hluboce vzrušeni uvažovali všichni naši vůdcové spolu s armádou a s prezidentem republiky všechny možnosti, které nám zbývají.
Shledali, že ve volbě mezi zmenšením hranic a smrtí národa je naší svatou povinností zachovat životy lidu, abychom z těchto hrozných dob nevyšli oslabeni a abychom se nikdy nemuseli vzdát vědomí, že náš národ opět se vzchopí, jako se již vzchopil kolikrát v minulosti.
V těchto osudových chvílích musíme vzdát díky naší armádě, jejíž pohotovost zachránila od pohromy samotný národ v jeho svébytnosti. Ustoupit stanovisku čtyř velmocí a přesile vojenské není nečestné.
Splníme podmínky, jež nám byly silou vnuceny. Vyzýváme náš národ a náš lid, aby překonal rozhořčení, své zklamání a svůj bol a aby pomohl zajistit budoucnost v našich nových hranicích. Jsme všichni na jedné lodi a každý nechť pomáhá dovést ji, třeba poškozenou, do přístavu míru.
Hlavní jest, aby mezi námi vládla shoda a jednota, aby do našich řad nevnikl rozkol. Mnozí kol nás očekávají, že by mohli využít našeho vzrušení pro své cíle. Dejte pozor na agenty v cizích službách, kteří chtějí mezi nás vnésti rozkol. Je jich mnoho již zjištěno a zatčeno. Nedejte se zmásti, nedejte se svésti.
V našich rukou je nyní abychom v nových hranicích znovu zbudovali svou národní pospolitost. Pomáhejme všichni udržeti rovnováhu mysli a rozvahu činů. Důvěřujte, že ti, kdož nyní řídí vaše osudy, vykonají svou těžkou povinnost ze všech sil a s krajním sebezapřením.
Náš stát nebude z nejmenších na světě, jsou mnohem menší a jsou zdravé a odolné. Zůstává nám prostor, který dává možnosti dalšího osvětového i hospodářského vzestupu. Budeme sice v hranicích užších, ale budeme sami mezi sebou. Mnohé překážky, jež stály v cestě dobré a pokojné správě státu, nyní odpadnou. Také dohoda se sousedy bude snazší. Naše armáda bude míti nadále své úkoly a bude chránit národ i stát a státi na stráži jako dosud.
Starejme se nyní všichni o to, aby náš stát v nových hranicích vyvstal zdravý a aby jeho občanstvu byl zaručen nový život v pokoji a v plodné práci. S vaší pomocí se nám to podaří. Spoléháme na vás - vy důvěřujte nám...
Achievmenty, které je možno hraním získat:
Need to feed: Alespoň jednou za hru si dejte jídlo v restauračním zařízení.
Bad guy: Dokončete alespoň jeden úkol pro Němce
I am rock, I am stone: Zabijte 1000 německých agentů ostřelovací puškou.
Loser: Alespoň jednou ve hře zemřete.
Sleeping time: Projděte přes 10 odkazů, kde nemáte na výběr.
Run to the hills: Uteč do Anglie
I am back: Zabijte nepřítele, zatímco namísto střílení odříkává ďábelský plán.
Headshot of the millenium: Zabijte jednou ranou Adolfa Hitlera a Josefa Stalina.
D´Artagnan: Zabijte 10 německých generálů v souboji na nože.
Loyal player: Dohrejte hru padesátkrát.
Running man: Dohrejte příběh pod 30 sekund.
Hogo Fogo: Projděte světem, aniž by vás kdokoliv poznal.
Reichstag BBQ: Zapalte budovu Říšského sněmu.
Kingdom for the water: Pomoz uhasit Chrám sv. Víta.
Poznámky pod čarou:
- U odkazů nejsou čísla odkazů, na které odkazy odkazují (beh, to je aspoň věta...), protože by to odhalilo...hmm...skryté mechanismy a jemné finesy tvorby tohoto díla
- Všechny (skoro) postavy jsou fiktivní a jákákoliv podobnost s osobami žijícími nebo již nežijícími je čistě náhodná.
- Kvůli neuvěřitelně ošklivé diskriminaci (v naprosto všech gameboocích je hlavní postava muž), byla do hlavní role vybraná hrdinka. Vzhledem k reálnému rozsahu díla je to však úplně jedno neb kromě skloňování (jo, a ještě by tam místo fotky Ann Sheridan byla fotka Seana Conneryho) by se zvolením mužského hrdiny nezměnilo vůbec nic.
- Anketa není, stejně tak není video. Pokud je zde ale nějaký retard, který by obě tyto položky požadoval, tak zde: anketa a tady: video. Doufám, že jste spokojeni.
Super, davam 5/5 a vazne me stve ze jsme v minulosti ani nemohli branit vlast, a mozna ze je lepsi ze jsem to nedelali, aspon neumrelo vic Cechu a nenasrali sme budouci okupanty, ale i presto na nasem uzemi bylo plno skupin partyzanu :) konec koncu, Nas narod stale existuje :)
Skvely clanek jen skoda ze neslo postrilet ty gestapaky ve vlaku nebo třeba dodat pravdive informace o bunkrech a wermachtu jinak skvely jo a maličkost snazím se na to prijit uz delsi dovu kdo vlastne byli ti sos nejaky elitni četnicky sbor ci co?
SOS je Stráž obrany státu, což byly polovojenské sbory určené k hlídání hranic. Byly složeny z četníků, finanční stráže a policie. Měli již dosti vojenskou výzbroj (kulomety) a nesly hlavní tíhu partisánských operací (padlo jich přes 300).
Jé, konečne som si po čase prečítal nejaký gamebook. Sú to najlepšie knihy a naozaj ťa obdivujem, že si to dokázal napísať sám.
Ja osobne čítam gamebooky od "Vyber si vlastné dobrodružstvo". Predávalo sa to ešte za Československa, ale zbieram to a čítam rád. Existujú na internete nejaké stránky, kde si online môžem čítať gamebooky?
82. cool
BenKenobi 04.09.10, 21:19
Jdeš tedy od rozbitého auta podél krajnice zpět k hranicím. Zimu už ani nevnímáš, všechno zaniká v monotónnosti chůze. Kolem projede několik automobilů a přestože se je snažíš zastavit, žádný řidič nezastaví. Přemýšlíš, jak se dostaneš přes hranice. Osamělá žena, kompletně promočená, bez jakýchkoliv zavazadel bude i té nejhloupější hlídce nápadná, přestože se prokáže německým pasem. Zkusit přejít mimo hraniční přechod? Vojáci v této době střílí na potkání, pravděpodobnost přežití podobného podniku by byla dost mizivá. Zrovna jsi uprostřed přemýšlení, když tmu osvětlí dva kužely světla. Rychle se otočíš, uvidíš vůz a snažíš se jej stopnout. Ten tě předjede, pomalu zpomaluje, až zastaví úplně. Máš štěstí. Po krátké domluvě s řidičem ujednáš, že tě vezme k hraničnímu přechodu. Alespoň něco.
Vejdeš tedy do první restaurace, kterou uvidíš. Hostinec „U Kapitána Čermáka" není kdovíjak luxusní podnik, ale vypadá to zde slušně a dokonce i koncentrace opilců je nízká. Sedneš si tedy k jednomu ze stolů a vyčkáváš obsluhu, která po chvíli přiběhne.
Založen:
