Život v extrémních podmínkách

Život v extrémních podmínkách

   V takto extrémních podmínkách žije například 2 000 obyvatel Verchojansku. Tato osada je jedním z nejchladnějších míst na Zemi a leží na řece Janě v Jakutsku na severovýchodní Sibiři, 130 km severně od polárního kruhu. Teploty zde kolísají mezi -70 °C v zimě a +36,7 °C v létě, takže teplotní rozdíl činí 106,7 °C. Verchojansk založili roku 1638 kozáci jako své zimní stanoviště a v 19.století sloužil jako místo vyhnanství pro trestance. Dnes většina místních obyvatel pracuje v potravinářském průmyslu.

   Nedaleko Verchojansku leží také známý Ojmjakon, kde byla v zimě roku 1938 naměřena teplota -77,8 °C. O mnoho tepleji není ani v Kanadě. V místě Snag v oblasti Yukon Territory klesla 23.února 1947 teplota na -62,8 °C. Absolutně nejchladnější místo na Zemi se nachází ve východní Antarktidě. Na ruské polární stanici Vostok tam 21.července 1983 teploměr poklesl na -89,2 °C. Později bylo ještě blíže k jižnímu pólu jednou naměřena teplota dokonce -94,5 °C.

   "Velký Bože, to je strašlivé místo," zapsal si do deníku britský polárník Robert Falcon Scott (1868-1912), když v lednu roku 1912 dorazil měsíc po norském badateli Roaldu Amundsenovi (1872-1928) jako druhý na jižní pól.

Ojmjakon - Krajina a památník s uznávanou naměřenou hodnotou -71,2 °C.

Obrovská lednice

   Ve vnitrozemí Antarktidy stoupnou teploty v době jižního léta jen zřídkakdy nad -20 °C. Je velký rozdíl mezi Arktidou a Antarktidou, i když pro obě oblasti platí, že v létě tu slunce svítí po 24 hodin denně a v zimě je ve dne v noci tma a trvale zima.

   Arktida kolem severního pólu sestává z moře, pokrytého většinou jen třímetrovou vrstvou ledu, zatímco Antarktida je světadíl o rozloze 12 milionů km čtverečních s horami vysokými přes 5 000 m, pohřbený pod pevninským ledovcem o výšce až 4 000 km. Arktida se dotýká hustě osídlených kontinentů Evropy, Asie a Ameriky, naproti tomu Antarktida leží velmi daleko od jakékoli pevniny v ledově studeném oceánu. Na severním pólu je chladno, na jižním pólu však panují teploty až dvojnásobně nižší. Na dalekém Severu žijí za polárním kruhem celkem asi dva miliony lidí, v ledové Antarktidě působí jen několik tisíc vědců.

Přežití v ledu a v moři

   Na ledovém kontinentu se rostlinstvo omezuje víceméně pouze na mechy, lišejníky a suchozemské řasy. Kromě toho se tu vyskytují už jen bakterie a houby žijící v půdě. Pouze v okrajové části Antarktidy byly nalezeny dva druhy kvetoucích rostlin.

   Fauna je v antarktickém vnitrozemí zastoupena mikroskopicky malými bezobratlými živočichy, jako jsou prvoci, vířníci, pavoukovci, chvostoskoci a roztoči. Největší živočich žijící na antarktické souši je dvanáctimilimetrový bezkřídlý chvostoskok. Vlastní život se na ledově studeném jihu odehrává na pobřeží a v moři. Hemží se to zde mořskými ptáky, jako je tučňák kroužkový a větší tučňák císařský, rackové a zástupci čeledi burňákovitých. K nim se přidružují mořští savci jako tuleň krabožravý, leopardí, Rossův a Weddellův a také plejtváci a velryby, které nacházejí ve zdejších mořích vydatné zdroje potravy.

   Obživou pro antarktické živočichy, kteří rostou v chladu pomaleji, zato však dosahují větších rozměrů než jinde, jsou obrovská hejna korýšů (krilu). Také ryby se přizpůsobily antarktickým teplotám vody od -2 °C do +3 °C. Z některých zdejších ryb byl izolován glykoprotein, který chrání buňky a tělesné tekutiny před chladem jako jakýsi mrazuvzdorný prostředek.

Zleva Chvostoskok, vířník a plejtvák šedivý.

Jako v peci

   O neuvěřitelných 150 °C tepleji než na nejchladnějších místech světa bylo 13.září 1922 v libyjském městě Al-Azizyah: 57,8 °C, což je nejvyšší hodnota, která kdy byla na Zemi naměřena - budiž připomenuto, že ve stínu, pokud tam lze vůbec o nějakém přirozeném stínu mluvit.

   Existují ještě další velmi teplá místa, která však v důsledku nepravidelného rozdělení souše a moře neleží na rovníku, nýbrž na severní polokouli v oblasti subtropického pásu. K nesnesitelně teplým místům na Zemi patří mimo jiné San Luis v Mexiku, kde bylo naměřeno 57,8 °C, Death Valley ve Spojených státech se zaznamenanou teplotou 56,7 °C, Kebili v Tunisku s naměřenou hodnotou 55 °C a Wadi Halfa v Súdánu, kde teplota dosáhla 52,6 °C. Nejteplejším místem v Evropě je španělská Sevilla, kde bylo naměřeno "pouhých" 50 °C.

   Více než jednu třetinu rozlohy souší na Zemi tvoří pouště, pouštní stepi nebo suché savany, ve kterých je nedostatek vody, což znamená, že se odtud odpaří více vody, než kolik jí naprší. Zní to paradoxně, ale vysvětlení je snadné. Spodní voda stoupá na zemský povrch, odtud se odpařuje a padá v podobě deště znovu k zemi - jenže srážky se vůbec nedostanou zpět do půdy, protože se kapky, ještě než dopadnou, odpaří do vzduchu.

Životu nepřátelské prostředí

   V jednadvaceti suchých oblastech Země, a to většinou na jejich okrajích, žije celých 16 procent světového obyvatelstva. Víceméně neobydlené zůstávají zcela vyprahlé centrální části pouští, ve kterých spadne v průměru méně než 25 mm srážek za rok. V některých regionech přitom neprší třeba až čtyřicet let, a pak na zem spadne celé statistické množství srážek za všechny suché roky najednou.

   V tomto extrémním, životu nepřátelském prostředí mohou přežít jen velmi specifické živočišné a rostlinné druhy. Akácie (kapinice) dokáže při hledání spodní vody zapustit kořeny až 50 m do hloubky. Bromeliovitá rostlina Tillandsia latifolia si naopak vystačí úplně bez kořenů; když ji vítr honí po chilské poušti Atacama, kde je doma, bere si vodu jen z mlhavého ovzduší.

   Další podivuhodnou rostlinou je Welwitschia mirabilis, která roste v jedné z nejsušších oblastí světa, v poušti Namib v jihozápadní Africe. Její kořenový systém funguje jako zásobárna vody a rozprostírá se v zemi na ploše až 50 m čtverečních, přičemž dosahuje hloubky 5 m. Zvláštností této rostliny je to, že "pije" mlhu, která vzniká u pobřeží nad studeným Benguelským proudem a proniká až 120 km do vnitrozemské pouště. Některé z těchto rostlin jsou prý až 2 000 let staré.

Přizpůsobivá zvířata

   Schopnost snášet vysoké teploty a sucho se projevuje u četných ještěrek, pavouků, mravenců a brouků z čeledi potemníkovitých. Mnoho obyvatel pouště si vystačí bez vody, nezbytnou vláhu čerpají ze zelených listů pouštních rostlin, sukulentů a kaktusů. Zmije žijící v těchto oblastech se horkého saharského písku dotýkají jen několika body na těle; fenek a australský bandikut králíkovitý mají k ochlazování těla vyvinuté zvláště velké uši. Na okrajích pouští žijí antilopy, kozy, divocí osli a ovce.

   Ze savců je nejnápadněji přizpůsoben životu v poušti, vedru a suchu velbloud. Může kráčet Saharou i dva týdny, aniž by musel pít. Když pak narazí na zdroj vody, vypije jí za čtvrthodiny na 200 litrů.

   Ještě mnohem déle jsou schopny existovat bez vody některé rostliny. Mnohé z nich přežily už 3 000 a více let jako semena, než je vláha probudila k životu. Takové rostliny vyrostou, vykvetou a odumřou během několika dní a zbudou po nich zase nová semena.

Lidské strategie

   Také lidé si vyvinuli zvláštní techniky k přežití v horkém prostředí - například Sánové (Křováci), žijící v poušti Kalahari v jihozápadní Africe. Křováci patří k původním africkým lovecko-sběračským kulturám. Dokonce i v nejsušších letech vědí, kde najít v přírodě něco k snědku. Znají, sbírají a konzumují na 115 rozličných jedlých rostlinných druhů.

   Kromě toho dokážou všude v suchých oblastech najít vodu. Různé půdní formace a zbytky rostlin jim naznačují, kde hledat kořeny obsahující vodu; určité rostliny nebo druhy hmyzu jsou pro ně upozorněním na další rostliny, které se dají jíst nebo obsahují zásoby vody. Stopy zvířat jim mimo jiné ukazují cestu k vodním zdrojům. Podle stop dokonce rozeznají, jak dlouho je hledané zvíře na cestě a zda je budou schopni ulovit ještě dnes nebo zítra.

Sběrači a lovci

   Přibližně 60 až 80 procent veškeré potravy obstarávají ženy, zbytek zajišťují muži lovem. Ženy sbírají bobule, kořeny obsahující vodu, melouny, pomeranče, med a ořechy. Už při sběru rozdělují potravu tak, aby každý v táboře dostal svůj díl.

   Muži loví například šelmy, žirafy, pštrosy, antilopy, noháče, hrabavé ptáky a hady, sbírají termity a brouky. K lovu používají luk a šípy s otrávenými kostěnými, kamennými nebo železnými hroty a také oštěpy a kyje. Při štvanici zvěř pronásledují, obklíčí ji a ubijí oštěpy. Kořist se dělí po návratu do tábora, někdy jsou k jídlu pozvány také sousední tlupy.

Zahrady v poušti

   Životu v extrémních podmínkách Sahary se přizpůsobili také Tuaregové. Jejich kmen Kel Ewey žije po staletí v pohoří Air v jižní části centrální Sahary. Od července do září tu spadne 50-150 mm srážek, což je ve srovnání s okolní pouští poměrně dost. Tento skrovný příděl vody jim umožňuje věnovat se nejen chovu dobytka, ale také pěstování plodin, které se neobejde bez zavlažování.

Kočovný chov dobytka

   Hospodaření Tuaregů se skládá z několika různých složek. Prostřednictvím obchodních karavan si obstarávají svou základní potravinu, kterou je proso. Karavany překonávají stovky kilometrů na cestě pouští a obchodují se zeleninou, solí, prosem a datlemi. Velbloud dokáže přepravit 180 kg prosa najednou, což vystačí jednomu člověku jako potrava na celý rok. Dobře situovaná dvojčlenná domácnost vlastní zpravidla 15 až 20 velbloudů a 60 koz.

   Podnebí v této části Sahary se nejen rok od roku mění, ale kolísá také místo od místa. Kočovným způsobem chovu velbloudů a koz omezují Tuaregové mnohá rizika pouštního života. Vyhledávají vždy ta údolí, ve kterých spadlo v posledním období dešťů dostatečné množství srážek.

Klimatické rekordy z celého světa

   Jak podstatně ovlivňuje člověk podnebí se ukázalo v prosinci 1890 v Londýně, kdy mohlo slunce pronikat vrstvou kouře stoupajícího z komínů jen po dobu šesti minut za měsíc.

   teplota

nejvyšší ve stínu - 57,8 °C - Al-Azizyah (Libye)

nejvyšší roční průměrná teplota - 31,1 °C - Lugh Gananan (východní Afrika)

nejnižší - -94,5 °C - jižní pól

nejnižší roční průměrná teplota - -65 °C - stanice Vostok (Antarktida)

   tlak vzduchu

nejvyšší - 1079 mbar - Barnaul (Atlajský kraj, Sibiř)

nejnižší - 877 mbar - souostroví Rjúkjú (Japonsko)

   rychlost větru

nejvyšší - 373 km/h - Mt. Washington (USA)

největrnější místo na Zemi - 300 km/h - pobřeží Jiřího V. (Antarktida)

   srážky

nejvyšší za minutu - 212 mm - Unionville (USA)

nejvyšší za den - 1870 mm - ostrov Réunion (Indický oceán)

nejvyšší letní - 7000 mm - Čerápuňdží (Indie)

nejvyšší roční - 12000 mm - Čerápuňdží (Indie)

nejvíce deštivých dní za rok - 348 - Bahia Felix (Chile)

nejnižší srážky - 0 mm - poušť Atacama (Chile)

nejvyšší sněhové srážky za den - 193 mm - Silver Lake (USA)

nejvyšší roční sněhové srážky - 2541 mm - Mt. Rainier (USA)

   sluneční svit

maximum - 4300 h/rok - Libyjská poušť

minimum - 6 min/rok - Londýn (prosinec 1890)