Čekejte prosím
Čekejte, prosím...
Logo sekce

Závislost na Ruském plynu

02.11.12, 11:28, autor: Abedi-Pele, vyšlo v blogu: Všechno možné
Export a import energií se stal s rozvojem moderních technologií jedním z nejdiskutovanějších témat. Energetické koncerny jsou dominantní geopolitickou silou, která ovládá nejen energetické oblasti, ale také politické vektory celých států. Není tedy překvapením, že se státy na energetické suroviny chudé snaží diverzifikovat své energetické zdroje, a tím rozdrobit vliv států, které jsou na energetické suroviny bohaté. V Evropské oblasti je tato diskuze zaměřena především kontraakci Evropské Unie a Ruska.

 

Střední Evropa patří od roku 2004 do EU, a proto přijala i její energetickou politiku. Energetická politika Evropské Unie spočívá v zajištění energetické bezpečnosti EU. EU se tedy snaží nejen o diverzifikaci dodavatelů, ale hledá i nové alternativy, které by zajistily, co nejbezpečnější importní cesty. Po roce 1997, kdy byl signován Kjótský protokol, EU také se zvýšenou pozorností dbá na co nejekologičtější způsoby výroby energie. Evropa se po tomto roce zaměřila především na využití zemního plynu a obnovitelných zdrojů energie. Oproti západní části EU je však střední Evropa v jisté nevýhodě. Energetická síť, kterou sdělila z dob studené války, navazuje především na ruské produktovody. Evropská Unie tedy s tzv. východním rozšířením, do kterého spadá i střední Evropa, rozšířila svou závislost na ruském plynu. Na plyn bohaté Rusko vsadilo na jedinou kartu – ruský energetický kolos Gazprom, největší ruskou společnost a největšího exportéra zemního plynu na světě. Rusko se prostřednictvím dlouhodobých smluv obsahující klausuli „take or pay“ (odeber nebo zaplať) snažilo prohlubovat závislost ostatních států na jeho dodávkách a zaručit tak návratnost svých obrovských investic do exportu fosilních paliv. Zároveň je Rusko na příjem z exportu paliv, hlavně plynu, hluboce fixováno, neboť tato položka činí nemalou část ruského HDP (8% HDP). Tato vzájemná závislost klade oběma stranám značné překážky na cestě k novým dohodám o energetickém partnerství.


 

Vedle velkých exportních a importních států existují v energetickém sektoru také státy, přes které jsou suroviny dopravovány k důležitějším importérům. Jsou to tzv. státy tranzitní. Tyto státy samozřejmě využívají produktovodů také k importu plynu pro vlastní potřeby a často nemají jinak příliš diverzifikovanou importní energetickou síť. Zmíněným státům je tedy určena nejen neméně důležitá role států tranzitních, ale bývají z velké míry závislé na jediném klíčovém dodavateli. Do této kategorie patří i střední Evropa. Jejím klíčovým dodavatelem plynu je právě Rusko a tudíž Gazprom. Vznikla tak zajímavá situace, kdy na jedné straně jsou tranzitní státy závislé na dodávkách plynu z Ruska, a na druhé straně je Rusko závislé na přepravních trasách přes tranzitní státy. Obě strany se snaží vzniklou situaci stěžejně řešit diverzifikací svého energetického trhu. Cílem této práce však není zmapovat působení Ruska a Gazpromu v celé Evropě či bývalém východním bloku, či soustředit se na diverzifikaci zdrojů pro Evropu a Rusko, ale analyzovat a následně komparovat domácí energetické zdroje jednotlivých států v teritoriu střední Evropy, a tím vymezit energetickou závislost České Republiky, Maďarska, Polska a Slovenska na dovozu ruského plynu. Vymezení energetické závislosti států střední Evropy na ruském plynu může přispět k řešení otázky energetické bezpečnosti teritoria. V první části práce poznáme důležité milníky ve vztazích Evropy a Ruska v energetickém sektoru po pádu Sovětského svazu. Zmíněné politické a historické události dobře poslouží jako rámec pro pochopení všech souvislostí. Důležité budou události zejména po roce 2004, kdy Česká republika, Maďarsko, Polsko a Slovensko vstoupily do Evropské Unie. V tomto bodě se energetické strategie střední Evropy a EU propojují. Druhá část se bude zabývat ruským Gazpromem a jeho obchodní strategií na energetickém trhu. Třetí část studie je zaměřena na energetický mix střední Evropy. Tato analýza nám pomůže lépe odhalit energetickou soběstačnost středoevropských zemí. Kapitola bude zakončena analýzou plynového sektoru jednotlivých zemí střední Evropy. V této části rozšíříme zjištěné poznatky zejména o statistiky Eurostatu z roku 2010 exportu a importu zemního plynu do střední Evropy. V závěru se pokusíme odpovědět na otázku: „Do jaké míry jsou středoevropské země závislé na ruském plynu?“

 


 

Tato studie se bude opírat, jak o zdroje primární, jako jsou statistiky Eurostat, online dokumenty Energy Mix Fact Sheet či oficiální stránky Gazpromu, ale i o zdroje sekundární. Nejpřínosnější pro orientaci v daném tématu mi byly publikace kolektivu renomovaných odborníků Bohuslava Litery, Branislava Makyty, Karla Hirmana, Jiřího Vykoukala a Jana Wannera: Energie pro Evropu a Bohuslava Litery, Karla Hirmana, Jiřího Vykoukala a Jana Wannera: Ruské produktovody a střední Evropa. Tyto publikace přispěly k mé studii zejména přehledným a komplexním zmapováním energetiky a energetických cest ve střední, ale i západní Evropě. Vzhledem k podobnosti tématu tato studie částečně čerpá také z práce kolegyně Jitky Hofbauerové: Energetický mix středoevropského regionu s důrazem na ČR a perspektivy spolupráce. Nemalým přínosem mi byly také databáze Academic Search Complete, CQ Researcher, Factiva či on-line časopisy Středoevropské politické studie a Energy conversion & management, kde je k nalezení nespočet odborných článků s energetickou tématikou. Článek, který bych vyzdvihla je článek Lukáše Tichého Vztahy mezi Evropskou Unií a Ruskou federací v sektoru zemního plynu, v němž autor skvěle zpracoval a vysvětlil interdependenci obou aktérů. Autor v závěru studie také nabízí dva možné budoucí scénáře, jak by se mohla vyvíjet situace v energetickém sektoru Evropské Unie a Ruska. Zmíněná studie je pro mé téma přínosná především faktem, že analyzovaná střední Evropa do EU patří od roku 2004.


NEJDŮLEŽITĚJŠÍ UDÁLOSTI PO ROZPADU SSSR, KTERÉ VEDLY K POSÍLENÍ VZÁJEMNÉ NEDŮVĚRY EVROPY A RUSKA

 

Když v roce 1989 proběhla v sovětském bloku vlna revolucí, střední Evropa se ocitla na počátku nových dějin. Od socialistického hospodářství země přecházely k hospodářství tržnímu, politický systém se změnil na systém demokratický a střední Evropa byla připravena vykročit směrem k tolik toužené kapitalistické budoucnosti. Avšak čtyřicet let závislosti na Sovětském svazu se na středoevropské ekonomice a hospodářství viditelně podepsalo. Rozpadlo se RVHP a neefektivní podniky ztratily svá tradiční odbytiště. Celý bývalý sovětský blok se ocitl v hluboké hospodářské a sociální krizi. Bipolární rozložení světa bylo neodvratně pokořeno. Avšak s hospodářskou krizí v bývalém východním bloku souvisel i pokles produkce a pokles produkce znamenal pro Rusko jedinou věc a to pokles exportu plynu a ropy na tradiční trhy, jímž byla i střední Evropa. Rusko bylo nuceno diverzifikovat své odběratele. Naštěstí pro Rusko zde byla po energiích stále hladová západní Evropa a Rusku nic nebránilo navázat nová či rozšířit už smluvně vázaná energetická partnerství. V energetickém sektoru začala intenzivní komunikace mezi Evropou a Ruskem.

Střední Evropa se pomalu začala vyrovnávat se vzniklými hospodářskými problémy. Středoevropské státy si uvědomily, že pokud vytvoří silnější celek, bude se jim mnohem lépe jednat s většími a silnějšími partnery a budou moci navázat nová politická i obchodní partnerství. Zmíněnými partnery byly nejen větší státy, ale i nadnárodními společnosti. Z tohoto důvodu vznikla Visegrádská skupina. Mezi lety 1991–1993, kdy stále existovalo Československo, plnila Visegrádská skupina důležitou roli v komunikaci států střední Evropy hlavně se západní Evropou a s NATO. Svými podpisy ve Visegrádu, prezidenti Václav Havel, Lech Wałęsa a premiér Jószef Antall stvrdili společnou touhu našich zemí po normě zaručující občanskou stabilitu, bezpečnost a prosperitu v nové sjednocené Evropě. Po rozpadu Československa se z Visegrádské trojky stává Visegrádská čtyřka (V4). Zdánlivý příznivý vítr ve vztazích mezi Evropou a Ruskem, který potvrdila v roce 1994 kontrasignace tzv. Energetické charty (dokument podepsalo 51 zemí, mezi jinými i Rusko), rychle obracel svůj směr. Když charta měla roku 1998 vstoupit v platnost, Rusko ji odmítlo ratifikovat. Antimonopolní pravidla v energetickém sektoru zakotvené v chartě byly pro Rusko přímým ohrožením jeho strategie na trhu s plynem. V roce 1997 byl schválen další důležitý dokument tzv. Kjótský protokol. Dokument, v kterém se podepsané strany zavázaly, že sníží emise skleníkových plynů a budou se snažit mírnit dopady skleníkových plynů na životní prostředí, např. obnovou lesů. Dokument, který na první pohled nijak nesouvisel s plynovým sektorem, dodnes hraje v tomto sektoru velice důležitou roli. Méně ekologická paliva, jako je třeba uhlí, jsou stále více nahrazována ekologičtějšími palivy (obnovitelnými zdroji, jadernou energií a zejména zemním plynem). Tato skutečnost hraje do karet právě Rusku, které má obrovské zásoby zemního plynu.

 

Následující potíže, které vyvstaly na cestě k dobrým vztahům nyní už EU a Ruska byly právě vztahy rusko-ukrajinské. Rusko nikdy nepočítalo s tím, že by se Ukrajina mohla stát samostatným státem, proto 80% plynu proudícího směrem do Evropy bylo vedeno jejím územím. Když se tak po podepsání Bělověžských dohod v roce 1991 stalo, a Ukrajina se stala samostatným státem, Rusku hodně záleželo na tom, aby ve vedení Ukrajiny stáli s Ruskem spříznění lidé. Roku 2004 se však situace změnila. Na Ukrajině proběhla Oranžová revoluce a Ukrajina se vydala na cestu do Evropy. Rusko pocítilo nemalé ohrožení v proevropské orientaci Ukrajiny. Taras Kuzio dokonce ve svém článku Russian Policy toward Ukraine during Elections, uvádí, že existuje konspirační teorie tzv. „Brzezinski plan“, podle kterého USA přímo podporovaly prozápadního Juščenka a snažili se ho dosadit do vedení státu, aby tak oslabily moc Ruska. Rusko si však nechtělo ztrátu Ukrajiny připustit. Putinova strategie spočívala v tom, že vyvine na Ukrajinu nátlak ekonomický. „Pokud chce být Ukrajina proevropská, může tudíž platit i evropské ceny“, zněla Purinová odpověď. Ukrajina odmítla v zimě roku 2006 zvýšené ceny zaplatit, což spolu s ukrajinskými krádežemi plynu téhož roku dospělo v první plynovou krizi. Rusko však odstávkou plynu pro Ukrajinu, neodstřihlo od této důležité ruské suroviny jen Ukrajinu, ale celou Evropu. Způsobilo tedy problémy nejen Ukrajině, ale rovněž zemím EU. EU získalo k Rusku v energetickém sektoru značnou nedůvěru a Evropská unie pochopila, že Rusko může použít export energetických surovin i jako účinnou zbraň politického nátlaku. Energetická otázka se na evropských jednáních začala projednávat mnohem intenzivněji a vážněji. Zejména pak stoupla hodnota projektu Nabucco, který je alternativní cestou, jak dodat do Evropy neruský plyn. Když se pak plynová krize v roce 2009 opakovala, EU musela přijít s rychlým řešením, jak ochránit EU od energetického nebezpečí ze strany Ruska. Jednou z dlouho projednávaných cest řešení vzniklé situace se stala v plynovém sektoru EU diverzifikace. Nalezení alternativních dodavatelů by EU jistě odlehčilo od tlaku ze strany Ruska a zároveň by to Rusko znatelně oslabilo.

 

Druhou událostí, která měla jistě nemalý vliv na vztahy EU a Ruska, bylo téhož roku (2004) tzv. východní rozšíření. Členství v EU získalo sedm zemí, které dříve patřily do sovětského bloku: Česká republika, Estonsko, Litva, Lotyšsko, Maďarsko, Polsko a Slovensko. Střední Evropa se definitivně stala součástí EU. Pro Rusko to znamenalo, že velké množství bývalých sovětských produktovodů se ocitlo na území EU a také nebylo již tak snadné uplatňovat svůj vliv na území bývalého sovětského bloku prostřednictvím vazeb z minulosti. Pro EU však situace nebyla o nic jednodušší. S přistupujícími zeměmi získala EU nejen partnery s méně vyspělým hospodářstvím, ale i větší závislost na ruském plynu. Evropa se začala bát kolapsu v případě dalších odstávek a Rusko naopak ztráty svého nejdůležitějšího, evropského trhu. Pokles exportu do Evropy po finanční krizi v roce 2008 se stal pro Rusko rozhodujícím a Rusko se definitivně rozhodlo zaměřit i na neevropské trhy. Na obou stranách vyvstala otázka, jak co nejúčinněji omezit energetickou závislost na opačné straně? Poslední důležitou událostí, kterou zde zmíníme, je schválení třetího energetického balíčku v první polovině roku 2009. Energetický sektor se stal hlavním námětem tohoto půlroku, kdy EU předsedala Česká republika. Česká republika získala předsednické křeslo jako první ze zemí střední Evropy a po Německu, Slovinsku a Francii převzala do svých rukou téma energetické politiky EU. Střední Evropa dostala šanci podílet se na celoevropské energetické bezpečnosti. Česká republika se svého úkolu zhostila zodpovědně a třetí energetický balíček byl za jejího předsednictví schválen. Hlavním cílem třetího energetického balíčku byla ochrana energetického trhu a s ní spojená energetická bezpečnost EU. Kontroverzním tématem bylo hlavně oddělení distributora surovin od provozovatele přepravní soustavy. Toto téma patřilo mezi hlavní témata schváleného balíčku, které totálně popíraly koncepci ruské energetické politiky. Schválením třetího energetického balíčku bychom zakončili výčet těch nejdůležitějších událostí ve vztazích Evropy a Ruska v plynovém sektoru. Výčet událostí jistě není kompletní, bohužel zde nebyl na to prostor. Vzhledem k důležitosti tématu, by si tato kapitola zasloužila stát se samostatným námětem na výzkumnou práci. Tato studie však má za cíl zmapovat závislosti střední Evropy na ruském plynu, a proto tento výčet událostí bude jako rámec k našemu výzkumu stačit.

Historii společnosti Gazprom bychom mohli vysledovat až do roku 1940, kdy Rusko začalo exportovat zemní plyn. První destinací, do které začal proudit ruský plyn, bylo Polsko a druhou exportní zemí ruského plynu se stala Česká republika. Ruský plyn tedy nejprve tekl do střední Evropy. Po roce 1969 Rusko diverzifikovalo svůj trh také na západ a k odběratelům ruského plynu se přidalo západní Německo a Itálie. Ve skutečnosti se ovšem ještě v této době nejednalo o Gazprom, ale o Ministerstvo plynu SSSR. Gazprom byl vytvořen až po rozpadu SSSR.

V roce 1993 byl jako součást ekonomické reformy Gazprom částečně privatizován. Dříve státní Gazprom získal tři vlastníky – ruskou vládu, ADR (American Depository Receipt) a ruský lid. Privatizace Gazpromu byla důležitým krokem v přechodu Ruska ke kapitalismu. V roce 2000 se ruské vlády chopil pevnou rukou bývalý agent KGB Vladimír Putin. Pochopil, že plyn může hrát v ruské politice jednu z nejdůležitějších rolí. Zavázal se dát Ruskou federaci do pořádku a znovu Rusko postavit na nohy. Od počátku Putin sledoval přímočarou kapitalistickou politiku. V energetickém sektoru se snažil např. odstranit z dob SSSR zděděnou praxi barterové platby za plyn, což se samozřejmě neobešlo bez problémů. Postsovětské státy (např. Ukrajina) nebyly schopny za dodaný plyn zaplatit a tak později, spolu s jinými faktory, tato platební neschopnost dospěla i k odstávkám plynu ze strany Ruska. Odstávky plynu patřily k počátkům nedůvěry ze strany Evropské Unie. Evropa se začala soustředit na diverzifikaci svého trhu. Evropa se začala ohlížet po jiných dodavatelích. Rusko si však ztrátu evropského trhu nemohlo dovolit. Pokud by někdy došlo ke snížení dodávek do Evropy, muselo mít náhradní strategii. Nová strategie spočívala v několika bodech. Prvním bodem byla eliminace problémových tranzitních zemí, tím mohla zajistit bezpečnější dodávky pro Evropu. Rusko si už dříve nebezpečí ze strany Ukrajiny uvědomovalo, proto už před první plynovou krizí začalo pracovat na nových projektech. Jednalo se především o projekty Jamal-Evropa a Nord stream. Cílem těchto projektů bylo hlavně eliminovat problémovou Ukrajinu. Vzhledem k obrovským investicím do těchto projektů muselo Rusko zajistit návratnost svých nákladů a tak uzavíralo dlouhodobé smlouvy s klausulí „take or pay“, které jim zajišťovaly stálý příjem z exportu plynu i při snížení dodávek odběratelů. Jednou z nejdůležitějších strategií Gazpromu bylo také zkupování různých evropských firem na energetickém trhu. Pokud Gazprom mohl dodat svůj plyn až k přímým odběratelům, mohl se tak vyvarovat budoucích potíží. Tato strategie se v žádném případě nelíbila Evropě, a proto EU přijímala různá opatření proti monopolu na trhu s plynem, aby omezila nevýhodu Evropy při jednáních s Ruskem. Jedním z opatření se stalo oddělení dodavatele a majitele transportní sítě obsažené v třetím energetickém balíčku schváleném 2009. Další ze strategií, kterou Rusko zvolilo, byla diverzifikace odběratelů. Pro případ, že by v budoucnosti Evropa našla jiného dodavatele, se Rusko rozhodlo zaměřit i na jiné trhy než jen na trh evropský. Alternativními trhy se stala hlavně Čína a USA. Získávání nových exportních trhů znamenalo opět obrovské investice do exportních tras a zároveň bylo potřeba zajistit dostatek plynu. Pro Rusko se především z tohoto důvodu začalo zajímat o střední Asii. Gazprom zde započal uzavírat smlouvy o odkupu plynu. Nejdůležitějším dodavatelem pro Rusko se tak stal Turkmenistán. Nemalou výhodou tohoto plánu bylo zároveň omezení možnosti diverzifikace trhů ze strany Evropy a zkomplikování realizace evropských projektů (Nabucco). S narůstající nedůvěrou Evropy tak musel Gazprom propracovat svoji strategii a snížit naopak závislost na Evropě. Asymetrickou interdepencí a její možným řešením ze strany EU i Ruska.

 

STŘEDNÍ EVROPA

Problémy středoevropských zemí v energetickém sektoru jsou velmi podobné. Česká republika, Maďarsko, Polsko i Slovensko jsou jednostranně závislé na ruské ropě, plynu a jaderném palivu. Současná závislost úzce souvisí s dobou, kdy země budovaly svou energetickou infrastrukturu. Vzhledem k tomu, že všechny čtyři středoevropské země byly čtyřicet let sovětskými satelity, energetická infrastruktura byla postavena tak, aby přímo navazovala na energetickou infrastrukturu Sovětského svazu. Po pádu železné opony však získaly země střední Evropy v energetickém sektoru kromě závislosti na ruském plynu ještě jednu dimenzi, staly se navíc zeměmi tranzitními. Transportem energetických surovin přes její území získala střední Evropa mnohem lepší pozici ve vyjednávání se svým hlavním dodavatelem, Ruskem.

 

Střední Evropa rozděluje podle závislosti na ruských surovinách na dvě skupiny. První skupinou jsou státy s nízkou závislostí. Do této skupiny patří Polsko a Česká republika. Druhou skupinu tvoří státy s vysokou závislostí. Do druhé skupiny můžeme zařadit Slovensko a Maďarsko. Polsko a Česká republika mají oproti druhé skupině zemí stěžejní výhodu ve dvou oblastech. První oblastí je možnost využití vlastních energetických surovinových zdrojů. U obou zemí se jedná o uhlí. Díky uhlí tyto dva státy pokrývají velkou část své energetické spotřeby. Druhou oblastí je mnohem výhodnější geografická poloha a tudíž i lepší přístup k dalším dodavatelům energetických surovin. Poláci mohou teoreticky svou ropu dovážet tankery, za co mohou být vděční především své poloze u Baltického moře. Česká republika oproti Polsku, díky novým produktovodům a smlouvám uzavřeným v devadesátých letech, může využívat ropovod z Ingolstadtu. Češi mají také možnost dovážet mnohem kvalitnější ruskou ropu ze středozemí. Výhoda Polska a České republiky tedy spočívá v tom, že nejsou tolik závislí na dovozu surovin a tedy ani na Rusku. Oproti tomu na Slovensku a Maďarsku je situace o poznání komplikovanější. Díky jejich vnitrozemské poloze jsou téměř plně odkázáni na síť produktovodů z dob, kdy byly satelity Sovětského svazu. Maďarsko uvažovalo o alternativě postavit plynovod spojený s Austrian Baumgarten, ale jaká by to byla alternativa, když by stejně novým plynovodem proudil do Maďarska ruský plyn pouze o dost dražší než ruský plyn distribuovaný přes Ukrajinu. V následující části se zaměříme na energetický mix zemí střední Evropy, což je důležité zejména ke stanovení energetické soběstačnosti země. Energetická soběstačnost země přímo souvisí s potřebným importem energií do země. Nás však bude zajímat především zemní plyn. V poslední části třetí kapitoly pak rozdělíme importovaný plyn na ruský a importovaný plyn z ostatních zemí. Množství importovaného ruského plynu nám v závěru pomůže stanovit a komparovat míru závislosti zemí střední Evropy na ruském plynu. Země budu řadit v rámci

Shrnutí

Pokud shrneme ty nejdůležitější faktory závislosti střední Evropy na ruském plynu, jako je geografická poloha země, možnost dodávat zemní plyn do dané země prostřednictvím jiných dodavatelů než Ruska, energetický mix země a podíl ruského plynu na HDSE země, dospějeme k následujícímu závěru. Nejméně na dovozu ruského plynu je závislé Polsko. I když nemá domácí zdroj jaderné energie, má obrovské nerostné bohatství v podobě černého uhlí. Na HDSE v roce 2010 v Polsku se pevná paliva podílela 53,7% a tudíž tvořila více než polovinu zdrojů získávání energie. Ropa a ropné deriváty tvořily ve stejném roce 26% HDSE, což je více než jedna čtvrtina. Na obnovitelné zdroje a zemní plyn tedy zbylo v Polsku v roce 2010 zhruba 20% celkové HDSE. Podíl obnovitelných zdrojů se většinou drží středoevropského průměru a v roce 2010 tvořil 7,2% HDSE. Zemní plyn, který byl celkově spotřebován v Polsku téhož roku, tvořil 12,6% HDSE a z toho ruský plyn 70%. Celková spotřeba ruského plynu v roce 2010 v Polsku byla 8,8%, což je mírně nad průměrem EU, ale nejméně ze středoevropských zemí. Díky přístupu Polska k Baltskému moři, nemá Polsko problém uzavřít nové kontrakty s dodavateli energií a případnou energii, která by nahradila ruský plyn (pokud by nestačila domácí pevná paliva), dovážet tankery. Polsko tedy není vysoce závislé na dovozu ruského plynu. Dlouhodobější odstávka plynu ze strany Ruska by zřejmě neměla katastrofální následky. Druhý nejmenší import ruského plynu měla v roce 2010 Česká republika. Česká republika má také významné zásoby černého uhlí, které stejně jako Polsko dokonce exportuje. V roce 2010 tvořila pevná paliva podíl na HDSE České republiky 41,3%, což jsou 2/5 HDSE. Významným zdrojem energie země jsou také jaderné elektrárny. Jaderná elektrárna Temelín a Dukovany v roce 2010 vyrobily 16,2% HDSE. Podstatnou část tvoří také energie vyrobená z ropy a ropných derivátů, jejichž podíl na HDSE byl v roce 2010 20,9%, což je pod průměrem EU (35,1%). Energie vyrobená s obnovitelných zdrojů se na HDSE v roce 2010 podílela 6,2%, což je nejen pod průměrem EU, ale také pod průměrem celé střední Evropy. Ruský plyn importovaný do České republiky v roce 2010 tvořil 15,6% HDSE. Zbytek dovezeného plynu (2,3%) z velké míry jednak pocházel z Norska, jednak z vlastních zdrojů na Moravě. Česká republika má vyšší závislost na ruském plynu než Polsko. Díky příznivé geografické poloze, výhodně uzavřeným smlouvám v devadesátých letech a vlastnímu zdroji energie – pevná paliva a jaderná energie, vykazuje Česká republika nízkou závislost na ruském plynu. I když odstávka plynu ze strany Ruska může v současné době způsobit, stejně jako Polsku, České republice problémy, má stát více možností, jak se s danými problémy vypořádat. Odstávka by byla jistě nepříjemná, ale pro Českou republiku ne katastrofální. Na Slovensku je situace trochu komplikovanější. V roce 2010 zde bylo vyrobeno zhruba stejné množství energie (21% HDSE) z ropy a ropných derivátů, pevných paliv a jaderné energie (Mochovce, Jaslovské Bohunice). Obnovitelné zdroje, zejména vodní energie, se podílely na HDSE v roce 2010 7,7%, což je sice pod průměrem EU, ale nad průměrem střední Evropy. Slovenská závislost na ruském plynu je mnohem vážnější. Vzhledem k tomu, že na Slovensku největší podíl na hrubé spotřebě má právě zemní plyn (v roce 2010 27,9%) a 100% ho Slovensko dováží z Ruska, můžou mít pro Slovensko případné odstávky katastrofální následky a může mu hrozit i blackout. V Maďarsku není situace o nic méně vážnější. Pevná paliva se na HDSE v roce 2010 podílela pouze 10,5%, což je dokonce o jednu třetinu méně než v EU (15,9%), ani obnovitelné zdroje (7,7%) nemají zanedbatelný podíl (EU 9,9%). Což je sice dobré pro životní prostředí nikoliv pro Maďarsko. Ropa a ropné deriváty se na HDSE podílejí 26,3%, což je nejvíce ze střední Evropy, ale tyto hodnoty zdaleka nedosahují hodnot EU (35,1%). Jaderná energie (elektrárna Paks) tvoří také nezanedbatelný podíl na výrobě energie v Maďarsku. V roce 2010 hodnota byla 15,7% HDSE. Zemní plyn v Maďarsku tvoří nejvýznamnější část HDSE. V roce 2010 hodnota dosahovala 37,8%. Z toho z Ruska Maďarsko téhož roku dovezlo 89,5%, což znamená, že v roce 2010 se ruský plyn na HDSE v Maďarsku podílel 33,8%, což je 1/3 HDSE. Pokud tedy dojde ze strany Ruska k odstávkám, je Maďarsko, stejně jako Slovensko, vystaveno katastrofálním následkům, které mohou dospět i k blackoutu. Chceme-li nalézt odpověď na otázku: „Do jaké míry je střední Evropa závislá na ruském plynu?”, jsou dvě možnosti, jak na tuto otázku odpovědět. Jestliže budeme střední Evropu brát jako jedno teritorium, tak vzhledem ke Slovensku a Maďarsku je střední Evropa hluboce závislá na ruském plynu. Pokud by došlo k jakýmkoliv odstávkám či výpadkům je polovina zemí vystavena nebezpečí katastrofálních následků, či dokonce blackoutu, a polovina zemí nepříjemným problémům. Jestliže však rozdělíme střední Evropu na dvě teritoria polsko-české a slovensko-maďarské, odpověď na otázku bude trochu jiná. První teritorium, polsko-české, vykazuje na ruském plynu jen nízkou závislost, neboť na případné dlouhodobější problémy v dodávkách ruského plynu může reagovat několika možnostmi. Využije vlastních zásob pevných paliv – černého uhlí (i přesto, že by případné zatížení životního prostředí bylo v rozporu s Kjótským protokolem), obrátí se na jiné distributory plynu (Norsko, Kaspický plyn, Alžírsko), či ropovody či tankery nahradí plyn ropou. Druhé teritorium, slovensko-maďarské, vykazuje na ruském plynu vysokou závislost a situace v tomto teritoriu je mnohem vážnější. Momentálně nemají země druhého teritoria výraznější možnost odvrátit katastrofální následky v případě dlouhodobějších odstávek ruského plynu a zemím hrozí blackout. Jedinou možností, jak zajistit energetickou bezpečnost Slovenska a Maďarska, je pro krátkodobý horizont zvýšit množství rezervních úložišť plynu a pro dlouhodobější horizont hledat nové cesty, jak na jejich energetický trh dopravit neruský plyn, či zvýšit podíl vlastních zdrojů energie, tedy energie jaderné a energie z obnovitelných zdrojů. V této práci jsme bohužel neměli dostatečný prostor navrhnout komplexnější řešení energetické bezpečnosti pro střední Evropu, ale můžeme doufat, že studie poslouží jako jeden z podkladu k dalšímu zkoumání energetické otázky a bezpečnosti ve středoevropském teritoriu.

 

 

 

 

Zdroje :

http://www.encharter.org/index.php?id=7

http://ec.europa.eu/energy/energy_policy/doc/factsheets/mix/mix_cz_en.pdf

http://epp.eurostat.ec.europa.eu/portal/page/portal/eurostat/home/

http://ec.europa.eu/energy/energy_policy/doc/factsheets/mix/mix_hu_en.pdf

http://ec.europa.eu/energy/energy_policy/doc/factsheets/mix/mix_pl_en.pdf

http://sfpa.sk/sk-hu-euroforum/doc/05_hirman.pdf

http://europa.eu/about-eu/eu-history/2000-2009/2009/index_cs.htm

http://www.gazprom.com/

ttp://www.mzp.cz/cz/kjotsky_protokol

http://www.szn.sk/Slovgas/Casopis/2009/4/2009_4_05.pdf

http://www.cepsr.com/clanek.php?ID=451

Další články z této sekce...

ANKETA

Myslíte si, že někdy závislost na ruském plynu pomine?

Ano
Ne

Celkem: 119 hlasů

V této anketě jste již hlasovali.

Buď jste v této anketě již hlasovali, nebo hlasoval někdo se stejnou IP adresou. Pokud chcete hlasovat, zaregistrujte se prosím.

SDÍLET

Hodnocení

OHODNOŤTE ČLÁNEK

Kliknutím na hvězdičku vložíte své hodnocení
Hodnotit mohou pouze přihlášení uživatelé. Děkujeme za Váš hlas.

BlogyProfil blogu
* Založen: 12.7.2010 21:59:21
* BlogRank: 2,2
* Přístupů: 535 737
* RSS: RSS zdroj
Redakce blogu

REDAKCE BLOGU

Celkem redaktorů: 1
Toplist