Trest smrti

Mnohým se zdá, že zrušením trestu smrti jsme dohnali tzv. civlizované země. I my jsme se tak prý přiřadili k humánnímu postoji, který dnes v evropských státech jednoznačně vítězí. Rušení, respektive znovuzavedení trestu smrti, stejně jako diskuse na toto téma, ovšem zdaleka nejsou nové - trvají už více než 200 let. Počínaje koncem 18.století byl totiž v řadě evropských zemí střídavě rušen a obnovován nejvyšší trest. Kupříkladu v Rakousku byl odstraněn už roku 1787 (obnoven 1803). Obdobně se vyvíjela situace i v jednotlivých státech USA. Na rozdíl od Evropy tam dnes ve většině států trest smrti existuje, přičemž na federální úrovni byl zrušen pouze v letech 1972-76.

Z dnešního jemnocitného hlediska jsou zarážející formy středověké, respektive předosvícenské justice, zejména pokud jde o množství deliktů postihovaných smrtí i krutost a rozmanitost poprav: stětí, oběšení, upálení, zahrabání zaživa, probití kůlem, čtvrcení apod. Přesto tato krutá justiční praxe nebyla samoúčelná, ale úzce souvisela s potřebou spravedlnosti, resp. spravedlivého trestu. Jelikož v podstatě neexistovalo - a ani existovat nemohlo - státní vězeňství, promítala se míra provinění a škála závažnosti trestných činů do různých a různě odstupňovaných poprav. Spravedlnost a její výkon nespadaly tehdy do sféry státu v dnešním slova smyslu, ale byly daleko blíže těm, jichž se zločinnost přímo dotýkala. (V praxi fungovaly samostatné soudy šlechtické, městské, vrchnostenské atd.) Teprve tereziánské a josefínské reformy ve 2.pol. 18.století znamenaly obrat a přesun justice do působnosti moderního byrokratického státu. Zesílil státní dozor, profesionalizovali se soudci, byl vytvořen trojinstanční systém a základy vezeňství, hrdelní právo bylo odňato místním soudům, sepsán byl jednotný trestní zákoník. Teprve po tomto přesunu se mohly prakticky uplatnit ideje osvícenství, humanismu a vůbec jakékoli moderní ideje, jak v otázce zrušení trestu smrti, tak v různých oblastech společenského provozu. Výkon justice a trestání se sice posunuly směrem ke státu, to jest k těm, kteří vykonávají nebo pociťují celospolečenskou odpovědnost, nicméně u lidu, u běžného soukromého člověka cosi zůstalo: zločinnost a potřeba spravedlnosti.

Když v roce 1990 pod vlivem "Hradu" tehdejší československý parlament zrušil trest smrti, zdálo se to jako samozřejmost. Pohled veřejnosti byl tehdy ještě upřen na jiné věci než na kriminalitu a k nějaké hlubší diskusi ani nestačilo dojít. Věc byla zkrátka položena tak, že jde o součást našeho "návratu do Evropy" a zároveň o rozchod s minulým režimem. Stačí připomenout publicistické pořady té doby o trestu smrti, které zpravidla začínaly připomínkou komunistických justičních zločinů 50.let.Dnes se situace změnila. Přes občasné poukazy na jakési stanovy Rady Evropy je zřejmé, že jde o vnitřní a naléhavě prožívaný problém této země a této společnosti. Na jedné straně už zřetelně zaznívají hlasy, které v trestu smrti nevidí jen nedostatek humanity, pozůstatek středověkého barbarství či touhu po krvi. Na straně druhé však operují v politické rovině s požadavkem obnovy absolutního trestu populistické strany bez konkrétní odpovědnosti. Tím zcela přirozeně napomáhají tabuizovat toto téma v očích těch slušných a odpovědných, a v podstatě tak pomáhají odpůrcům trestu smrti.Ti, kteří z principu odmítají tento trest, často vkládají do úst jeho stoupencům argumenty, které pak snadno vyvrátí. Stoupenci trestu smrti prý žádají popravy jako recept na rostoucí kriminalitu, jako prostředek k odstrašení potenciálních vrahů. Souvislost mezi voláním po trestu smrti a nárůstem vražd přirozeně existuje, neboť ve společnosti stoupá pobouření i pocit ohrožení. Můžeme se ovšem zeptat i opačně, totiž jaké jsou v této situaci argumenty odpůrců trestu smrti.

Jako nejčastější důvod se uvádí tvrzení, že trest smrti je zbytečný, neboť neodrazuje potencionální zločince. Údajně podle statistik z různých zemí nemá existence či neexistence tohoto trestu vliv na četnost vražd. Tato hypotéza, platná snad v těch zemích a v tom čase, o kterém dotyčné statistiky vypovídají, toho ale příliš nedokazuje. Ze statistik zkrátka nelze vysoudit, které faktory se podílejí nebo v budoucnu mohou podílet na stagnaci či pohybu vražednosti. Samotná otázka odstrašujícího efektu navíc není v naši diskusi podstatná. Z tvrzení, že trest smrti neodrazuje pachatele, totiž nelze usuzovat na přiměřenost či nepřiměřenost trestu. Vždyť společnost například nepřestane trestat zloděje jen proto, že tresty jsou neúčinné a že krádeže stále rostou. Z hlediska odstrašující logiky by se pak mohla zrušit trestnost řady činů. Kdyby se například přestali trestat pachatelé, kteří způsobí dopravní nehodu, a v důsledku toho zaviní smrt člověka, zcela jistě by se počet takových nehod nezvýšil.Dalším rozšířeným argumentem proti hrdelnímu trestu je možnost justičního omylu, respektive nemožnost jeho nápravy. Tento argument ovšem míří proti celé justici, neboť absolutní jistotu či neomylnost lidská spravedlnost zajistit nedokáže. Pokud jde o nenapravitelnost justičního omylu, neliší se trest smrti od ostatních trestů tak zásadně, jak se na první pohled zdá. Roky vězení nespravedlivě odsouzenému rovněž nikdo nevrátí - pokud se na omyl přijde za jeho života, lze mu poskytnou pouze morální a finanční satisfakci. Platí to sice i pro doživotní žalář, nicméně nikdo nemůže zaručit, že případný omyl bude odhalen ještě v průběhu trestu ani to, že bude vůbec někdy odhalen. Nespravedlivý rozsudek smrti stejně jako rozsudek doživotí může - ale s absolutní jistotou nemusí - být napraven pouze před dokončením výkonu trestu. A výkon spravedlnosti předpokládá odpovědnost, která znamená i přijetí odpovědnosti za riziko omylu či chyby. V jejím rámci jde tedy o to eliminovat riziko na nejmenší možnou míru. Argumentace justičním omylem proto nevypovídá nic o neoprávněnosti trestu smrti, ale je spíše projevem snahy zbavit se právě odpovědnosti za riziko.

Před časem u nás zazněl i jeden filozofičtější argument proti trestu smrti: Tradiční náboženské společnosti, které trestaly smrtí, se opíraly o víru v nesmrtelnost duše. Poprava těla byla trestem na duši, která se tímto aktem posílá na konečný boží soud. Dnešní světský stát nemůže z tohoto předpokladu vycházet. Chce-li popravovat provinilce, osobuje si tak právo rozhodovat definitivně o životě a smrti člověka. Toto právo mu však nepřísluší, neboť legitimita státu se odvozuje jen z vůle občanů, kteří mu svěřují pouze omezenou moc.Tento argument více než dva předchozí odhaluje jádro postoje odpůrců "absolutního" trestu. Je pro ně nepřijatelná představa, že by stát měl někoho legitimně "zabíjet". Vždy, když mají na mysli otázku trestu smrti, věnují se vztahu provinilec - trestající stát (resp. společnost v abstraktním hávu). Odmítají přitom vycházet z toho, čeho se trest primárně týká. Totiž z konkrétního činu, ze vztahu pachatele a oběti, respektive pozůstalých. V abstraktních úvahách odpůrců se vyskytují konkrétní kauzy, jen když jde o justiční omyl nebo barbarské způsoby poprav. Dvousetletý - teoretický i praktický - spor o trestu smrti je sporem těchto dvou stanovisek. Mohli bychom je vyjádřit i takto: odpůrci jsou přesvědčeni, že stát nesmí trestat smrtí, zastánci že trest smrti je pro nejhorší zločiny žádoucí a spravedlivý.

Principiální odpor vůči trestu smrti se odůvodňuje rozmanitými filozofickými, morálními či náboženskými důvody. Často lze slyšet, že trest smrti je nehumánní, že trestající má být morálnější než trestaný, že kdo nedal život, nemá právo ho ani brát, apod. Vedle toho se v praxi prosazují moderní teorie trestu, které zdůrazňují trest jako prostředek nápravy pachatele a jeho opětné resocializace. Zárověň tyto teorie prolamují bezpodmínečnou individuální odpovědnost pachatele za spáchané činy tím, že zohledňují jeho vnější i vnitřní determinovanost. Humanisticko racionalistické názory, myšlenky a teorie se přirozeně promítají i v proměnách obecného morálního cítění, pokud jde o spravedlnost, o spravedlivý trest, o otázku, co je a co není zločin. Například před nástupem osvícenství se u nás trestala sodomie (styk se zvířetem) velmi krutou smrtí. Dnes to vnímáme jako koneckonců soukromou věc nebo nanejvýš chorobu. Stejně tak už nikdo nevolá po mučení jako trestu apod.Přes všechny posuny ovšem nezmizela vžitá potřeba spravedlnosti, to znamená i trestu jako satisfakce, odčinění spáchaného zla. Pokud lidé zůstanou lidmi, vždy budou cítit, že trest není jen prostředkem k nápravě pachatele či k udržení společenského provozu, ale účelem: ten, kdo spáchal zločin, musí být spravedlivě potrestán. Účelem trestu je trest sám. Možná, že mnozí budou rozhořčeni nad tím, že je zde řeč o odplatě, neboť se domnívají, že něco takového nemá v moderní humánní společnosti místo. Museli by však mít velkou dávku mravní otrlosti, aby dokázali tváří v tvář třeba rodičům brutálně zavražděného dítěte tvrdit, že je nehumánní odsuzovat k smrti, že stát nemá právo popravovat, že i vrah je nedotknutelná lidská bytost a tak dále.

Pro trest smrti nejsou žádné abstraktní argumenty než to, že lidé považují trest smrti za nejtěžší zločiny (chladnokrevné nebo zvlášť brutální vraždy a genocida) za jediný přiměřený a spravedlivý. Většina lidí tváří v tvář nejotřesnějším zločinům naléhavě pociťuje jako velkou nespravedlnost, že původci těchto zločinů nemohou být z principu a za žádných okolností potrestáni smrtí, totiž odnětím všech lidských možností. Že i když jsou odsouzeni na doživotí, zůstávají s námi na tomto světě a jejich možnosti jsou uchovány - mohou být propuštěni nebo uprchnout, mohou v podstatě beztrestně dále vraždit (spoluvězně, dozorce). Zatímco možnost justičního omylu je pro mnohé zásadním argumentem proti trestu smrti, možnost, že vrah bude i po odsouzení opětovně zabíjet, je znepokojuje podstatně méně. Recidiva u vražd je totiž nejnižší ze všech trestných činů a statisticky zanedbatelná. Za touto zanedbatelností se ovšem nalézají zcela konkrétní a nevinné oběti.Převažující část evropské mocenské a intelektuální elity považuje svůj zamítavý postoj k trestu smrti za výraz určitých hodnot, za projev vlastní odpovědnosti a vyspělého mravního cítění. Mnozí jsou možná navíc pyšní i na to, jak ze svých výšin vzdorují "hlasu lidu volajícímu po krvi". Otázkou je, jestli v tomto případě evropská elita na hodnoty, odpovědnost a mravní cítění spíše nerezignuje. Není zřejmé, proč si myslí, že usnesením Rady Evropy se definitivně uzavírá éra "barbarství" trestu smrti, a na co přitom spoléhá. Frustrace společnosti z toho, že z principu není možné spravedlivě trestat ty nejtěžší - a stále četnější - zločiny, si buď vynutí obnovu trestu smrti, nebo se projeví jinak. Možná však, že humanisté doufají v nějaký zvláštní morální pokrok, v to, že většina lidí si osvojí jejich abstraktní náhledy.Mnozí z normálně cítících lidí by ale asi sotva chtěli žít ve společnosti, kde jedinou reakcí na brutální vraždu bude všeobecně sdílená potřeba vyléčit pachatele vhodnou terapií - třeba drobnými zásahy do mozku či vnitřních žláz. Taková společnost by možná byla humanistická, ale nikoliv lidská.